Před pár týdny se rozproudila diskuse o zdanění nerealizovaných kapitálových zisků. Ač konkrétní plán implementace (zatím) neexistuje, není na škodu projít nápad i v obecných obrysech.
U daňových návrhů se ekonomie soustředí zpravidla na tři otázky. První je ekonomická efektivnost, tedy jakou míru distorze by implementace daně přinesla. Druhým aspektem jsou distribuční dopady návrhu, tedy jaká skupina ponese břemeno daně, jaké skupině klesne blahobyt. A poslední otázkou jsou možnosti a detaily implementace v praxi a přiléhající širší souvislosti.
Z hodnocení ekonomické efektivnosti vychází daň z nerealizovaných zisků v zásadě pozitivně. Obecná poučka pro efektivní daňový systém říká, že je lepší danit širší základ (více aktiv a aktivit) nižší sazbou než pouze omezený základ, ale o to vyšší sazbou. Při zachování daňového inkasa z kapitálu lze nahradit vyšší sazbu na realizované zisky nižší sazbou na nerealizované zisky. Daň na nerealizovaný zisk by tak v důsledku vedla ke stejnému výběru daní s nižším distorzním efektem.
Přesunout prostředky z aktiva, jehož cena do konce roku vzroste o 5 %, do aktiva, které vzroste o 10 %, je (zpravidla) ekonomicky efektivní. Pokud ale investor musí zaplatit daň z realizovaného zisku, nemusí pro něj být takový přesun prostředků výhodný, a proto k němu nedojde. Neprovedený přesun prostředků, který by byl efektivní, považujeme za distorzní vliv daní na ekonomické chování. Pokud ale platí daň z nerealizovaného zisku, investor nemá důvod prostředky nepřesunout, a je pro něho výhodné udělat to, co je ekonomicky efektivní. Přirozeně celé srovnání abstrahuje o komplexnějšího prostředí a ignoruje problémy jako například převedení kapitálu do daňových rájů.
Pokud jde o distribuční dopady, tak minimálně v parciální rovnováze a v designu, kde by se taková daň vztahovala na majetek až od jisté úrovně, nehrozí, že by taková daň měla negativní distribuční dopady. Že by dopadla převážně na zranitelné skupiny domácností.
Problémy s daní na nerealizované zisky se ukazují především ve třetí otázce, v její implementaci. První problém je, jak pracovat s nerealizovaným ziskem, respektive ztrátou u aktiv s volatilní cenou. Jeden rok vzroste cena aktiv o 20 % a vlastník zaplatí daň z tohoto nerealizovaného zisku. Druhý rok ale cena klesne zpátky na původní úroveň (tj. pokles o 16,6 %). Po dvou letech tak vlastník zaplatil daň, aniž by došlo k růstu jeho majetku, aniž by dosáhl (ne)realizovaného zisku. To zpravidla není vítaná vlastnost daňového systému.
Druhý problém souvisí s cenotvorbou aktiv, třeba akcií. Cena odpovídá součtu budoucích diskontovaných příjmu, což znamená, že do ceny, a tedy do nerealizovaného zisku, promlouvají dva faktory – budoucí příjem, který titul umí generovat, a diskontní míra, v tržním prostředí tedy úroková sazba.
Zda cena roste díky růstu příjmů nebo diskontní míře je zásadní rozdíl. Hodnota budoucích příjmu může třeba skrz dividendy zvýšit (celoživotní) spotřebu domácností. A jelikož spotřeba je dle daňové teorie vhodný předmět zdanění, může být optimální takový růst cen aktiv danit. Naopak vliv změny míry diskontování vytváří jen „zdánlivé“ nerealizované zisky, které (bez prodeje takového titulu) nelze považovat za příslib budoucí spotřeby domácností. A dle ekonomické teorie by se takový nerealizovaný zisk danit neměl.
Problém je i v přiblížení fiskální a měnové politiky. Při snížení úrokových sazeb roste hodnota aktiv, a tedy i nerealizovaný zisk, a následně i výběr daní. Naopak při zvyšování sazeb dochází k poklesu ceny a poklesu daňového výběru. Jde tak o silný mechanismus, který posiluje averzi fiskální politiky k růstu sazeb.
Zdroj: Bloomberg, Reuters
