Časopis The Economist si naběhl se svým žebříčkem nejvlivnějších ekonomů roku 2014. Pomiňme nyní, že se dopustil trapných záměn – fotoeditor například přisoudil princetonskému ekonomovi Alanu Blinderovi podobu asi tak o čtvrtstoletí mladšího stejnojmenného reportéra listu New York Times. První příčku ale obsadil Jonathan Gruber, klíčový architekt Obamacare, zásadní reformy amerického systému zdravotní péče. Gruberovo jméno zůstává i v zasvěcenějších kruzích spíše neznámé. Samozřejmě, známost nemusí nutně být atributem vlivu, ale obsadit první místo v podstatě neznámým jménem je dost odvážné.
The Economist také do svého hodnocení nezahrnul hlavy světových centrálních bank. Proč? Takto paradoxně druhé místo obsazuje William Dudley, vlastně „dvojka“ v americké centrální bance, tedy pravá ruka její nejvyšší šéfky Janet Yellenové, která se však z důvodu popsané zvláštní metodiky v žebříčku neumisťuje. Lépe řečeno, umístit nemůže.
Teprve na třetím místě je tak jméno, které lze bez obav k těm úplně nejvlivnějším počítat. Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, si svůj vliv upevňuje neúnavným sloupkařením v New York Times. Mezi úplně nejvlivnější by se letos také řadil Thomas Piketty, díky své knize Capital in the 21st Century. Kniha, kterou sám Krugman v recenzi označil „za mistrovskou diagnózu“ stavu celosvětového rozdělování bohatství a související nerovnosti, vzbudila obrovský ohlas. Na takový ekonomická obec rozhodně není zvyklá. Otázkou je, zda si Piketty vliv udrží, či zda upadne v zapomnění širší veřejnosti, jakmile se o knize přestane tolik mluvit. Na rozdíl od Krugmana, ale i dalších, kteří by na nejvyšší místa žebříčku též měli patřit – Josepha Stiglitze, Jeffreyho Sachse nebo Larryho Summerse – zatím Piketty působí trochu jako rychlokvaška.
Ani jedno z výše uvedených jmen nelze jednoznačně spojovat s klasicky liberálním viděním světa, jak si všímá ekonom Tyler Cowen. Cowen sám předloni přispěl do sborníku, v němž se rozliční ekonomové zabývají právě tím: proč mezi námi není nějaký nový Milton Friedman? Podobně se loni tázal Václav Klaus při svém projevu před Montpelerinskou společností, klíčovým uskupením klasicky liberálních myslitelů. „Máme mezi sebou – jako tomu bývalo v minulosti – dostatek originálních myslitelů? Nebo už takoví lidé vůbec neexistují?“ Jistěže existují. Nemají však vliv. Kyvadlo dějin nejpozději od finanční krize míří směrem k etatismu a intervencionismu. Vítězí doktrína, jež má finanční krizi za selhání trhu. Teprve další krize – krize, z níž již se etatisté nebudou moci vyvinit – může změnit tento dějinný pohyb. A způsobit nárůst vlivu klasicky liberálních myslitelů a ekonomů. Než se tak stane, mohou uplynout roky, ale také celá desetiletí.
Upravená verze článku vyšla v Euru.
