Díky zlepšující se lékařské péči a dalším výdobytkům moderní společnosti se střední délka života neustále prodlužuje. Příští generace tak na světě stráví mnohem delší dobu. Ovšem to znamená, že více času budou trávit také v důchodu. Jak to má zvládnout náš důchodový systém?
Sama prodlužující se délka života by nebyla takovým problémem, kdyby se k ní nepřidal ještě další demografický trend, kterého jsme v současné době ve vyspělých zemích svědky, a to nízký populační růst. V kontextu důchodového systému, který je ve většině moderních zemí založen na průběžném financování, znamená tento vývoj jediné – nerovnováha mezi těmi, kdo do něj přispívají, a těmi, kteří z něj čerpají, se bude stále prohlubovat.
Možností, jak reformovat průběžný systém, je spousta. Posunout hranici odchodu do důchodu, zvýšit odvody či posílit prvky fondového financování, k čemuž již řada zemí přistoupila. I navzdory těmto krizovým opatřením však není jasné, jaká část prostředků, které současná pracující generace odvede do systému, se jí nakonec vrátí.
I proto je na dnešní generaci stále silněji apelováno, aby si na stáři spořila na vlastní pěst. Jenže podle představitelů behaviorální ekonomie lidé trpí omezenou sebekontrolou, kvůli čemuž například často nejsou schopni dodržet dietu, ráno brzy vstát, zbavit se všemožných závislostí, anebo také dostatečně spořit. Mají zkrátka tendenci podceňovat dlouhodobé náklady a přeceňovat krátkodobé výnosy svých rozhodnutí.
Pro lidi, kteří jsou nikoliv člověkem ekonomickým, nýbrž člověkem skutečným, tak mohou být určité restrikce výhodné. Avšak behaviorální ekonomové jsou většinou daleko od toho, aby doporučovali přímé regulace rozhodování jednotlivců. Koneckonců, i když lidé dělají chyby, přesto sami nejlépe vědí, co je pro ně nejlepší.
Postrach důchodový systém: Hroutící se Ponziho schéma? – Roklen24.cz https://t.co/aFhIDNi2A7 prostřednictvím @roklen24 #Ponzi #důchody pic.twitter.com/wbK51KaGtB
— Roklen24.cz (@roklen24) 9. března 2017
Behaviorální ekonomové Richard Thaler a Cass Sunstein tak ve své stejnojmenné krize navrhují strategii nudge – „pošťouchnutí“. Místo toho, aby bylo chování jednotlivců korigováno přímými zákazy a příkazy, měly by být nastaveny podmínky rozhodování tak, aby se jednotlivec sice rozhodl správně, avšak aby se tak rozhodl svobodně a sám.
V kontextu důchodového systému tak Thaler a Sunstein navrhují nikoliv povinnou, ale automatickou účast na dodatečném fondovém spořícím plánu, který by mohl být navázán na příjem ze zaměstnání. Jednotlivcům by sice byla zachována možnost vystoupit (tak, aby nebyla ohrožena jejich svoboda volby), avšak, jak dokládají studie (např. Madrian a Shea, 2001), díky automatické účasti by byla mnohem vyšší pravděpodobnost, že se budou spořících plánů účastnit, než kdyby se k účasti museli naopak sami aktivně přihlásit.
Toto doporučení vyplývá z existence jednoho z nejznámějších behaviorálních předsudků – tzv. status quo bias, který označuje lidskou tendenci a priori favorizovat současný stav věcí. Ten je někdy poněkud vulgárně interpretován tak, že lidé zkrátka nechtějí přemýšlet více než musí, a proto nejraději nechávají věci tak, jak jsou.
Jenže kolik by lidé vlastně měli spořit? Thaler a Benartzi navrhují v rámci svého programu Save More Tomorrow namísto nějaké arbitrárně a plošně stanovené míry synchronizovat růst příspěvků na spoření s růstem mzdy.
Toto doporučení vychází z toho, že lidé jsou obvykle ochotni obětovat více budoucího příjmu než se současného příjmu, a rovněž často nerozlišují mezi reálným a nominálním příjmem (nevnímají inflaci jako ztrátu příjmu). Pokud tedy bude příspěvek na spoření růst stejným tempem jako mzda, zaměstnanec nebude pociťovat žádnou ztrátu, avšak míra spoření se bude postupně zvyšovat.
