Pokud média ohlásí zprávu, že otevření továrny XYZ přinese 1 000 nových pracovních míst, jistě nás to potěší. Avšak když firma ABC zkrachuje a bude ztraceno 500 pracovních míst, budeme smutní. A pak si buďte téměř jisti, že politikovi, který poskytne dotaci na záchranu firmy ABC, se dostane široké podpory, píše ve svém článku na Mises.org ekonom rakouské školy Walter Block. Co je zde podle něj za problém?
Pracovní místa však nezaručují blahobyt samy o sobě. Co když budou dělníci kopat obrovské díry a pak je zase plnit hlínou? Co když budou dělníci vyrábět zboží a služby, které nikdo nechce? Na druhou stranu si představte svět, kde by pizzy, rádia či boty a všechno ostatní, co bychom mohli chtít, neustále padalo samo z nebe. Potřebovali bychom v takovém utopickém světě pracovní místa?
Postrach důchodový systém: Hroutící se Ponziho schéma? – Roklen24.cz https://t.co/aFhIDNi2A7 prostřednictvím @roklen24 #Ponzi #důchody pic.twitter.com/wbK51KaGtB
— Roklen24.cz (@roklen24) 9. března 2017
Pouze výroba je to, na čem v konečném důsledku záleží, a pracovní místa nejsou ničím jiným než prostředkem k tomuto účelu, píše Block. Ve světě, kde všechno nepadá z nebe, ale naopak se musí vyrobit – ve světě, kde existuje vzácnost – nesmíme dovolit, aby vláda „vytvářela“ pracovní místa ke svým bohulibým účelům, píše Block.
Nejsou to pracovní místa, ale pracovní síla, co vytváří blahobyt. Zásoba pracovní síly je však omezená, a proto by měla být alokována tam, kde bude vyrábět skutečnou hodnotu, za kterou budou lidé ochotni dobrovolně zaplatit své vlastní těžce vydělané peníze. A něco takového je možné jen na volném trhu, bez byrokratů a politiků, píše Block.
Ale co když tu máme lidi, kteří chtějí pracovat, ale nemohou získat práci? Podle Blocka jsou téměř v každém případě na vině vládní opatření.
- Minimální mzda. Mezi ekonomickými subjekty najdeme relativně slabší jedince, například pracovníky bez praxe. Jejich konkurenční výhodou je však schopnost a ochota pracovat za nižší mzdu. Tu jim vláda pomocí nějaké nesmyslné hranice bere.
- Srovnatelná mzda. Co když vládu napadne, že zdravotní sestřičky a řidiči kamionů by měli mít stejnou mzdu, protože jejich práce je stejně hodnotná? Pak budou muset být mzdy zdravotních sestřiček zvýšeny, což povede ke vzniku nezaměstnanosti.
- Pracovní podmínky. Co když musejí mít migrující sběrači ovoce k dispozici moderní toalety a horkou a studenou tekoucí vodu? Ekonomickou odpovědí zaměstnavatele na toto umělé zvýšení nákladů je najmutí méně pracovníků.
- Odbory. Odbory existují především pro to, aby zabraňovaly soutěži mezi členskými a nečlenskými pracovníky. Je to kartel jako každý jiný, avšak chráněný státem.
- Ochrana zaměstnání. Zákony na ochranu zaměstnanosti, které určují, že nikdo nemůže být vyhozen bez řádného procesu, by měly pomáhat zaměstnancům. Avšak ve skutečnosti jim spíše škodí, protože o to víc se zaměstnavatel zdráhá přijmout nové zaměstnance, se kterými by později mohly být problémy.
- Daň ze mzdy. Daně a odvody na sociální zabezpečení prodražují a administrativně znesnadňují zaměstnávání lidí.
- Pojištění v nezaměstnanosti. Dávky v nezaměstnanosti a další sociální dávky jsou dotováním v nečinnosti. Pokud je nějaké chování dotované – v tomto případě nicnedělání – bude ho čím dál víc.
- Licence. Když vláda stanoví, že určité podnikání nemůže být vykonáváno bez licence, vytváří tím bariéry vstupu na trh.
- Centrální banka. Centrální banka svou expanzivní monetární politikou vytváří hospodářský cyklus, který v expanzích způsobuje bouřlivé najímání a v recesích zase bouřlivé propouštění pracovníků. Rovnováha na trhu práce je tak permanentně narušována a pracovní síla špatně alokována.
