Novopečený šéf britských labouristů, radikál Jeremy Corbyn, získal do své stáje poradců dva ceněné „kusy“. Laureáta Nobelovy ceny Josepha Stiglitze a dalšího významného ekonoma, Thomase Pikettyho, autora světového bestselleru Kapitál v 21. století.
Každé takto exponované „poradcování“ je z větší či menší míry PR záležitostí. Oboustrannou. Ekonom, i takového kalibru jako Stiglitz, se těší z dalšího mediálně sledovaného postu, který zvýší jeho atraktivitu coby řečníka na nejrůznějších konferencích; návštěvníci opravdu zásadních konferencí často baží více po zeleném stromu života než po šedi teorie, byť by ji ze sebe vysoukal nobelista. No a politik, zvláště tak radikální jako Corbyn, své vládnutí dále legitimizuje v očích těch, kteří na něj dosud hleděli skrze prsty. Vždyť mu přece radí laureát Nobelovy ceny – a ten by jen tak někomu neradil!
No, zrovna Stiglitz – mimochodem zavilý kritik Václava Klause a kupónové privatizace – v tomto směru žádným troškařem není. Zjevně radí rád. Ať už jde o Nicolase Sarkozyho nebo třeba Huga Cháveze. Právě na „poradcování“ někdejšímu venezuelskému prezidentovi by ale nejspíše rád zapomenul. Je třeba ovšem po pořádek uvést, že mu radil neformálně. Spíše fungoval jako roztleskávač ekonomických reforem chávezovské Venezuely.
V říjnu 2007, když se Stiglitz v Caracasu s Chávezem sešel, tleskal jeho reformě zdravotnictví a školství. „Zdá se, že slaví úspěch. Zdravotní péče i vzdělání jsou nyní dostupné lidem z chudých částí Caracasu, kteří předtím na ropném bohatství země jen paběrkovali.“ Dodal, že levicové vlády typu té Chávezovy jsou důležité jak z hlediska udržitelného hospodářského růstu, tak z hlediska spravedlivého rozdělení plodů tohoto růstu.
Tím však nobelista neřekl ve Venezuele své poslední slovo. Když v roce 2008 Chávez zavedl až 60procentní daň z ropných příjmů, generovaných při cenách převyšujících sto dolarů za barel, bylo za tím opět Stiglitzovo „poradcování“. U příležitosti dalšího zvýšení té samé daně, až na 95 procent, to v dubnu 2011 připomněla agentura Reuters.
Dnes je Venezuela úplně někde jinde než v době, kdy se tam Chávez se Stiglitzem poplácávali po ramenou. Tehdy rostly ceny ropy a světový surovinový boom se zdál nekonečný. Právě na něm – a jenom na něm – se vezl Chávezi se svými sociální programy. Jenže těžba venezuelské ropy je poměrně nákladná, takže tam pokles globálního apetitu po strategické surovině pocítili velmi záhy. Těžká krize byla nevyhnutelná. Tím spíše, že Chávez vysokým zdaněním přesměroval výnosy z ropy z investic do neproduktivních sociálních programů.
Nynější 722procentní inflace v zemi a hrozící hyperinflace, prázdné regály či totálně rozložené zdravotnictví, s desetitisíci lidí čekajícími na nutný chirurgický zákrok, představují jen částečné memento za celkově nezvládnutou, protože nezvládnutelnou, ekonomickou transformací. Transformací, která naivně chtěla popřít trh, přičemž ten samý trh způsobil, že nakonec popřela jen samu sebe.
Venezuela je v rozvratu, Chávez v pánu a Stiglitz zase „o dům dál“. Hodně štěstí, pane Corbyne.
Tip: To nejlepší z Roklenu – Zaregistrujte si zasílání RoklenLetteru zde
