Kroky ČNB nejsou v rozporu s poznatky moderní makroekonomie. Popírání ekonomie je stejné jako tvrdit, že země je placatá

Jak lze zhodnotit chování České národní banky v letošním roce z pohledu moderní makroekonomie? Lze současné inflační tlaky považovat za čistě dovezené? Máme se obávat rostoucího dluhu České republiky? Na co se připravit, když se schodky veřejných rozpočtů nepodaří v následujících letech stabilizovat? Lze názory odborníků na ekonomii označit za poučky? V následujícím rozhovoru s doktorem ekonomie Pavlem Potužákem se těmto tématům věnujeme.

V souvislosti s rostoucí inflací a nedávnými kroky ČNB roste zájem široké veřejnosti o měnovou politiku. Z toho musíte mít jako makroekonom a vysokoškolský pedagog radost. Jak byste popsal současnou situaci v České republice z pohledu makroekonoma?

Otázkou je, jestli opravdu roste zájem veřejnosti o dění v ekonomice, ekonomii či makroekonomii a monetární ekonomii obecně. To, co často říkají centrální bankéři, je, že pokud je měnová politika klidná a inflace na cíli a pokud se nic neděje, tak se veřejnost o měnovou politiku nestará. A chápou to tak, že dělají dobrou práci.

Tím, že se o měnovou politiku veřejnost nyní stará, může být známkou toho, že se děje něco zvláštního, na co veřejnost není zvyklá. Vidíme rostoucí inflační tlaky a relativně rychlé zvyšování úrokových sazeb. Jestli mě to těší? Ano i ne. Těší mě, pokud se veřejnost začne zajímat o ekonomii. Netěší mě to, za jakých okolností k tomu dochází.

Takže když centrální banka, jako je ČNB, dělá dobrou práci, tak se obecná veřejnost o měnovou politiku nezajímá. Když se teď zajímají, máme to vnímat tak, že dělají špatnou práci?

V současné době a do budoucna, při pohledu na prognózu, kroky České národní banky jsou konzistentní s moderní monetární ekonomií. Otázkou však je, jaké kroky činila ČNB v minulosti, což má vliv na dnešní inflaci. Jestli dnešní inflaci bylo možné zabránit odlišnou měnovou politikou v minulosti, je otázka jiná. Po bitvě je ale každý generál. Osobně jsem už několik měsíců přesvědčen, že proinflační tlaky budou trvalejší. Tedy, že nebudou tak přechodné, jak na začátku řada centrálních bankéřů celého světa tvrdila.

Takže do současné situace jsme se nemuseli dostat. Jak byste popsal stav české ekonomiky z pohledu makroekonoma?

Relativně spící ekonomika se probouzí. Druhým zásadním znakem dnešní doby jsou silné proinflační tlaky. A třetí a velmi zásadní věcí je vysoké tempo růstu zadlužování veřejných rozpočtů. Nemluvím teď o hladině dluhu, ale především o vysokém tempu růstu tohoto dluhu, což je pro současnou ekonomiku dle mého názoru tím největším rizikem.

V radě ČNB existuje ostrý rozkol. Pět radních v čele s guvernérem razí politiku zvyšování úrokových sazeb a věří, že se tímto způsobem podaří zpomalit vysokou inflaci, protože minimálně 40 % proinflačních tlaků vidí jako domácí. Zbylí dva radní vnímají proinflační tlaky v ČR převážně jako tlaky globální. Zvyšování sazeb tak dle nich nebude mít zásadní vliv na výši inflace, a naopak ohrožuje ekonomický růst. Mohl byste tento rozkol ze svého pohledu vysvětlit?

Otázka zní, jestli to je opravdu rozkol. Při rozložení sil pět ku dvěma je z mého pohledu názor ČNB zcela jasný. Každý, kdo zná nějaké základy ekonomie a moderní makroekonomie, by byl šokován, kdyby centrální banka nic nedělala. To by bylo opravdu šokující. Zjednodušeně řečeno, ČNB sleduje tzv. Taylorův princip, což pro jednoduchost znamená, že když se zvyšuje míra inflace a rostou inflační tlaky, pak by centrální banka měla zvyšovat svoje nominální úrokové sazby, a to postupně o více, než je přírůstek inflace. Tím by zvýšila reálné úrokové sazby, což utlumí složky agregátní poptávky citlivé na reálnou úrokovou míru.  Jedná se typicky o spotřebu a zejména investice. V otevřené ekonomice růst reálných sazeb povede k přílivu kapitálu, následně k posílení domácí měny, což dále utlumí agregátní poptávku, respektive tempo jejího růstu.  Toto omezí inflační tlaky a míra inflace v ekonomice má tendenci vrátit se zpět na inflační cíl.

