Hlavy centrálních bank, šéfové státních fondů, nejvyšší ředitelé fondů penzijních. Vítejte. Právě z řad těchto lidí se momentálně rekrutují stále důležitější hráči na světových akciových trzích. Těm přitom až do příchodu finanční krize dominovali spíše klasičtí soukromí investoři, zosobnění například Warrenem Buffettem.
Jenže v posledních několika letech klasickým investorům zdatně začínají konkurovat státní instituce. Ty se na akciové trhy vydávají, aby dosáhly lepších výnosů ze svých devizových rezerv. Do příchodu finanční krize své rezervy běžně investovaly například na dluhopisových trzích. Avšak od té doby rozvahy mnoha státních institucí, například centrálních bank (viz videorozhovor s autorem článku), řádně nabobtnaly. Extrémně nízké úrokové sazby je navíc nutí poohlížet se jinde než na tradičních trzích a hledat alternativní investiční strategie. Třeba právě v podobě zvýšených investic do akcií.
Ještě před takovými dvaceti lety se na kapitálových trzích pohybovalo jen malé množství investorů disponujících veřejnými penězi, podotýká David Marsh (autorův rozhovor s ním je zde), předseda organizace Official Monetary and Financial Institutions Forum. Ta v těchto dnech vydává svoji rozsáhlou studii, „Global Public Investor 2014“, analyzující právě chování státních investorů na kapitálových trzích.
Polibek smrti
Prostředky, které mají k dispozici mnohé státní instituce, jsou zkrátka obrovské, vyplývá ze zmíněné studie. Zůstaneme-li v Evropě, například norský státní fond, Norges Bank Investment Management, spravuje majetek ve výši 880 miliard dolarů. To je suma, která zhruba 4,5krát převyšuje celkovou hodnotu českého hrubého domácího produktu, tedy souhrn všeho, co se v tuzemsku za jeden rok spotřebuje a proinvestuje, a dále veškerých vládních výdajů a čistých vývozů (vývozy po odečtení dovozů). Přes šedesát procent spravovaného majetku přitom fond investuje do akcií. To odpovídá vlastnictví v průměru 1,3procentního podílu úplně každé společnosti z těch, jejichž akcie se na burzách po celém světě obchodují.
Co se týče objemu spravovaného majetku, je však norský státní fond stále spíše jen „drobečkem“ v porovnání se Státní správou devizových rezerv při Čínské lidové bance. Čínská správa rezerv je globálně vůbec největším investorem veřejných peněz, jelikož řídí aktiva v souhrnné výši 3,9 bilionu dolarů (to odpovídá téměř dvacetinásobku českého hrubého domácího produktu, tedy všemu tomu, co by česká ekonomika vyprodukovala za dvacet let, pokud by její hrubý domácí produkt zůstal během té doby na současné úrovni). Tato suma příliš nezaostává za 4,4 bilionu dolarů, které má ve správě americká společnost BlackRock, globálně největší soukromý fond.
Ale ve významné míře investují veřejné prostředky do akcií i mnohé centrální banky. Například Švýcarská národní banka spravovala ke konci roku 2013 aktiva v celkové výši 480 miliard dolarů. Patnáct procent svých devizových rezerv – tedy 72 miliard dolarů – měla přitom zainvestováno v akciích. A lze říci, že i Česká národní banka jde s dobou, byť pochopitelně v menším měřítku. Dokonce už v polovině roku 2007, tedy ještě před propuknutím finanční krize, rozhodla její bankovní rada (v níž už tehdy zasedal Miroslav Singer, nynější guvernér banky) o postupném navýšení podílu devizových rezerv, jejž investuje do akcií, přesněji do indexů akciových burz. Během následujících čtyř let se tehdy zavázala zvýšit daný podíl na deset procent. Loni ke konci roku tak měla 9,8 procenta svých devizových rezerv – celkově čítajících 1,1 bilionu korun – investováno právě v akciích, a to na evropském, americkém, japonském, kanadském a australském kapitálovém trhu. Jednou ze společností, která České národní bance akciová portfolia spravuje, je výše zmíněná BlackRock. Takže z rostoucího angažmá centrálních bank a dalších státních institucí evidentně profitují i soukromé firmy.
