Koronavirová krize s sebou přinesla naprosto bezprecedentní situaci. Praktické zastavení jakéhokoliv společenského života postavilo před vlády a centrální banky nelehký úkol: zabránit totálnímu kolapsu ekonomických struktur. Tento cíl se zatím podařilo splnit vesměs všem vyspělým státům. Záchrana si ale vyžadovala tu největší fiskální reakci v historii.
V mnoha státech byla opatření centrálních bank dokonce ještě razantnější než ta vládní. V USA vládní výdaje na pomoc proti dopadům pandemie překročily 2 biliony dolarů a společně s programy centrální banky dosáhly opatření celkového součtu nad 6 bilionů. V Evropě byla opatření podobně objemná. Fiskální pomoc od vlády v zemích jako Rakousko či Lucembursko dokonce přesáhla 10 % jejich HDP a i přesto, že reakce Evropské centrální banky byla pomalejší než té americké, rozhodně nepostrádala na razanci.1 Jen v rámci svého Nouzového pandemického programu nákupu aktiv může ECB na veřejných trzích nakoupit aktiva v celkové hodnotě 1 350 miliard euro.2
Ani tuzemská vláda a centrální banka nezaspaly. Celkový objem tuzemských podpůrných opatření by měl být dle Ministerstva financí 1,1 bilionu korun. Pomoc udržela kola ekonomické mašiny v chodu a v nadcházejících měsících bude potřebná pro zrychlení jejich tempa. Zároveň se ale pravděpodobně jedná o nejstrmější nárůst státní moci v historii. Vládní výdaje jako procento HDP ještě nikdy nebyly zdaleka na dnešní úrovni. Nalézt způsob, jak navrátit vládní angažovanost na předchozí úroveň, bude velmi obtížné. Tato skutečnost společně s historickou zkušeností nasvědčují tomu, že dramatický nárůst nebude prozatímní, nýbrž trvalý. To skýtá pro ekonomiku řadu nebezpečí a omezí její růstový potenciál.
Pandemie udeřila v době, kdy je vládní vliv na ekonomiku již tak obrovský. V USA vládní výdaje dosahují úrovně 35 % HDP. Průměrné číslo pro evropskou sedmadvacítku je dokonce 46 % HDP. Tyto vládní výdaje v sobě sice zahrnují transferové platby jako důchody či nezaměstnaneckou podporu, což jsou výdaje, které se do HDP nezapočítávají, nicméně i tak značně ovlivňují ekonomickou situaci, jelikož slouží k přerozdělování bohatství v populaci. Již nyní je tedy chybné označovat nynější ekonomické systémy za plně kapitalistické, ale pokud po krizi nedojde k razantnímu osekání státní moci, ocitneme se v naprosto nové ekonomické realitě smíšené ekonomiky, kterou ta nynější zatím pouze silně připomíná.
Takový scénář se kvůli několika důvodům jeví velmi reálně. Hlavním z nich je fakt, že přijatá opatření si vesměs získala širokou podporu napříč politickým spektrem a voličskou obcí, kdežto o záchranných programech zavedených při minulé recesi se vedly tuhé politické boje. Například americký Emergency Economic Stabilization Act, který obsahoval Troubled Asset Relief Program, jehož cílem byla záchrana amerických bank, byl v roce 2008 nejprve Kongresem odmítnut. Naopak jeho dnešní protějšek Coronavirus Aid, Relief and Economic Security Act byl přijat téměř jednomyslně. Většina vládních opatření byla rovněž přijata širokou veřejností jako nezbytná.
Je pravdou, že popularita dnešní vládní politiky je do značné míry opodstatněna, jelikož potřeba vládních opatření byla mnohem větší než při normální krizi. Ty většinou nejcitelněji zasáhnou odvětví, které samotnou krizi způsobily a představují existenciální riziko pouze pro ty nejslabší podniky. Podniky, které při nich zaniknou, jsou většinou z dlouhodobého hlediska neperspektivní nebo se před krizí chovaly příliš riskantně. S jejich zánikem se kapitál, který v nich byl vázán, přesune do zdravějších odvětví, a celá krize je tak vlastně pro ekonomiku jakousi očišťující procedurou. Ta nynější naopak mohla vést i ke kolapsu těch podniků, které jsou strukturálně zdravé a pro budoucí hospodářský růst klíčové. Dalším důvodem může být i to, že současná pomoc přišla ve formě přímých transferových plateb domácnostem, živnostníkům či firmám. Přestože před 12 lety byla velká část vládní podpory ve formě American Recovery and Reinvestment Act určena rovněž lidem, média situaci vesměs prezentovala tak, že vláda a centrální banka pomohly především bankám a velkým korporacím – tedy těm subjektům, které si naopak dle veřejnosti pomoc nezasloužily. Je tak pochopitelné, že vnímání vládní pomoc při poslední krizi bylo mnohem smíšenější než při té dnešní.
Pomoc je však potřebná pouze za nynější mimořádné situace. Pohledem do historie však zjišťujeme, že opatření přijatá nejprve jako mimořádná, svému přídomku jen málokdy dostojí. V poslední recesi šlo například o zavedení masivního kvantitativního uvolňování. To bylo nejdříve chápáno jako krizový krok a bylo ostře kritizováno. Objevovaly se dokonce varovné hlasy, že povede k nezadržitelné inflaci. Tyto obavy se ukázaly jako přehnané. Co se ale ukázalo být naprosto reálné či dokonce značně podceněné, byly obavy z trvalého nárůstu pravomocí centrálních bank. Z kvantitativního uvolňování se v poslední dekádě stal naprosto konvenční nástroj měnové politiky využívaný ECB i v relativně klidném období mezi lety 2015 a 2018. Podobně tomu bylo i s většinou programů, regulací a reforem tvořících tzv. New Deal prezidenta Roosevelta ve 30. letech minulého století. Například tehdy zavedený Social Security Administration tvoří základ amerického sociálního zabezpečení dodnes. Výjimkou potvrzující pravidlo je v tomto ohledu National Industrial Recovery Act, který byl v roce 1935, pouhé dva roky po svém schválení, vyhlášen americkým Nejvyšším soudem jako protiústavní.