Na toto bylo napsáno stovky a tisíce recenzovaných vědeckých článků, jejichž závěry byly empiricky potvrzeny na stovkách a tisících případech. Teoretický a empirický výzkum existuje i na případy, kdy se centrální banky tímto neřídí. Jedná se o rozsáhlý výzkum o 70. letech 20. století. Tato perioda je známa jako období Velké inflace. Míra inflace rostla, inflační tlaky sílily, avšak centrální banky nedostatečně rychle zvyšovaly nominální úrokové sazby, takže efektivně reálné úrokové sazby klesaly. Měnová politika v USA byla v té době i přes zvyšování nominálních sazeb stále expanzivní. Na začátku 80. let došlo k měnové restrikci, kdy nominální i reálné úrokové sazby vyletěly nahoru, což inflační tlaky utlumilo; samozřejmě za cenu výrazného ekonomického propadu a hluboké recese. Inflace na konci 70. let byla na západní poměry nesnesitelná. Dalo by se říci i nemyslitelná a muselo se s ní něco dělat.

Centrální banky se z inflační zkušenosti 70. let poučily. Nyní se řídí základními ekonomickými principy, které jsem popsal před chvílí a které inflační tlaky omezují. Říkat o těchto principech, že jsou papouškováním nějakých ekonomických pouček, je pohrdáním ekonomickým výzkumem posledních desítek let, možná i stovek let, pokud se vrátíme až do 19. století ke Knutu Wicksellovi. Je to pohrdání tím, co ekonomové a ekonomická věda ví. Je to stejné, jako kdyby někdo říkal, že bezpečné ukládání vyhořelého jaderného paliva je jen nějaká fyzikální poučka, kterou se nemá cenu řídit, a navrhoval by jeho ukládání do PET láhví. To by byl úplně stejný nesmysl. No a pohrdání ekonomickými principy může být v konečném důsledku stejně nebezpečné, jako pohrdání těmi fyzikálními principy. Ignorováním vědeckých poznatků ekonomie můžete snadno uvrhnout spousty lidí do chudoby a neštěstí, jak vidíme v hyperinflačních zemích.

A co tedy způsobuje rychle rostoucí inflaci v České republice? Je to poptávkový šok? Je to nákladový šok? Nebo jejich kombinace? Měla by ČNB reagovat?

Na tuto otázku existuje vcelku snadná odpověď. Když se podíváme na to, co se děje v ekonomice, tak při negativním nákladovém šoku bychom pozorovali růst míry inflace a pokles HDP, či tempa jeho růstu. My vidíme opak. Vidíme rostoucí míru inflace v kombinaci s růstem reálného HDP, a dokonce s rostoucím tempem růstu reálného HDP. To za prvé indikuje poptávkový šok. Za druhé nevidíme růst míry nezaměstnanosti, ale naopak pokles, či stagnaci na extrémně nízkých hodnotách. Pozorujeme, že jednotlivé složky agregátní poptávky rostou. Vidíme mimořádně uvolněnou fiskální politiku a bezprecedentní poměr deficitu veřejných rozpočtů na HDP. Vidíme defacto i uvolněnou měnovou politiku. Když bychom počítali ex post reálné úrokové míry, tak jsou stále hluboce negativní. Starý monetarista by se soustředil na tempa růstu měnových agregátů. Měnový agregát M3 roste či rostl tempem zhruba 10 % ročně, a M1 dokonce kolem 15 % ročně, což rozhodně nevypadá na nějakou restriktivní měnovou politiku. Milton Friedman by se při pohledu na tuto situaci, slovy klasika, zamračil.

