Jak velký dluh už je moc velký?

O dluhu v jakém objemu se dá říci, že už je opravdu velký? Vzhledem k rychlosti, kterou se světové zadlužení kumuluje, se na tuto otázku dá jen stěží přesně odpovědět. Pravdou je, že se hranice této oblasti neustále posunují dopředu. Jak moc je tedy celosvětový dluh velký a co všechno by se za něj dalo pořídit?

Svět je na dluhu zcela závislý. Stejně tak je nenapadnutelné, že za poslední finanční krizí z let 2008/2009 mohl rovněž pouze a jen další dluh. Lidé, banky, firmy, vlády – ti všichni si navzájem dlužili, až to mnohé z nich stálo vlastní existenci.

Pravdou je, že od té doby se situace moc nezměnila. Zadlužení naopak ještě vzrostlo. Podle dat konzultantské společnosti McKinsey se nacházíme na číslech o zhruba 40 % vyšších, než tomu bylo v roce 2007, což odpovídá 87 bilionům dolarů. Celkový světový dluh se tak ke druhému čtvrtletí 2014 vyšplhal až na 199 bilionů dolarů.

Co si představit pod „57 bilionů dolarů“?

Číslo 57 bilionů se skládá z „padesát sedmičky“, která je následována dvanácti nulami. Obnos, který je obtížné si představit, stejně jako když si představujete velikost celého vesmíru.

Podle serveru Truewealth Publishing by se z této částky dal nakoupit pro každého muže, ženu a dítě žijící v Asii, kde celková populace dosahuje 4,4 miliardy lidí, nový Hyundai Accent, případně letenka první třídy ze Singapuru do New Yorku, nebo tři kabelky Louis Vuitton Twist.

Ale pozor, stále jde pouze o „nový“ dluh, který byl akumulován nad rámec 142 bilionů z roku 2007…

Dlužníkem číslo jedna se stává…

Dobrou zprávou, pokud se to tak dá nazvat, je, že tempo zadlužování zpomalilo. V letech 2000 až 2007 se roční rychlost růstu dluhu pohybovala na 7,2 %, od roku 2007 až do 2014 pak 4,9 % za rok. Faktem, bohužel, je, že ona „základna“, od které jsou tato čísla odvozena, se ještě rozšířila. Pomalejší růst tak ve skutečnosti není žádnou velkou výhrou.

Kde bylo zpomalení nejvíce patrné, jsou domácnosti a banky. Tento „výpadek“ však obstojně vykompenzovaly vlády. Tempo jejich zadlužení v rozmezí 2007-2014 se totiž v porovnání s roky 2000-2007 téměř zdvojnásobilo. Vládní podíl na sledovaných 57 bilionech dolarů tedy dosáhl 58 %.

Podle společnosti HSBC však stále nejde o rekord. Letos se totiž očekává, že světoví političtí lídři utratí mnohem více, než utratili v roce 2009, když se snažili ukočírovat finanční krizi. Bohužel, úspory na tyto výdaje nejsou, tudíž nezbývá nic jiného než se opět zadlužit.

Více dluhu bez výsledku?

Co všechno přineslo dodatečných 57 bilionů dolarů dluhu? Příkladem by mohla být velká pizza Hawai doručená do každé rodiny světa denně po dobu šesti let. Místo určení však bylo zcela jiné. Ona částka byla především určená na „boj“ s finanční krizí. A jak se zdá, podařilo se, ALE.…

Byť se reálné HDP světa po roce 2009 vzmohlo, od té doby převážně zpomaluje, a to i přesto, že dluh roste. Každý dolar, miliarda či bilion tak posloužil pouze k tomu, abychom se každoročně dočkali relativně pomalejšího růstu.

A co centrální banky?

Svou roli v tomto procesu měly i centrální banky, které v té samé době hromadně osekávaly úrokové sazby. Proč? Jednoduše proto, aby nastartovaly růst, opět pomocí dalšího dluhu. Tato činnost však s sebou přinesla jednu velkou obavu, a to v podobě vypuknutí neudržitelné inflace.

Ta se však nikdy neukázala. Hlavní nepřítel se totiž skrýval jinde, a to v podobě deflace. Trvalý pokles cen byl označen za jednu z největších hrozeb. Tzv. deflační spirála, vinou které lidé neustále odkládají svou spotřebu a tím tak ochlazují ekonomický růst, donutila banky nalít do ekonomiky ještě více volné likvidity.

A výsledek? Opět bez většího aplausu. Ano, hlubší krize byla odvrácena, ovšem inflace, měřená indexem cen spotřebitelů, od roku 2011 „úspěšně“ klesá.

Čína: Granát, nebo atomovka?

Co bude dál?

Co tak čekat od budoucnosti? Rozhodně další růst dluhu. Hranice, kterou se dá dluh označit za „příliš velký“ totiž neexistuje. Globální suma závazků už byla velká, když dosahovala padesáti bilionů dolarů, sto bilionů…a bude velká i při dvou stech bilionech či třech stech bilionech.

Konec zadlužování je tak prozatím v nedohlednu. Dokud budou vlády a centrální banky držet prst nad tiskařskými stroji, které budou prostřednictvím programů kvantitativního uvolňování produkovat další a další biliony nekrytých peněz, bude světový dluh dále růst.

Pravdou ale je, že existence „papírových“ peněz je založená především na důvěře. Jakmile ta zmizí, například vinou neustálého zneužívání moci vlád a centrálních bank, svět se obrátí zpět k osvědčeným instrumentům, jako je třeba zlato, případně k těm, které na světě nejsou zase tak dlouho (viz bitcoin a další digitální měny).

Newsletter