Historická neochota, se kterou zákonodárci a vládní činitelé přistupují k rušení již jednou schválených programů, napovídá, že nynější opatření vskutku nezůstanou prozatímní. Výsledkem bude urychlení nárůstu státního vlivu na hospodářství. Nesmíme totiž zapomínat, že v současném stavu je velká část ekonomiky na vládní pomoci do značné míry závislá. Řada podniků by se bez ní v aktuální situaci neobešla, ať už se jedná o příspěvky na zaměstnance či odklady nejrůznějších plateb. Ekonomika se v současné době rovněž může spolehnout na přístup k levnému financování zajištěného politikou centrálních bank. Odstřihnutím pomyslné pupeční šňůry by mohly vlády a centrální banky ohrozit ekonomickou obnovu, či dokonce hospodářství rovnou položit. Potřebu zachování těchto opatření mohou vládní činitelé použít jako záminku pro jejich prodloužení.
Avšak i za předpokladu, že se nakonec podaří státní výdaje navrátit na jejich dřívější úroveň, může být objem nynějších opatření impulsem k nárůstu státního aparátu v dlouhém období. Je totiž jasné, že rozsáhlost a popularita nynějších zásahů bude využita krajně levicovými politiky jako důkaz toho, že jejich programy jsou realizovatelné a nutné. Bernie Sanders například již v březnu prohlásil:„Zatímco děláme, co je v našich silách, abychom se vypořádali s touto krizí, je nesmírně důležité uvažovat o tom, jak jsme se dostali tam, kde nyní jsme, a přemýšlet nad nutností provést fundamentální změny v americké společnosti.“3
Mnoho amerických levicových politiků navíc využilo krizi k argumentaci pro nutnost vyšší státní angažovanosti ve zdravotnictví. Ironií ale je, že v Americe to byly právě regulace vládní agentury Federal Drug Agency, kvůli které probíhalo v prvních týdnech pandemie testování v nedostatečném měřítku, jelikož omezovala testování soukromými subjekty. Tyto regulace značně přispěly k rychlému růstu nakažených, a právě nezvládnutý začátek krize je jedním z hlavních důvodů, proč je nynější situace ve Spojených státech citelně horší než v mnoha jiných vyspělých státech.
Nárůst vládních pravomocí se ale netýká pouze ekonomické sféry. Nástroje vyvinuté s cílem vyhledávání a sledování nakažených sice efektivně plní svůj cíl zpomalení šíření viru, rovněž ale vzbuzují opodstatněné obavy v otázce soukromí. Například tuzemská eRouška je ve svém přístupu k využívání uživatelských dat velmi opatrná a byla vyvíjena s důrazem na uživatelovo soukromí. I tak ji lze využít ke sledování mobilního telefonu uživatele. V některých zemích jsou ale vlády ve svém přístupu k soukromí svých obyvatel mnohem méně šetrné. Například v Jižní Koreji mohou vyšetřovatelé díky datům z mobilních telefonů do deseti minut vyhledat lidi, kteří mohli chytit koronavirus od někoho koho potkali. V Izraeli se dokonce uchýlili k využití vládní informační jednotky Shin Bet, která dokáže skrze telefonní data vysledovat potenciální nakažené.
Hlavním rizikem ale opět nejsou programy samotné, nýbrž ochota a samozřejmost, se kterou byly veřejností přijaty. Je velice dobře možné, že v budoucnu bude vláda požadovat zavedení podobného programu a ty současné využije jako precedens. Pro příklad znovu nemusíme chodit do vzdálené minulosti. V Americe vládní sledování zavedené po tragédii 11. září kulminovalo v přijetí Patriot Act. Ten vládě umožňuje mimo jiné odposlouchávat mobilní hovory. Zákon byl sice přijat jako nástroj v boji proti terorismu, nicméně byl mnohokrát prodloužen i přesto, že se nynější hrozba terorismu jeví v porovnání s tehdejším obdobím jako téměř nulová a neopodstatňuje tedy již tak drastické zásahy do soukromí veřejnosti.
Koronavirus je zákeřná nemoc a jedním z jeho symptomů je razantní nárůst státní moci. Doufejme, že tento příznak odezní spolu s nákazou a nebude mít dlouhodobé efekty. Je však velmi pravděpodobné, že mnoho vládních opatření s námi zůstane. Může za to hned několik faktorů, především ochota, se kterou veřejnost opatření přijala. I pokud se ale podaří státní zásahy zmírnit, tvoří dnešní stav hrozbu pro budoucí vývoj tvorbou precedentu pro zavádění programů obdobného rozsahu. Ty v budoucnu již zdaleka nebudou brány jako podobně mimořádná a při jejich zavádění se budou jejich architekti bezesporu odkazovat na ta dnešní.
Zdroje:
2) https://www.ecb.europa.eu/home/search/coronavirus/html/index.cs.html
3) https://www.nytimes.com/2020/03/26/us/politics/bernie-sanders-coronavirus.html
Podívejte se na https://inev.cz pro další informace.
Podpořte nás na https://www.darujme.cz/projekt/1203037.