Kdyby centrální banka prováděla opravdu tvrdě restriktivní měnovou politiku, pak bychom byli svědky mnohem pevnějšího kurzu koruny, což by samozřejmě tlumilo zahraniční nákladové šoky díky relativnímu zlevnění dovozu. Z mnoha směrů a z mnoha míst na nás proto přímo bliká informace o tom, že alespoň část současné inflace je poptávkově tažená. Česká národní banka tak jedná správně. Ti, kdo tvrdí, že by ČNB neměla zvyšovat úrokové sazby, tak podle mého názoru nemají pravdu. Kdyby jejich měnová politika byla aplikována, tak bychom se dočkali mnohem vyšší inflace a v konečném důsledku také mnohem horšího dopadu na ekonomiku.

No a samozřejmě tím, že ČNB nyní škrtí agregátní poptávku, nebo ji alespoň neuvolňuje tak jako před zvýšením sazeb, lze očekávat zpomalení tempa růstu reálného HDP. Růst reálného HDP tak bude nižší, než kdyby ČNB nejednala. My si ale nemůžeme dovolit neustále rostoucí míru inflace. Ad absurdum bráno, tak nečinnost ČNB by nás rychle dovedla k meziročním růstům cen ve výši deseti, dvaceti (jako nyní pozorujeme v Turecku) a klidně i třiceti procent, což by vedlo k totální destrukci ekonomiky. Řečeno mírněji, pokud by centrální banka rostoucí inflaci nyní ignorovala, její krocení v budoucnosti by bylo mnohem nákladnější měřeno ztrátami reálné produkce a růstem míry nezaměstnanosti.

Naopak si myslím, že ČNB měla začít jednat mnohem dřív. Že inflace nebude přechodná ve smyslu pár měsíců, bylo z mého pohledu zřejmé už před půl rokem. Hlavní je, že to centrální bankéři vidí alespoň teď.

A dále platí, že i kdyby se jednalo o čistě nákladový šok, měla by centrální banka určitým způsobem reagovat.

Takže i v hypotetickém případě, kdyby se jednalo čistě o globální inflační tlaky, tak by měla centrální banka reagovat? Argument, že měnovou politikou nelze bojovat proti dovezené inflaci je tedy chybný?

Každá centrální banka cílující inflaci má systém výjimek, kdy nereaguje na nějaké přechodné inflační tlaky. Záleží pak samozřejmě na nastavení toho konkrétního modelu, který ukáže, jaký podíl na inflaci má nákladový šok a jak by měla centrální banka reagovat. Přesto ale z principu inflační nárůst při dané nominální úrokové míře snižuje reálné úrokové míry. Dovedu si představit, že v případě čistě dovezené inflace ukáže model navýšení nominálních úrokových sazeb například jedna ku jedné k vyšší inflaci místo navýšení o více než je růst inflace v souladu s Taylorovým principem. Když bych to zjednodušil, tak bych očekával, že model centrální banky ukáže na navýšení úrokových sazeb i v případě čistě dovozené inflace z titulu zahraničního nákladového šoku. Jak konkrétně je model nastaven, už vědí právě centrální bankéři, kteří pak činí příslušná rozhodnutí.

Když se podíváme do zahraničí, tak vidíme, že řada velkých centrálních bank ještě nezačala se zvyšováním úrokových sazeb. Fed a Bank of England budou zřejmě zvyšovat v dalším roce. ECB o tom stále nechce slyšet. Inflace přitom roste. Lze jejich uvolněnou měnovou politiku vnímat jako nějakou destrukci ekonomiky, jak jsi naznačil v předchozí odpovědi?

Centrální banky bohužel nemohou udělat nic s minulou inflací. Ale některé už nyní dávají signály, že do budoucna nebude měnová politika tak uvolněná jako nyní, což lze vnímat tak, že začínají utahovat. Otázkou je samozřejmě, jak rychle k utahování měnových  podmínek dojde a jak silné utažení bude. Signály jsou však zcela zřejmé. Dojde ke snížení objemů nákupu dluhopisů na trzích a lze očekávat růst úrokových sazeb. Cíl je jasný, a tím je zkrocení budoucí inflace. V predikcích a modelech velkých centrálních bank může stále vycházet, že se jedná o přechodný šok, ale už rozhodně nemluví o stejné expanzi jako v minulosti.

