Měnová politika 21. století se pyšní tím, že je tzv. vpředhledící. Cílování inflace, které je převažujícím režimem centrálních bank vyspělého světa, se nesnaží reagovat ani tak na současnou situaci, jako spíše na tu, která by měla teprve nastat. A pokud by mělo nastat něco jiného než inflační cíl, pak je na centrální bance, aby takovou situaci s co nejmenšími škodami odvrátila.
Naneštěstí řada proměnných, se kterými centrální bankéři ve svých modelech pracují, jako například produkční mezera či přirozená úroková míra, mohou být kvalitními odhady, nicméně stále zůstávají odhady. O to víc to pak platí o strukturálních vztazích mezi nimi, jako je například sklon Phillipsovy křivky, který v principu vyjadřuje intenzitu reakce inflace na změnu produkční mezery.
Optimální reakce podle modelu tak nutně nemusí být optimální reakcí ve skutečnosti. S ohledem na značnou nejistotu ohledně parametrů, s kterými měnová politika operuje, vyzývá centrální bankéře k opatrnosti tzv. Brainardův konzervativní princip. Ten na druhou stranu ovšem neříká, že by neměli dělat vůbec nic.
Kdy spotřebitelé (ne)kašlou na inflaci
„Skutečnost, že se klima stává nejistým, neznamená, že člověk musí zůstat na místě. Děláte jen to, co si myslíte, že je správné, nicméně děláte to s vědomím toho, že se pohybujete v prostředí nejistoty. Jinými slovy, v temné místnosti je potřeba pohybovat se maličkými kroky,“ nechal se nedávno slyšet prezident Evropské centrální banky Mario Draghi.
Touto citací také Giuseppe Ferrero, Mario Pietrunti a Andrea Tiseno uvozují svůj výzkum, jehož závěry prezentují na serveru VoxEU.org. Ten se přitom snažil vyřešit zásadní dilema, které by pro centrální bankéře stojící tváří tvář ke komplexitě a neznámu mělo být jedno z nejdůležitějších.
Otázka tedy zní: Pokud je strukturální vztah mezi makroekonomickými proměnnými nejistý, měla by být měnová politika agresivnější, anebo naopak opatrnější? Záleží na tom, odkud šok vyžadující reakci přichází, a jakého parametru se nejistota týká, odpovídají autoři.
Za prvé, šoky ze strany souhrnné produktivity faktorů (total factor productivity, TFP) a nejistota ohledně jejich dopadu na přirozenou úrokovou míru, nejsou důvodem pro změnu měnové politiky, která se jeví jako optimální v případě situace dokonalých informací. Vysvětlení je takové, že nejistota ohledně dopadu těchto šoků neinteraguje s nejistotou ohledně dalších proměnných, které hrají roli v procesu tvorby měnové politiky. Centrální banka proto není vystavena kompromisu mezi stabilizací výstupu a inflací.
Pokud se však nejistota týká spíše sklonu Phillipsovy křivky, je optimální, aby centrální banka svou politiku ve srovnání s případem dokonalých informací změnila. Důvodem je to, že když je sklon této křivky nejistý, musí centrální banka k odvození dopadu na inflaci odhadovat jak velikost produkční mezery, tak sklon křivky. V takovém případě je optimální měnová politika buď opatrnější, nebo agresivnější, a to v závislosti na stupni perzistence šoků, tj. jak dlouho v ekonomice přetrvávají.
Optimální reakci měnové politiky ilustruje následující obrázek. Pro nízkou úroveň přetrvávání šoků by měla být optimální politika opatrnější než v případě dokonalých informací. Pro vysokou úroveň perzistence šoků je doporučení opačné – optimální měnová politika by měla být agresivnější než v případě dokonalých informací, přičemž míra agresivity by se měla zvyšovat s rostoucí nejistotou.
Intuice pro tento poměrně obecný výsledek je následující. Agresivnější reakce na jedné straně účinněji usměrní šok, avšak na straně druhé platí, že čím větší je nejistota, tím vyšší je pravděpodobnost, že vyústí v pohyb inflace a výstupu daleko od cíle (v důsledku interakce mezi parametrem sklonu a mezerou výstupu).
Není-li šok příliš perzistentní a lze očekávat, že brzy vymizí, opatrná reakce přináší náklady v podobě rizika krátkodobého odchýlení od cíle, které jsou ovšem nižší než dlouhodobé škody, jež by mohla napáchat agresivní reakce. To je v principu argument, na kterém stojí Brainardův princip. Na druhou stranu, v případě vytrvalejších šoků znamená opatrná reakce vysoké náklady v podobě rizika odchýlení od cíle pro delší období, a jeví se tedy výhodnější razantní zakročení. Brainardův princip se tedy v tomto případě obrací.
