Kam čert nemůže, tam nastrčí centrální banku

Současné, evidentně chybné ocenění většiny státních dluhopisů je zlatým dolem nejen pro politiky, ale také pro silně přepákované banky, které jsou díky němu schopny posílit svůj kapitál. Toto chybné ocenění vedlo i k tomu, že se na trhu ustálilo něco doposud ne zcela obvyklého, a tím jsou instrumenty se záporným výnosem.

V Dánsku, kde centrální banka stále udržuje zavěšení kurzu dánské koruny na euro, se dokonce objevily i některé hypoteční sazby, jejichž úroveň se zastavila pod nulou. Ve Švýcarsku se pak toto téma týká kromě státních dluhopisů i vybraných korporátních bondů, jako je například eurový dluhopis potravinového koncernu Nestlé.

QE zasahuje aneb první firemní dluhopisy se záporným výnosem

Makléř Alasdair Macleod označil za hlavního původce těchto distorzí na trhu současnou bankovní regulaci. Podle pravidel Basel III je totiž bankovní portfolio obsahující převážně státní dluhopisy považováno za téměř bezrizikové. Proto všechny světové banky intenzivně nakupují právě tento typ investičních instrumentů, což pak ve výsledku vede k rapidnímu růstu jejich cen a poklesu výnosů, a to až do záporných hodnot. 

Podle Macleoda však neexistuje žádné ekonomické odůvodnění existence negativních výnosů. I když se tempo růstu cen dostane do záporu, úroky vzniklé na svobodně fungujícím trhu musí vždy zůstat nad nulou. Proč? Protože v podstatě vyjadřují časovou preferenci, která jasně ukazuje, že současné držení peněz je mnohem více žádoucí, resp. hodnotnější, než to budoucí.

 Pokud se rozhodnu odložit své finanční zdroje do budoucna, budu za to nutně požadovat určitou kompenzaci a to právě ve formě naběhlých úroků. Platí to vždy, kdy jsou úrokové sazby určovány přirozenými tržními silami a ne zásahem subjektu s jasným monopolním postavením, jakým jsou například centrální banky.

„Tím jsme se dostali k jádru věci, a možná i trochu dál,“ píše ve své sloupku zveřejněném na serveru Gold Money Macleod. Důležité je si zároveň uvědomit, že za záporným výnosem stojí vždy obrovská, většinou uměle vytvořená, poptávka. Ta jasně svědčí i o cenovém přestřelení, které zapříčiňuje výraznou citlivost daného trhu na sebemenší korekce. Z historických dat víme, že reálné výnosy dlouhodobých státních dluhopisů se v průměru pohybovaly na úrovni 3 %. Pokud by dnes ztratily centrální banky svou kontrolu nad trhem, dluhopisy by čekal okamžitý strmý pád až na samotné dno.

QE v Evropě: komu prospěje a koho poškodí

Dluhopisoví „býci“ tak stojí na velice vratkých základech. To lze potvrdit i tehdy, podíváme-li se na věc z jiného úhlu pohledu. Logicky platí, že čím rizikovější dlužník, tím je mu účtována vyšší sazba. Pokud se tedy dnešní výnosy pohybují na úrovni nuly, či přímo pod ní, znamená to, že se bonita současných států natolik zlepšila oproti zmiňovaným historickým 3 %? Odpověď zní, že ne. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Dosvědčuje to například tempo růstu zadluženosti států, které je hnáno dopředu rostoucí štědrostí sociálních systémů, stárnoucí populací a v neposlední řadě i neochotou politiků řešit vlastní dluhový problém.

Komentář: ECB bude kupovat státní dluh. A čas politikům…

Někteří makroekonomové budou možná tvrdit, že centrální banky udrží ceny bondů nahoře, dokud budou schopny pumpovat likviditu na finanční trh. Pravdivé, avšak jen z části. Banky toho budou schopny pouze do té doby, dokud tomu trhy, resp. tržní hráči, budou věřit. V podstatě jsme tedy dnes svědky toho, jak monetární autority svou činností otevřeně klamou všechny ekonomické subjekty. Je však jisté, že nic netrvá věčně. A jednou dojde i na ně.

Centrální banky, strůjci všeho zla

Roubini: Nekonvenční pravda aneb proč QE nefunguje

 

Newsletter