Po dramatickém a nebývalém mezičtvrtletním poklesu HDP EU o 11 % během první vlny ve 2. čtvrtletí minulého roku a neméně dramatickém 12% vzestupu ve čtvrtletí třetím je pravděpodobné, že ekonomika EU zaznamená ve 4. čtvrtletí během druhé vlny pokles až o 2 %. Tento poslední pokles je co do rozsahu omezený zejména proto, že političtí činitelé se obecně naučili hodně o tom, jak se s koronavirem ekonomicky vypořádat. Díky úspěšnému vývoji vakcín vypadá ekonomická situace pro rok 2021 opravdu povzbudivě. Podle aktuálních předpovědí po 7% poklesu v roce 2020[1] roční HDP v EU v roce 2021 vzroste o 4 %; ve skutečnosti by toto číslo mohlo být v roce 2021 ještě vyšší, pokud budou političtí činitelé i nadále uplatňovat přístup „cokoliv je potřeba“.
Tato krize je neuvěřitelně netypická, a to nejen kvůli specifické povaze pandemie Covid-19, ale také vzhledem k okamžité a robustní reakci tvůrců fiskální a monetární politiky po celém světě. Jednou z oblastí, kde je to nejzjevnější, je nezaměstnanost; nezaměstnanost EU dnes dosahuje 7,5 %, jen o 1 % více oproti minimu z ledna 2020. To můžeme srovnat s 4% skokovým nárůstem ze 7 % na více než 11 % během globální finanční krize a následné dluhové krize eurozóny. Statistická srovnání těchto krizí z hlediska ukazatelů jako úvěrové rozpětí nebo dokonce úpadky také ukazují na velmi odlišný druh krize. To vše navzdory tomu, že hloubka propadu v roce 2020 je větší než v případě předchozích krizí. Základním vysvětlením odlišných výsledků krizí je „ponaučení“, které si odnesli političtí činitelé a kterém jim pomáhá zvládnout ekonomické následky krize vyvolané Covidem-19.
Nic není zadarmo. Současnou fiskální a měnovou politiku to bude něco stát
Nejsnadnějším postřehem, k němuž mohl v roce 2020 dospět každý ekonom, je skutečnost, že Covid-19 vedl ke strukturálně vyššímu dluhovému zatížení. IIF spočítal, že celosvětový dluh dosáhl výše 272 bilionů USD, což se rovná zhruba 365 % HDP; v obou případech se jedná o rekordní výše.[2] Z větší části k tomu došlo kvůli prudkému zvýšení fiskálních výdajů – vlády zaplatily účet za to, aby nedošlo ke světové hospodářské krizi 2.0. Poměr celosvětového veřejného dluhu k HDP poprvé od světové hospodářské krize překročil hranici 100 %[3].
Tyto depresivní statistiky vyvolávají pocit bezprostředně hrozící dluhové krize (zejména vzhledem k našim posledním zkušenostem s dluhovou krizí eurozóny, která následovala po globální finanční krizi). Tentokrát žádná taková krize nenastane, zejména proto, že političtí činitelé fungují nepřetržitě v režimu hašení požáru, který zahrnuje v zásadě neomezené nákupy dluhopisů ze strany centrálních bank, fiskální stimul a žádné sebevražedné výzvy k úsporným opatřením. Centrální banky po celém světě (pod vedením Fed a ECB) zahájily dosud nevídanou politiku měnového financování, když dnes mají v držení 20 % až 50 % vlastního veřejného zadlužení. Objem fiskálních schodků vyvolaných Covidem-19 je v zásadě v plném rozsahu financován centrálními bankami (tzn. vládami samotnými). Například Citigroup vypočítala, že ECB v roce 2021 nakoupí více, než činí emise vlád eurozóny. Vedle financování schodků veřejných financí a podporování poptávky se díky tomu podařilo zajistit také to, že úvěrové trhy jsou dostatečně likvidní, aby bylo možné předejít finanční krizi.
Ať tak či onak, úloha centrálních bank se v poslední době výrazně změnila, a i když to centrální banky pravděpodobně veřejně nepřiznají, v podstatě již přišly o nezávislost. To je ta skutečná „cena“ této krize, která v budoucnu nevyhnutelně povede k inflaci a ztíží její potlačení.
[1] „Ekonomická prognóza z podzimu 2020“ Evropské komise, listopad 2020 https://ec.europa.eu/
[2] Institut mezinárodních financí – „Kontrola globálního dluhu: Útok dluhové tsunami“, listopad 2020. https://www.iif.com/
[3] Mezinárodní měnový fond – „Historie světového dluhu“, březen 2011 https://www.imf.org