Zajímavá byla změna měnové politiky Fedu z cílování inflace na cílování průměrné míry inflace, kdy je dovoleno přestřelit inflační cíl, pokud byl v předešlých obdobích naopak podstřelován. Současné přestřelování inflace v USA tak bylo v souladu s touto změnou. Fundamentální příčinou této změny politiky je opačná situace, kdy v ekonomice vidíme silné deflační tlaky a není možné dále nominální úrokové sazby snižovat, aby se podpořila ekonomika. Problém ale vidím v tom, že Fed nesdělil, na jakém časovém horizontu bude cílování průměrné míry inflace probíhat. Kdyby tento horizont byl roztažený do mnoha a mnoha období, pak bychom se defacto dostali do režimu cílování cenové hladiny. Cílování cenové hladiny potom funguje tak, že v situaci dlouhodobého podstřelování implicitního inflačního cíle a nemožnosti dalšího snížení nominálních úrokových sazeb a další stimulace ekonomiky centrální banka tržním agentům říká, že v současné době inflační cíl sice podstřeluje, ale v budoucnu tento cíl bude přestřelovat. Tím u tržních agentů vytváří vysoká pozitivní inflační očekávání, což snižuje reálné úrokové sazby a stimuluje ekonomiku. Tato změna tak může být z pohledu reálné ekonomiky více stabilizující. Zde vidím jeden z důvodů přechodu do tohoto režimu.

Když začne inflace převyšovat cíl, tak je otázka, jestli se realizuje, co zástupci Fedu trhům slibovali v minulosti. Tedy, že po období nízké inflace měla přijít inflace vyšší. Nebo jestli Fedu nyní ujíždí vlak. Zde lze spatřovat jistý deficit v komunikaci změny měnové politiky Fedu vůči veřejnosti. Myslím si, že běžná populace není schopna rozlišit mezi těmito dvěma režimy. Ono je celkem náročné pochopit i jen ten první režim cílování inflace. Jak pak má centrální banka komunikovat, když inflace začne přestřelovat cíl, což lze do jisté míry vnímat jako kompenzaci nízké inflace v minulosti. Fed nám ale nesdělil horizont, ono časové okno, ve kterém by měla být průměrná míra inflace, například ve výši dvou procent, cílována. Ekonomové tak v tomto případě trochu tápou ve tmě.

Proč zrovna ekonomická věda bývá často označena za „poučky“? S fyzikem se o bezpečném ukládání jaderného odpadu v zásadě nikdo nepře.

To je tradiční spor mezi přírodními a společenskými vědami a jak na ně společnost nahlíží. V principu poznatky z přírodních věd jsou veřejností mnohem snáze akceptovatelné. U společenských věd je situace jiná. Jak už psal F. A. Hayek, tak veřejnost věří ekonomickým teoriím, které jsou posunuty o generaci zpět. Z nějakého důvodu je tu časové zpoždění, než veřejnost začne akceptovat poznatky novější. Přírodní vědy se navíc často zabývají relativně jednoduchými jevy, které pak zkoumají např. v laboratorních podmínkách. Kdežto ekonomie zkoumá vysoce komplexní jev, jako je společnost. To je úplně jiný a mnohem vyšší stupeň analýzy. Ekonomie je navíc, ať chceme nebo nechceme, v určitém hledisku vědou politickou. Dotýká se života lidí. Veřejnost se bude mnohem méně přít o hmotnosti protonu. Mnohem ostřejší debatu lze očekávat ohledně výše úrokových měr, které ovlivňují ceny úvěrů a výkon ekonomiky. Na život lidí dopadá tento jev mnohem více.

Je nutné říct, že ekonomie učinila za poslední desítky let obrovský pokrok. A na rozšíření poznání ekonomie opravdu pracovali ti nejnadanější myslitelé své generace. Rád bych řekl, že centrální banky ve světě mají obrovské rozpočty, a jsou proto schopny přitahovat ty největší talenty do svých řad. V řadě zemí tak ty nejbystřejší ekonomické mozky pracují právě v centrálních bankách. Naše centrální banka není výjimkou. Pohrdání ekonomií a pohrdání lidmi, kteří v centrálních bankách pracují, proto není na místě. Kdyby přišlo deset nobelistů z ekonomie a začali by říkat, že centrální banky dělají něco špatně, tak bychom měli pozorně poslouchat. Když něco takového říkají lidé, kteří postrádají ekonomickou erudici, tak je to pro mě stejné, jako kdyby někdo říkal, že Země je placatá. Ti, co pohrdají současným ekonomickým poznáním, mají ale stonásobně větší prostor v médiích než ti, co tvrdí, že Země je placatá. Přitom jejich výroky jsou stejně chybné.

