Kam až zajde evropská solidarita?

Před posledním červnovým víkendem se ve čtvrtek 25. a pátek 26. v Bruselu uskuteční jednání Evropské rady. Zasedání bude rozděleno do dvou bloků, kdy v prvním se bude řešit obrana, kde má dominovat otázka vztahů s Ruskem ve světle krize na Ukrajině a operace ve Středozemním moři související s přívalem uprchlíků do Evropy.

Pro samotnou Evropu důležitější témata ovšem pokrývá druhý, ekonomický blok. Evropská rada se bude zabývat agendou vytvoření jednotného digitálního trhu, smlouvou TTIP o obchodu a investicích s USA a především se bude jednat o návrzích na lepší hospodářskou politiku eurozóny, kdy své zprávy předloží prezident Evropské komise, prezident eurosummitu, prezident euroskupiny a prezident ECB.

Opravdovým motorem změn ale mohou tradičně být jedině představitelé největších zemí eurozóny – Německa a Francie, Angela Merkelová a Francois Hollande. Jejich dohoda je v podstatě to jediné, na čem opravdu záleží. A že se dohoda k zásadním změnám blíží, je patrné ze čtvrtečního společného komentáře ministrů hospodářství Francie a Německa, Emmanuela Macrona a Sigmara Gabriela. Krom cílenějšího postupu ke společnému energetickému a digitálnímu trhu, představili zásadní vizi změn institucionálního uspořádání eurozóny. Země eurozóny by podle nich měly mít společný rozpočet, úřad, který by mohl nezávisle na národních parlamentech zvyšovat daně, a pokud možno jednotnou minimální mzdu.

Toto společné prohlášení přichází jen týden poté, co se Emmanuel Macron rozhovořil pro francouzský list Le Journal du Dimanche o potřebě dvourychlostní EU, jejímž jádrem bude „avantgardní a těsněji propojená eurozóna“. „Avantgardní eurozóna musí postoupit dále v solidaritě a v integraci: společný rozpočet, společná schopnost půjčovat a fiskální konvergence,” vyložil své představy. Sladit by se podle něj měla i sociální politika s vytvořením společné pojišťovny proti nezaměstnanosti.  Připustil, že změna unijní smlouvy vyžaduje čas; pokud by tato otázka byla nyní nastolena, lidé by odpověděli záporně, čili nejprve “musíme smířit Evropany s Evropou”. Zároveň zdůraznil, že jde ve svých představách dál, než se očekává od Francois Hollanda a Angely Merkelové na jednání Evropské rady. Jeho společné prohlášení s německým ministrem ale dává tušit, že se mezi Francií a Německem rýsuje shoda na dalším integračním postupu.

Proces urychlují jak přetrvávající krizová situace Řecka, tak nevalné hospodářské výsledky dalších jižních zemí eurozóny včetně Francie. Klidnější fáze hospodářského cyklu poskytuje nyní prostor k posílení hospodářské spolupráce a čas na přípravu před horším obdobím. Dalším faktorem je britský premiér Cameron, jehož snaha o reformu a rozvolnění integrace si získává zastání u značné části občanů EU. Snaha nabídnout jim řešení z druhé strany názorového spektra, pomocí hlubší integrace, je logická.

Mnoho ekonomů upozorňovalo na to, že když se státy vzdají měnové politiky a zůstane jim jen politika fiskální, nebudou schopné efektivně řešit svoji vnější nerovnováhu. Ztráta konkurenceschopnosti doprovázená deficity obchodní bilance vede k tomu, že buď se musí zadlužovat stát, nebo občané. To je v podstatě problém celého jihu eurozóny, kde zadlužení neustále roste.

Řešení, se kterým přichází socialističtí ministři Francie a Německa, by znamenalo přesun fiskálních pravomocí ze států na centrální úroveň. Ze společného rozpočtu eurozóny by se pak fiskálními transfery vyrovnávaly hospodářské nerovnováhy existující mezi jednotlivými státy, podobně jako se tak děje v rámci České republiky a jejími jednotlivými kraji. Vyšší konvergenci by také měla zajišťovat sladěná sociální politika.

V podstatě se jedná o přiznání porážky původní vize zastávané především francouzskými ekonomy, že pouhým vytvořením společné měny, bude automaticky docházet k hospodářské konvergenci. Tato argumentace se zdánlivě potvrzovala v prvních letech fungování eura, ale s příchodem hospodářské krize do Evropy byla drtivě rozmetena.

Ministři Francie a Německa chtějí osud eurozóny zachránit velkoplošným přerozdělováním prostředků peněz mezi státy. Vytvoří se stálé mechanismy, kterými budou bohatí doplácet na chudé a má se to nazývat užší spolupráce a evropská solidarita. Budou tuto vizi následovat Hollande s Merkelovou a představí ji už na nejbližším červnovém jednání Evropské rady?

Půjčím-li si slova Emmanuella Macrona, zbývá velmi podstatná otázka, zda se vůbec někdy Evropané, a zvláště ti bohatí ze severu, s takovou Evropou smíří. Má ale eurozóna jinou šanci?

 

Newsletter