Na začátku minulého týdne vyšel článek s názvem „Missing Growth from Creative Destruction“. Tým pěti ekonomů, včetně Philippa Aghiona, člena řídícího a dozorčího výboru pražského CERGE-EI, vysvětluje, jak vinou kreativní destrukce dochází k nadhodnocení měřené inflace. Nepřesný výpočet inflace pak vede k zdánlivě nižší míře reálného ekonomického růstu, než ve skutečnosti je. Myšlenku této práce prezentoval Aghion už letos v létě na EEA konferenci.
Pro správné měření změny cenové hladiny – inflace – je zásadní, aby se spotřební koš v čase neměnil. Konstantní spotřební koš znamená především stejné položky o stejné kvalitě. Pokud však postupem času dochází ke změně položek ve spotřebním koši nebo ke změně kvality nakupovaného zboží, je měření inflace složitější úkol. Standardním řešením jsou tzv. imputované ceny. Ve zmíněné studii se autoři zaměřili právě na důsledky imputovaných cen na přesnost měření inflace.
Pojem kreativní destrukce proslavil Josef Schumpeter, v nedávné době pak tuto myšlenku rozšířili především Philippe Aghion nebo Peter Howitt. Kreativní destrukce vysvětluje, jak nové firmy s pokročilou technologií vytlačují z trhu ty staré se zastaralou technologií, čímž dochází k jejich destrukci. Na stejném argumentu je postavena i úvaha ve zmíněném článku – kvalitnější či levnější (levnější, které mají stejnou kvalitu) výrobky nahrazují méně kvalitní či dražší.
Jak velké (ne)jsou otazníky nad ČNB
Z ilustrativních důvodů autoři rozlišili zboží na tři skupiny podle změny (a způsobu změny) kvality zboží z jednoho období do druhého: (i) stejné zboží bez změny kvality; (ii) stejné zboží se změnou kvality; (iii) zboží, které bylo nahrazeno jiným produktem (proběhla takzvaná kreativní destrukce). Pro jednoduchost argumentace je vhodné zavést (spíše abstraktní) pojem: inflace upravená o změnu kvality. Tedy například, pokud se cena i kvalita produktu zdvojnásobí, pak inflace upravená o změnu kvality zůstala nezměněna.
Proces kreativní destrukce znamená, že na mini-trhu stejného či podobného zboží vyhraje jen ten produkt, který nabízí vyšší kvalitu za stejnou cenu (případně stejnou kvalitu za nižší cenu). V tom duchu musí inflace upravená o kvalitu produktu pro zboží ze třetí skupiny klesat. Kdyby tomu tak nebylo, tzn. kvalita by nerostla (nebo cena nesnížila), pak by se zboží nedostalo do třetí skupiny. Do přímého započítání do spotřebního koše se však zboží, které bylo na mini-trhu „poraženo“ a nikdo ho nekupuje, nedostane. Inflace takového zboží je ve výpočtu nahrazena průměrnou hodnotou inflace, která je nepochybně vyšší než ta skutečná latentní hodnota. Tímto mechanismem dochází k nadhodnocení inflace vinou kreativní destrukce.
Jak tedy celá tato statistická „hra“ ovlivňuje údaj o růstu reálného HDP? I za předpokladu přesně vypočítaného nominálního HDP, dochází vinou nadhodnocení inflace k větší korekci, než je ve skutečnosti nutné. Výpočty autorů ukazují, že zkreslení může být poměrně významné. Konkrétní čísla se liší podle zvolené roku, autoři ale argumentují, že v průměru si každý rok nepřesným měřením ubíráme 0,6 procentního bodu růstu HDP – taková jsou alespoň data pro USA.
Přínosem autorů práce je především upozornění, že chyby ve výpočtu HDP, a to i některé méně často zmiňované, mohou významně zkreslit to, jak vnímáme ekonomický růst. Komu nevadí „francouzská angličtina“, doporučuji video z EEA konference, na kterém Aghion (zhruba od desáté minuty) vysvětluje celý nápad velmi energeticky.
Způsob výuky ekonomie ubližuje ekonomii, společnosti i ekonomice
