Po několika desetiletích útlumu znovu nastal čas keynesiánství, ekonomického směru, jemuž položil ve 30. letech minulého století základy britský ekonom John Maynard Keynes. Keynesiánská teorie oproti teorii klasické ekonomie vyznává politiku fiskální, tedy státní rozpočtovou stimulaci agregátní poptávky v periodách ekonomické recese a schodkové krytí v dobách prosperity. Jinými slovy, zastánci keynesiánství věří, že v momentě, kdy se ekonomice daří, by se mělo šetřit a naopak v dobách krize by vláda měla přistoupit k schodkovému utrácení, což by mělo mít za následek následnou stimulaci ekonomiky. Fiskální politika je mimo jiné dále doplňována politikou monetární, tedy manipulací s úrokovými sazbami.
Keynesiánství jako takové přestalo být populární v 70. letech minulého století. Po 30 letech ekonomické prosperity známé pod pojmem Zlatá éra kapitalismu, kdy byla keynesiánská ekonomika aplikována v téměř všech vyspělých zemích světa, přišel propad trhů v důsledku ropné krize (1973) a následná stagflace, tedy jev vylučující se s keynesiánskou teorií. Od té doby nastala ve vyvinutých zemích dlouhá pomlka v podobě ekonomického monetarismu, která byla narušena až ekonomickou politikou v Japonsku.
V Japonsku, kde se v posledních 30 letech státní dluh vyšplhal až na závratných 200 % HDP a kde je již od 90. let uplatňována zero interest-rate policy, tedy metoda udržování úrokových sazeb na nulových hodnotách, je keynesiánství v plném proudu. V důsledku finanční krize, která otřásla finančním světem, začalo být keynesiánství praktikováno mimo jiné i ve Spojených státech amerických, kde se americký obchodovatelný dluh během posledních čtyř let Obamova prezidentování více než zdvojnásobil, ze 5,749 bilionu USD na 11,825 bilionu USD.
Problém s tímto postupem je, že se ekonomika dostává do začarovaného kruhu, z kterého není úniku
Otázkou je, zda je cesta velkého zadlužování a uplatňování nízkých úrokových sazeb cestou správnou. Pokud nás situace v Japonsku naučila cokoli, tak je to právě fakt, že stlačování úrokových sazeb na nulové hodnoty je mnohem snazší než jejich návrat k normálu. Mimo to nelze opomenout, že od dob ekonomické bubliny v 90. letech se v japonské centrální bance vystřídalo již šest guvernérů a tak jako jeho předchůdci, i Harukiho Kuroda zdvojnásobuje kvantitativní uvolňování. Proč? Bankéři, politici, investoři a businessmani si jednoduše přivykli na snadné peníze a dožadují se dalších. Problém s tímto postupem je, že se ekonomika dostává do začarovaného kruhu, z kterého není úniku.
Podobná situace panuje několik posledních let i v USA. Je veřejně známo, že v důsledku zlepšení ekonomické situace americká vláda plánuje odstoupit od kvantitativního uvolňování do konce roku 2014. Ke zvýšení úrokových sazeb by podle slov guvernérky Fedu Janet Yellenové mělo dojít během roku 2015. Tento postup ovšem nese několik rizik, nehledě na to, že existuje i možnost, že k uskutečnění těchto plánů stejně jako v Japonsku nedojde.
Co je tedy špatného na keynesiánství?
Jednoduše řečeno, všechno. Podle keynesiánských ekonomů je objem výdajů měřítkem pro ekonomický růst země, což dle mého moc nedává smysl. Jsem přesvědčen, že měřítkem růstu je hodnota produktů, které společnost vyrobí, namísto měření růstu skrze celkovou částku výdajů, k nimž dochází v rámci ekonomiky. Vezměme například, že si koupím dům na úvěr, přičemž k tomu nepotřebuji vyprodukovat cokoli hodnotného. Koupě domu na úvěr znamená, že v budoucnu musím vyprodukovat něco, co mi pomůže dluh splatit. Tím, že jsem však koupil dům na úvěr, není společnost o nic bohatší než předtím. Za koupi domu jsem dal x milionů dluhu včetně domu. Znamená to, že jsem o x milionů bohatší, než jsem byl předtím, než jsem se odhodlal ke koupi? Samozřejmě, že ne. Jediné co to znamená je, že nyní musím obětovat budoucí příjmy, abych mohl splatit dům, který jsem si koupil dnes. Pokud se mi nepodaří získat v budoucnu dostatek peněz, tak abych mohl splácet dluh, věřitel mi dům vezme. Nedá se tedy říct, že bych dům vlastnil, dokud jsem nedokončil splátku hypotéky.
Mimo jiné, keynesiánská teorie tvrdí, že každý dolar vládních výdajů má větší vliv na výkon než dolar snížení daně. Ve skutečnosti se však opak ukázal pravdou. Trvalé snížení daní vytváří větší expanzi a růst než zvýšení vládních výdajů o stejný objem dolarů. Jsem přesvědčen, že výsledný rozdíl v produktivitě je hlavním důvodem rozdílu ve výsledcích.
Teorie založená na tištění peněz, státní regulaci a deficitních výdajích zkrátka nevede ke zdravému růstu. Podle předních ekonomů včetně Miltona Freedmana, Johna Taylora ze Stanfordu, Eugena Famy z University of Chicago a Roberta Bara z Harvardu, vláda nemůže expandovat ekonomiku prostřednictvím deficitních výdajů, protože půjčování narušuje a vytěsňuje jiné hospodářské činnosti. Hal Varian z berkeleyské University of California doplňuje, že soukromé investice v ekonomice vytváří základ pro dlouhodobý, udržitelný růst, zatímco vládní výdaje se zasluhují o opak.
Tyto domněnky lze podložit příklady zemí, které v minulosti rostly rychleji, když jejich vládní výdaje byly omezeny, včetně Kanady v roce 1990 a Spojených států v průběhu Reaganovy i Clintonovy éry. V posledních letech jsou to pak pobaltské země, které zavedly rozsáhlé škrty státních výdajů a nyní jsou na tom ekonomicky mnohem lépe než jiné evropské země, které spoléhají na keynesiánské utrácení a navyšování daní jako úsporné opatření.
Summa summarum, domněnka, že keynesiánství jako takové může do budoucna přinést ekonomickou prosperitu, je dle mého, když nic jiného, tak naivní. Jsou to nejen historická fakta ale i celková iracionalitou podstaty keynesiánství, které dokazují opak. Proto si myslím, že bude velice zajímavé sledovat, jak tento experiment s praktikováním keynesiánské ekonomie nejen v Japonsku a USA ale i v dalších vyspělých zemích světa nakonec dopadne.
