Konečná stanice, vystupovat!

Před několika měsíci představitelé eurozóny věřili, že po přestání bouře směřuje ekonomika eurozóny k lepším zítřkům. Povzbuzena příslibem Maria Draghiho, prezidenta Evropské centrální banky, udělat „cokoli jen bude třeba“ pro podporu měny, důvěra investorů rapidně sílila, což se projevilo i na růstu ekonomiky. Problémové periferní země procházely zotavením po finančních výpomocích a bolestivých opatřeních snižujících rozpočtové schodky a zvyšující konkurenceschopnost. Nezaměstnanost, zejména mezi mladými lidmi, ač stále zoufale vysoká, pomalu klesala. Mimo to také postupně docházelo k ostrému zúžení spreadů dluhopisů, poté co finanční trhy přestaly sázet na rozpad eurozóny.

Byla to však pouhopouhá iluze. V posledních týdnech se ekonomiky zemí eurozóny začaly opět potápět. Jejich kolektivní HDP ve druhém čtvrtletí stagnoval: Itálie spadla zpět do přímé recese, francouzský HDP stagnoval a dokonce i u všemocného Německa došlo k nečekaně velkému propadu výkonu. Výhled třetího čtvrtletí vypadá ještě méně zdravě, částečně i proto, že eurozóna bude trpět kvůli západním sankcím proti Rusku. Mezitím inflace klesla nebezpečně nízko, cirka na 0,4 %, tedy výrazně pod 2% cíl Evropské centrální banky, což vyvolává obavy, že zóna jako celek by mohla propadnout do deflace. Německé výnosy dluhopisů se ocitají pod 1 %, což lze brát jako další předzvěst poklesu cen. Eurozóna stojí (nebo kolísá), to je v přímém rozporu s Amerikou a Británií, jejichž ekonomiky se těší trvalému růstu.

To co začalo před více než čtyřmi lety jako bankovní a dluhová krize, se přeměnilo v růstovou krizi, jež nyní trápí tři největší evropské ekonomiky. Německo balancuje na hraně recese. Francie se utápí ve stagnaci. Italský HDP sotva přesahuje úroveň, na které se ocital v době, když země před 15 lety přijala euro. Vzhledem k tomu, že tyto tři země představují HDP dvou třetin eurozóny, růst v zemích jako je Španělsko a Nizozemsko nedokáže nahradit jejich ztráty.

Podle portálu The Economist, základní příčiny nových neduhů jsou tři velmi dobře známé a vzájemně propojené problémy. Za prvé, Evropa postrádá opravdové politické vůdce s odvahou a přesvědčením prosadit strukturální reformy s cílem zlepšení konkurenceschopnosti a v konečném měřítku nastartovat růst. Za druhé, veřejné mínění není přesvědčeno o naléhavé potřebě hlubokých a radikálních změn. A za třetí, i přes snahu pana Draghiho, měnový a fiskální rámec je příliš těsný, přiškrcuje růst a dělá tak zavedení strukturálních reforem obtížnější.

Různé projevy těchto problému lze spatřit napříč celou eurozónou. Země, která však nejvíce dramaticky ztělesňuje všechny tři jmenované problémy, je Francie. Ve francouzské vládě v tomto týdnu došlo k dosti závažnému přeskupení, kdy francouzský socialistický prezident Francois Hollande propustil ministra hospodářství Arnauda Montebourga, svého nejvytrvalejšího levicového kritika. Pan Hollande, který nastoupil do úřadu v roce 2012 a sliboval bezbolestnou budoucnost, se jen stěží mohl stát reformátorem na způsob paní Thatcherové. Vzhledem k tomu, že však v březnu jmenoval Manuela Vallse za předsedu vlády, alespoň tak přijal princip veřejných výdajových škrtů, nižších daní a strukturálních reforem.

Nová vláda se zaujetím více prosazovat reformy by teoreticky mohla dosáhnout pokroku, ale veřejné mínění na něco takového zdaleka není připraveno. Pan Hollande není jen hluboce nepopulární. Na rozdíl od Itala Mattea Renziho, který statečně obhajuje náročné reformy, francouzskému prezidentovi se nepodařilo přesvědčit voliče, že bolestivé změny, včetně snížení váhy státu, jsou nevyhnutelné. Místo toho exministr financí Montebourg přišel s okouzlujícím nápadem, že v případě, že eurozóna změní svá pravidla a umožní větší rozpočtové schodky a velkorysý dostatek veřejných výdajů, nebude již zapotřebí bolestivých reforem, protože ekonomika se zázračně zvedne.

Argument pana Montebourga je o to lákavější, že správně ukazuje na jeden z již zmiňovaných problémů Evropy: nadměrná úsporná opatření, do značné míry vynucená Německem. Pan Draghi před několika dny implicitně připustil, že fiskální a měnová politika v eurozóně je příliš těsná. Mimo to také naznačil, že s velkou pravděpodobností přistoupí k programu kvantitativního uvolňování, které bylo využito jak Amerikou, tak Velkou Británií, a vyzval k fiskální politice, jež by měla více podporovat růst. Jeho proslov byl jasně mířený na německou kancléřku Angelu Merkeleovou. Ta je vůdcem, který se po většinu času pevně drží daných pravidel a klade důraz na fiskální disciplínu, stejně jako německá Bundesbank, která je bankou nejradikálněji oponující programu kvantitativního uvolňování.

Pokud prezident ECB Hollande a italský premiér Renzi prokáží, že svou podporu strukturálních reforem míní upřímně, tak by paní Merkelová měla být ochotna tolerovat snadnější orientaci fiskální politiky (včetně vyšších veřejných investic v Německu) a volnější měnové politiky. Zavřete oči a představte si tři hlavní vůdce pracující s Evropskou komisí za účelem dokončení jednotného trhu a prosazení obchodní dohody se Spojenými státy. Je smutné, že v reálném světě má paní Merkelová málo důvodů věřit ve Francii nebo Itálii: pokaždé, když se sníží vnější tlak na tyto země, dojde k rychlému ústupu od slibovaných reforem.

Bez podnětů kontinentálních vůdců, bude oživení ekonomického růstu když nic jiného tak složité a případná deflace za dveřmi. Pro Japonsko byla devadesátá léta obdobím takřka nulového růstu. Na rozdíl od Japonska však eurozóna není jediná soudržná země. V případě, že měnová unie nepřinese nic jiného nežli stagnaci, nezaměstnanost a deflaci, je konec eura zcela jistě nevyhnutelný. Díky Draghiho příslibu podpory trhu s vládními dluhopisy, tržní riziko finančních tlaků vedoucích k rozpadu eurozóny ustoupilo. Ale politické riziko, že jedna nebo více zemí se rozhodnou zaútočit na jednotnou měnu, roste po celou dobu. Krize eurozóny nezmizela, jen čeká za obzorem.

Newsletter