To však není důvod k tomu, abychom nad tím vším mávli rukou. Problém totiž tkví například v případě centrálních bank v tom, že ty samé instituce, které mají ze zákona bdít nad udržováním finanční stability, mnohou svým stále významnějším angažmá na kapitálových trzích finanční systém spíše destabilizovat. Velcí investoři veřejných peněz totiž mohou podlehnout tendenci stádovosti (všichni sledují víceméně podobné cíle) a s iluzivní vidinou výnosu vrhnout najednou obrovské sumy prostředků na určitý trh, třeba akciový, či do určitého aktiva. Tím samozřejmě snadno podnítí přehřívání těch trhů a aktiv, jimž svůj „polibek smrti“ uštědřili. Přehřívání totiž končívá kolapsem.
Buffettovy panenky
Někteří z centrálních bankéřů si nepatřičnost své dvojí role – „stabilizátorů“ a zároveň potenciálních „destabilizátorů“ – dobře uvědomují. Například Jens Weidmann, prezident německé Bundesbanky, minulý týden apeloval za to, aby se centrální banky zbavily své druhé role, role „tvůrce rozhodnutí poslední instance“ (včetně rozhodnutí investičních v jejich současném rozsahu), kterou na sebe vzaly z velké části právě v době finanční krize. Není náhoda, že se takový hlas ozývá právě z Německa. Pro naše západní sousedy je cenová stabilita ještě posvátnější než pro centrální bankéře řady jiných zemí (proč tomu tak je, na to autor článku hledá odpověď zde a zde). Weidmann se obává, že pokud by měly centrální banky hrát svoji dvojí roli dlouhodobě, ohrozí to jejich nezávislost, která je klíčovým předpokladem cenové stability.
Jenže expanze státních institucí a veřejných peněz na kapitálové trhy v sobě skýtá další vysoce problematické skutečnosti. V prvé řadě tu, že státní instituce mohou mnohem snáze podlehnout politickému tlaku. Což má zjevně právě na mysli i Weidmann. Státní fond té či oné země tak například dostane politické zadání, aby neinvestoval vždy ekonomicky nejvýnosněji, jak by tak činil soukromý investor, ale i s určitým politickým, či dokonce geopolitickým ohledem. Připomeňme, že státní instituce investují veřejné peníze, nikoli soukromé, tudíž případné ztráty „zatáhne“ onen rozptýlený „řadový občan“, obyčejný daňový poplatník (ve své podstatě žádný jiný zdroj příjmu než daně státy nemají). Sečteno podtrženo, snadno může dojít jak k nezdravému pokřivení trhů (světový kapitál se nebude rozdělovat v souladu s poměrně efektivním mechanismem potenciálních zisků a ztrát), tak k morálnímu hazardu (za vzniklé ztráty nebudou pykat ti, kteří je způsobili). Řadový občan, obyčejný daňový poplatník, s tím vším takto vzniklým nesmírným plýtváním zdroji navíc vůbec nic nezmůže ani ve volbách. Guvernéři centrálních bank, ani šéfové státních či penzijních fondů nejsou lidem voleni, a to ani ve vyspělých demokraciích.
V roli novodobého „Warrena Buffetta“ se tak v ocitají a zřejmě i v rostoucí míře ocitat budou státní byrokraté. Ve své „hře na trh“ roztočí sumy, z nichž by se protočily panenky i skutečnému Buffettovi. Budou přitom – na rozdíl od něj – hrát s cizími penězi. A mimo přímý dosah „akcionářů“, pardon voličů. Vítejme v pokrizovém světě.