Že současné inflační tlaky jsou kombinací globálních a lokálních je tedy jasné. Jak ale vysvětlíme, že někteří vysocí veřejní činitelé v ČR tuto skutečnost ve svých projevech nereflektují?

Těmto lidem nevidíme do hlav, ale já si osobně myslím, že to je směs několika faktorů. Příliš tvrdé by bylo říci, že se ze sta procent jedná o deficit ekonomického vzdělání a kompetence. Politik je totiž také tzv. ekonomický agent, který svým chováním sleduje své zájmy a cíle, jako je např. zvolení či znovuzvolení. Volební cyklus navíc silně omezuje rozhodovací horizont politika. Ten totiž rozhodně není dlouhodobý v řádu desítek let, ale je naopak omezený mandátem v rámci volebního období. Je pro něj mnohem důležitější ten krátkodobý horizont. Utahování měnové politiky pro politika není v krátkém období dobrou zprávou, protože se negativně podepisuje na ekonomickém výkonu, což voliče nepotěší. Pokles inflačních tlaků navíc přichází se zpožděním. Cesta v souladu s ekonomickým poznáním tak v tomto případě nemusí být v souladu se zájmy politika. Politik může ekonomii perfektně rozumět, ale přesto ve své roli bude mluvit jinak.

Otázkou samozřejmě je, jestli ekonomii politické zastoupení skutečně rozumí nebo chce rozumět. Další otázkou je, jestli úmyslně lžou, či jestli mluví dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V každém případě lze předpokládat, že politik maximalizuje svou užitkovou funkci a dle toho jedná. Toto jednání pak může být v rozporu s ekonomickým poznáním a dlouhodobým blahobytem země.

Zmínil jste, že centrální banky mají významné zdroje, a proto si mohou dovolit zaměstnávat nejbystřejší ekonomy. Významné zdroje mají ale i politické subjekty. Neplatí potom Váš argument i pro ně?

Tady je zásadní rozdíl v tom, jak jsou tyto rozsáhlé zdroje alokovány. Centrální banky financují svůj expertní aparát, zatímco politické subjekty především svůj marketing s cílem maximalizace hlasů ve volbách. Nepopírám, že si politické subjekty drží svůj vlastní analytický aparát, ale já neznám příliš mnoho vysoce vzdělaných ekonomů, kteří by pracovali pro politické strany. No a pokud tito napíšou kvalitní analýzu nějakého jevu pro politické subjekty, tak je otázkou, co si z toho ten daný politik vezme a jakým způsobem závěry reflektuje ve svém jednání.  Je potřeba, aby si veřejnost tohoto byla vědoma a mohla se pak rozhodnout, komu svěří svou důvěru. A zpět k centrálním bankám. Jednou z jejich důležitých rolí je komunikace svých rozhodnutí, směru měnové politiky a vzdělávání veřejnosti, aby její činnost byla pochopena.

V oblasti fiskální politiky ČR lze cítit významné pnutí. Výdaje jsou vlivem pandemie na rekordní výši. Stejně tak schodky veřejných financí. Vidíte reálně slib nové koalice o vyrovnanosti rozpočtu do roku 2025? Kde se dá reálně ušetřit +- 200 miliard?

Pokud chce vládní koalice ušetřit stovky miliard z rozpočtu a povede se jí to, tak by to mohlo být na Nobelovu cenu. Při pohledu na strukturu výdajů vlády vidíme, že přes polovinu výdajů tvoří mandatorní výdaje, dalších 20 % jsou kvazi-mandatorní výdaje. Zbývá tedy jen 30 % rozpočtu pro diskreci vlády. Pokud by chtěli ušetřit 200 miliard hned teď, tak by museli seškrtat zhruba 40 % těchto zbývajících výdajů.

Podívejme se na jednotlivé kapitoly rozpočtu. Kdybychom chtěli ušetřit 200 miliard, tak by se do toho vešly škrty v podobě zrušení ministerstev zahraničních věcí, životního prostředí, kultury, zdravotnictví, financí a mohli bychom pokračovat dál. Já si myslím, že by to znamenalo uškrtit polovinu ministerstev malého a středního rozsahu.

