V ústředí švýcarské společnosti Intercheese zvoní v těchto dnech jeden telefon za druhým, informuje včerejší The Sydney Morning Herald. Na druhém konci sluchátka se zpravidla ozve ruský hlas. Švýcarsko se totiž rozhodlo neuplatňovat ty samé sankce vůči Rusku jako Evropská unie, USA, Kanada, Austrálie nebo Norsko. A ruští dovozci se zase rozhodli nelpět na mozzarelle, goudě nebo eidamu. Vždyť ementál je také chutný, že? Zkrátka a dobře, dva se perou a třetí směje. Na potyčce Ruska a Západu vydělává Švýcarsko. A jistě ne jen tamní producenti sýru jako právě Intercheese.
Švýcaři momentálně uplatňují to, co by finančníci ve své hantýrce označili za kontrariánskou strategii. Méně vzletně, Švýcarsko jde do značné míry „proti proudu“. Nepřistupuje na to, co je běžné ve srovnatelných zemích, nepřistupuje na sankce v té šíři, v jaké je aplikují výše zmíněné státy a soustátí. Není to v dlouhé historii Švýcarska zdaleka poprvé. Možná, že vedle příhodných zeměpisných podmínek a dalších aspektů je právě tato jistá rázovitost – odvaha či vypočítavost, záleží na úhlu pohledu, neplavat vždy po proudu – tím, co alpskou zemi, původce ementálu, činí dějinně jednou z nejúspěšnějších vůbec.
Země s aspergerem
Ekonom Christopher Parsons z Kalifornské univerzity v San Diegu letos v červenci spolu se dvěma kolegy publikoval odbornou studii (pdf), v níž prokazuje, že – zjednodušeně – velké firmy a korporace se chovají jako lidé. Dělají to, co vidí jinde, rozuměj u jiných korporací. Takže když se například daná korporace „domákne“, že srovnatelné korporace (srovnatelné například z geografického hlediska) se dopouštějí protiprávní kamuflace svých finančních výkazů, aby tak docílily lepšího hospodářského výsledku, brzy toto jednání přijme za své rovněž. Podle Parsonse a kolegů je vlna zkresleného výkaznictví napříč srovnatelnými korporacemi vysvětlitelná mnohem přiléhavěji právě tímto zmíněním „opičením se“ než jinými, vnějšími faktory (například odlišnou intenzitou vymáhání práva v různých geografických regionech). Ale nemusí jít jen o zkreslování finančních údajů. Podle jiné studie (pdf), na níž se podílel ten samý Parsons, firmy napodobují své geograficky blízké konkurenty i v investiční činnosti, a to třeba i navzdory značné rozdílnosti oborů, v nichž svůj byznys uskutečňují.
To ostatně pomáhá vysvětlit, proč se tolik bank a dalších velkých finančních korporací nechalo zlákat k nezákonné manipulaci se stěžejní úrokovou sazbou LIBOR nebo proč jich tolik před finanční krizí investovalo do takzvaných toxických cenných papírů. Toxikomanie se zkrátka šíří mnohem spíše v takovém prostředí, kde už jsou všichni nebo skoro všichni intoxikováni. Pak se toxikomanie stává normou, a kdo právě není intoxikován – kde neplave s proudem –, jakoby ani nebyl. Ostatně, pokud někdo na příchodu finanční krize opravdu vydělal, bylo to pár lidí jako Mike Burry, zakladatel hedgeového fondu Scion Capital, jehož příběh čtivě vypráví Michal Lewis v knize The Big Short z roku 2010. Burry a jemu podobní se před finanční krizí nenechali intoxikovat. Ba co víc, vsadili (doslova) na to, že toxikomanie téměř všech okolo není udržitelná, že se dříve či později dostaví jejich masové zhroucení. Uchýlíme-li se opět k finančnické hantýrce, lidé jako Burry „šortovali“ (spekulovali na pokles) ty cenné papíry, o jejichž dalším růstu a zhodnocení byl přesvědčen takřka celý zbytek trhu. Možná, že za Burryho schopností jít výnosně proti proudu, v duchu kontrariánství, stojí Aspergerův syndrom, jimž trpí. Lidé s „aspergerem“ jsou odmalička tak trochu jiní, vlastně jsou nezřídka docela mimo hlavní proud, často se dokonce vydávají proti němu.
Vrátíme-li se ke Švýcarsku, tahle země jakoby snad trpěla „aspergerem“. Ostatně, nejen korporace jsou jako lidé, jistě i celé státy. Proč ne, když řada korporací je větších než celé státy. Už v roce 2010 předčily tržby společnosti Yahoo! hrubý domácí produkt Mongolska. Sportovní gigant Nike zase v podobném duchu překonával celou Paraguay, eBay předčila Madagaskar, Chevron Českou republiku, General Electric na tom byla lépe než Nový Zéland, Bank of America než Vietnam, Morgan Stanley než Uzbekistán a tak dále. Pokud tedy mohou kontrariánstvím vydělávat lidé jako Burry, proč by obdobné vydávání se proti proudu nemohlo vynášet právě i celým státům, jako je tomu nyní v případě Švýcarska?
Sankce neúčinkují
Otázkou zůstává, zda Švýcarsko profituje z toho, že se vydalo proti proudu, na základě vypočítavosti, nebo nějakého morálně nezávadného kalkulu. Pokud by Švýcaři třeba své kroky zdůvodňovali tím, že jen ctí obecnou historickou zkušenost, nelze příliš co namítat – takový kalkul je morálně nenapadnutelný. A jak už autor těchto řádků argumentoval letos v březnu, historická zkušenost vskutku říká, že ekonomické sankce bývají neúčinné.
Když totiž jde o opravdu bytostné zájmy, jakékoli sankce jsou druhořadé. Není to jen intuitivní tvrzení, ale fakt, který lze podpořit tvrdými daty. Studie Economic Sanctions Reconsidered, kterou vydal washingtonský Petersonův institut, analyzuje přibližně dvě stovky případů uvalení ekonomických sankcí, k nimž došlo od první světové války do roku 2000. Sankce zaznamenaly alespoň částečný úspěch ve zhruba třetině případů. Nejpřínosnější byly tehdy, když měly pomoci splnit poměrně nenáročný cíl, například propuštění určitého politického vězně. V těchto případech uspívá zhruba polovina z nich. Avšak v případech, kdy jde o mnohem více, což je jistě i případ ukrajinského konfliktu, mají úspěch jen asi v jednom případu z pěti. Autokratické režimy jsou navíc výrazně odolnější vůči ekonomickému tlaku než ty demokratické.
Pokud se tedy sankce Západu vůči Rusku minou účinkem, nebude to žádné překvapení. Alespoň tedy ne, zdá se, v Petersonově institutu a ve Švýcarsku
