Ekonomie hovoří o člověku jako o dokonale racionální bytosti, která za každých okolností zváží všechny možné náklady a výnosy jednotlivých alternativ rozhodnutí, přičemž poté zvolí tu nejvýnosnější alternativu. Pokud by se takto chovali všichni investoři na trhu, všechny dostupné informace by byly promítnuty do cen finančních aktiv, a nebylo by tedy možné na jejich nákupu či prodeji jakkoli vydělat.
Tato myšlenka je základem tzv. hypotézy efektivních trhů, podle které je soulad mezi vnitřní hodnotou aktiva a její tržní cenou v každém okamžiku zajišťován všudypřítomným ziskovým motivem a tvrdou konkurencí mezi subjekty na trhu. Tato teorie implicitně předpokládá úplné informace nikoli v tom smyslu, že subjekty přesně vědí, co v budoucnu nastane, ale v tom smyslu, že mají veškeré informace o všech možných alternativách, přičemž znají i pravděpodobnosti, s kterými mohou nastat. Rozhodují se tedy v prostředí rizika.
Jak vznikají krize? Stačí mít příběh, tvrdí nobelista
Finanční krize z let 2008 až 2009 však ukázala, že racionální nejsou ani lidé, ani trhy. Ačkoliv hypotéza efektivních trhů předpovídá, že ceny aktiv nemohou být dlouho nadhodnocené, ani podhodnocené, jelikož racionální investoři taženi ziskovým motivem onu mezeru rychle zacelí, na počátku nového tisíciletí ve skutečnosti narostly na trzích aktiv bubliny nevídaného rozměru, které se v roce 2008 najednou zhroutily jako domeček z karet.
Jak je možné, že se něco takového mohlo stát? Podle Adrewa W. Loa, profesora financí z Massachusettského technologického institutu (MIT) je odpověď prostá – finanční trhy nefungují podle ekonomických zákonů. Model homo economicus, s kterým pracuje racionální ekonomie, možná dokáže vysvětlit chování spotřebitele, který se v obchodě rozhoduje, zda si koupí levnější, či dražší jogurt, avšak nedokáže vysvětlit chování investora na burze, který je ovládán nejen svými vlastními emocemi, zkušenostmi a předsudky, ale všeobecnou – ať už pesimistickou, či optimistickou – náladou a očekáváním na trzích, která sama o sobě často určují směr vývoje trhu. Zřídkakdy navíc mají informace o tom, co vše může nastat, a tím méně s jakými pravděpodobnostmi – spíše než v prostředí rizika se tedy rozhodují v prostředí nejistoty.
Komentář k blogu Miroslava Singera: Jak (ne)hodnotit ekonomii – Roklen24.cz https://t.co/p6NRwDg5VO prostřednictvím @roklen24 @michalsoltes pic.twitter.com/SOdQoUBe59
— Roklen24.cz (@roklen24) 13. července 2017
Člověk – a zejména investor – sice může provádět tzv. optimalizační chování porovnáváním nákladů a výnosů svých rozhodnutí, jak předpovídá racionální ekonomie, ale přitom je ovlivňován prostředím, ve kterém takto činí. Analýza chování, která jej z něj uměle vytrhuje a zkoumá jeho rozhodování jakožto rozhodování nezávislého individua, tak inherentně musí být neúplná. Andrew W. Lo tedy namísto hypotézy efektivních trhů nabízí tzv. hypotézu adaptivních trhů inspirovanou konceptem omezené racionality Herberta Simona, kterou prezentuje v článku na serveru Evonomics. Ta stojí na následujících předpokladech:
- Lidé nejsou vždy racionální, ale ani vždy iracionální. Jsou to biologické bytosti, jejichž rysy a chování jsou formovány vývojovými silami.
- Lidské chování odráží jejich předpojatosti a averze, což občas vede ke zjevně neoptimálním rozhodnutím. Lidé se však mohou poučit z minulých zkušeností a revidovat své vzorce chování v reakci na negativní zpětnou vazbu.
- Lidé disponují schopností abstraktního myšlení, konkrétně jsou do jisté míry schopni analyzovat možné stavy budoucnosti. Předpovědi o ní tvoří na základě zkušeností z minulosti.
- Dynamika finančního trhu je založena na interakcích všech subjektů, neboť účastníci se neustále ovlivňují, učí a přizpůsobují se navzájem, v rámci sociálního, kulturního, politického a ekonomického prostředí, ve kterém operují.
- Motiv přežití je klíčovou silou vedoucí k hospodářské soutěži, inovacím a adaptaci.
Aby mohla ekonomie, která se spoléhá na principy logiky, vysvětlovat lidské chování v celé jeho šíři, je podle Andrewa W. Loa nutné propojit její poznatky s poznatky evoluční biologie, která zkoumá, jak se bytosti přizpůsobují svému prostředí. Lidé svá rozhodnutí činí nikoli na základě matematických výpočtů, ale spíše metodou pokus-omyl, která jim napoví, zda je jejich vzorec chování vhodný pro „přežití“, či nikoliv. Pomocí oné zpětné vazby si přitom jedinci vytvářejí stále lepší a lepší postupy, které jim pomáhají při řešení problémů. Pokud jsou tedy vlivy vnějšího prostředí dostatečně dlouho stabilní, v průběhu času nakonec dospějí k optimálnímu rozhodnutí, stejně jako racionální homo economicus. I proto Adrew W. Lo podotýká, že takové chování v principu nelze označit za neracionální.
