Pozitivní nálada by měla přetrvat. Dolar slábne, což podporuje procyklické měny. Euro na 1,1900 EURUSD. Koruna nejsilnější od začátku září. Vydrží-li risk-on sentiment, mohla by atakovat 26,10 za euro.

Kovanda: Intervence? To už je lepší shazovat peníze z vrtulníku

Intervence nespustila oživení tuzemského hospodářství. Prospěla ale řadě exportérů, podnítila výrobu a zaměstnanost. Nese ale i náklady a není jisté, zda ty nakonec nepřeváží efekty intervence, říká v rozhovoru pro Roklen24 hlavní ekonom skupiny Roklen Lukáš Kovanda před blížícím se listopadovým dvouletým výročním zásahu ČNB na koruně. Jak bilancuje dobro a zlo intervence? Hrozí konec zásahu na koruně šokem, který připravili trhům i ekonomice Švýcaři? Co by se dělo, kdyby peníze, které skrze intervencí tečou přes banky či u nich končí, šly přímo do rukou lidí?

R24: Lukáši, jak tedy z pohledu blížícího se dvouletého výročí hodnotíte dosavadní efekty intervence ČNB a jak vidíte jejich pokračování – plánované trvání nejméně do druhé poloviny roku 2016?

Intervence ČNB nespustila oživení tuzemského hospodářství. Naše ekonomika vykazovala zřetelné známky oživení už před spuštěním intervence, zhruba od poloviny roku 2013. Je ale třeba říci, že intervence prospěla například celé řadě exportérů, kteří na zahraničních trzích díky slabší měně zvýšili svoji konkurenceschopnost. Zprostředkovaně tak intervence podnítila i výrobu (vyváženého zboží) a zaměstnanost. Některé předpoklady, které v době zahájení intervence prezentovali i bankovní radní ČNB, se ovšem nenaplnily.

R24: Které to podle Vás jsou?

Tak například zdražení zboží z dovozu mělo vést k růstu poptávky po zboží domácí provenience, nastartovat tak tuzemskou výrobu a zprostředkovaně tedy podpořit zaměstnanost. Ve skutečnosti se ovšem na růstu spotřeby během roku 2014 podílelo významně více zboží z dovozu než zboží domácí produkce. Lze tedy shrnout, že intervence spíše jen v některých segmentech ekonomiky podpořila již probíhající oživení. Stále ovšem není jasné, zda celkové náklady intervenčního zákroku nebudou nakonec vyšší než jeho přínosy.

R24: Je Vaším názorem, že intervence někde uškodila? Jaké náklady máte na mysli?

Nákladem intervence je třeba relativně slabší produktivita a inovativnost českých firem. Zkušenost ze Švýcarska, které intervenční režim oslabující frank opustilo letos v lednu, ukazuje, že nynější poměrně silný frank podněcuje růst produktivity a inovativnosti. Švýcarští exportéři jsou nuceni vynalézavěji než před ukončením intervence hledat způsoby, jak na mezinárodních trzích uspět právě i při silné měně. Krátkodobě sice čelí náročné situaci, ovšem dlouhodobě, zdá se, uspějí. A zásadně přispějí k hospodářskému rozkvětu. To ČNB mnohým našim vývozcům ulevuje krátkodobě, ovšem za cenu potenciálních dlouhodobých ekonomických ztrát, které poplynou z relativně nižší produktivity a inovativnosti tuzemských firem.

R24: Švýcarská scénář, tedy skokové opuštění intervenčního režimu s do té doby nevídaným pohybem měnového kurzu a prudkými dopady na ekonomiku, je jako obava i pro českou ekonomiku hodně skloňován. Vnímáte riziko, že ČNB bude nucena, podobně jako právě švýcarská centrální banka, opustit intervenční režim předčasně?

Zatím to na to určitě nevypadá. Lze odhadovat, že od července do září ČNB intervenovala v souhrnném objemu 190 miliard korun. Taková částka v podstatě odpovídá objemu počáteční intervence, té z listopadu 2013. Tehdy ČNB oslabila korunu během několika dní akumulací dodatečných devizových rezerv v objemu kolem 200 miliard korun. V průběhu celého intervenčního režimu, od listopadu 2013 až do dnešních dní, tedy ČNB intervenovala v objemu blížícím se 400 miliardám korun. V současné době odpovídají devizové rezervy ČNB zhruba 36 procentům hrubého domácího produktu České republiky. V říjnu 2013, tedy poslední měsíc před zahájením intervenčního režimu, představovaly devizové rezervy ČNB zhruba 22 procent hrubého domácího produktu ČR. V poměru k HDP tedy během doby trvání intervenčního režimu narostly o čtrnáct procentních bodů. To není nijak závratné číslo. Navíc je třeba uvést, že objem devizových rezerv roste i z jiných důvodů než kvůli akumulaci deviz související s intervenčním oslabováním koruny. Například od ledna 2014 do poloviny letošního roku narostl objem devizových rezerv v držení ČNB z 1,14 na 1,39 bilionu korun, tedy o 250 miliard, avšak ČNB v té době nevydala na intervenční oslabení koruny ani haléř.

R24: Připomeňme tedy: co bylo důvodem šokového rozhodnutí Švýcarů? Byli na tom v nějakém směru hůře?

Ano, v jistém smyslu. A to výrazně. Připomeňme, že i nyní jsou akumulované rezervy ČNB v poměru k HDP stále pod úrovní objemu rezerv, které držela švýcarská centrální banka v září 2011. Tedy v době, kdy zahajovala svůj intervenční režim, v jehož rámci oslabovala frank vůči euru. Tehdy devizové rezervy švýcarské centrální banky již přesahovaly úroveň 40 procent HDP země. Do ledna 2015, kdy banka svoji intervenci šokově ukončila, se vyšplhaly až na úroveň kolem 80 procent v poměru k HDP švýcarské ekonomiky. Pozice švýcarské centrální banky byla navíc ještě ztížena tím, že ztráta, kterou vykazuje, má politický dopad, neboť je jí negativně dotčeno hospodaření jednotlivých švýcarských kantonů. S ničím obdobným se ČNB pochopitelně vypořádávat nemusí.

R24: Cílem politiky centrální banky – české, švýcarské i kterékoli jiné – je zvýšit spotřebitelskou inflaci. To se stále nedaří. Objevují se nadsazené názory, zda by nebylo efektivnější poslat na účty lidí nově „vytištěné“ peníze přímo, a nekrmit finanční sektor, ze kterého peníze stejně „netečou“ dál…

Bylo. Například kvantitativní uvolňování v režii Evropské centrální banky dosáhne celkového objemu minimálně 1,1 bilionu eur. Pokud by ECB tu samou sumu rozdělila mezi zhruba 275 miliónů plátců sociálního pojištění v eurozóně, získá každý z nich zcela bezpracně čtyři tisícovky eur, tedy zhruba 108 500 korun. Ale i kdyby každý získal „jen“ pět set eur, zvýší se spotřebitelské výdaje o 34 miliard eur (což představuje 1,4 procenta hrubého domácího produktu), jak spočítal oxfordský ekonom John Muellbauer. Vlády by tak mohly počítat s vyšším rozpočtovým příjmem a zmírnily by se tlaky na rozevírání příjmových nůžek, protože pro chudého je prostě 108 500 korun úplně jinými penězi než pro bohatého. Etické a morální ohledy jsou ale pochopitelně na místě. Peníze za nic jsou totiž spíše projevem zdegenerovaného sociálního inženýrství než ryzí etiky kapitalismu. Tedy té etiky, které Západ do značné míry vděčí za svůj hospodářský rozkvět.

Newsletter