Na druhé straně může ekonomika růst, což by vedlo k růstu příjmu státu. Pokud vláda bude zvyšovat výdaje pomalejším tempem, než je tempo růstu nominálního HDP, tak se může dostat na trajektorii snižování poměru deficitu na HDP. Pokud přímo zmrazí své výdaje, tak se na tuto trajektorii dostane dříve.

Zde je ale obrovský principiální problém. Když přijde nový politik na vybrané ministerstvo, tak nikdy nemá dostatek informací. Nemá tak kvalitní informace a data jako mají zaměstnanci ministerstev, kteří tam pracují delší dobu. Politik neví, jestli zaměstnanec A či B je potřebný. Proto pokud by chtěl škrtat, tak by zřejmě musel přejít ke škrtání po agendách. Rozhoduje se pak o potřebnosti agendy A, agendy B, popř. celého úseku. To už je ale politické rozhodnutí, jestli jedna nebo druhá agenda je potřeba, či je vhodné ji zrušit. Ve veřejném sektoru totiž většinou chybí kritérium, které by ukázalo, která část státu je potřebná a která je naopak nepotřebná. Jinak je to v soukromém sektoru. Firma, která negeneruje zisk, je ztrátová, bude dříve nebo později konkurenčním tlakem eliminována. Části firem, které jsou nerentabilní, jsou konkurenčním tlakem eliminovány. Takové kritérium ale veřejný sektor nemá. Případné změny jsou proto arbitrární. Pro politika je zcela nemožné rozklíčovat, které agendy a zaměstnanci státu tam patří a kteří ne.

Já ale věřím, že pokud se nová vládní koalice hlásí k zodpovědné rozpočtové politice, tak tomu budou odpovídat její kroky. Kdyby se nic nestalo a naše schodky by každým rokem odpovídaly zhruba šesti až sedmi procentům HDP, pak by ceteris paribus postupně vzrostl dluh ČR na HDP z dnešních 40 % při pětiprocentním růstu nominálního HDP ročně až na 140 % ve stálém stavu. Česká republika je v současnosti z pohledu investorů vnímaná pro jednoduchost jako A+ země. Kdyby došlo k rozvrácení veřejných financí, pak by jistě následovalo zhoršení ratingu. Vláda by si díky rostoucí rizikové prémii nemohla dále půjčovat za nízké úrokové sazby, jako si půjčuje nyní.

Jak se díváte na argument, že si Česká republika může dovolit navyšování dluhu, protože je ve srovnání s okolními zeměmi stále relativně nízký?

Zde bych použil příměr Miltona Friedmana o alkoholikovi, kdy poukazoval na problematiku inflace. Jsem abstinent, mám zcela čistá játra, a mám tak obrovský prostor začít pít. Bude mi chvilku dobře, ale jak dlouho bude trvat, než si játra zničím? To je podobná argumentace. Vláda má svou roli, funkce a jednou z nich je rozpočtová politika. A asi všechny ekonomické školy se shodnou, že v dlouhém období by rozpočty měly být vyrovnané. Stát má jako dlouho či nekonečně žijící entita obrovský prostor k zadlužování a k rolování dluhu dopředu. Tato strategie ale mnohem snáze projde americké vládě než třeba řecké či české vládě. Toto rolování dluhu dopředu řecké vládě finanční trhy utnuly. U americké vlády je hranice, kdy jí přestanou finanční trhy půjčovat, zcela jistě výše. Jestli takový den nastane, tedy finanční trhy přestanou půjčovat americké vládě, tak to bude s trochou nadsázky konec světa.

Představme si situaci, kde se nové koalici nepodaří veřejné finance udržet na uzdě, pandemie výrazně nepoleví a uvidíme v období 2021 až 2025 podobně vysoké schodky jako nyní. Co by to znamenalo pro Českou republiku v krátkém, středním a dlouhém období?

Opakuji, že věřím, že vláda bude fiskálně zodpovědná a na tento černý scénář nedojde. Když to neudělá tato vláda, tak to dřív nebo později bude muset udělat vláda jiná, pokud se chceme vyhnout řecké cestě. My jsme stále na té americké cestě, pokud to tak mohu říci. To se může velice rychle změnit, a to si vláda určitě uvědomuje. Pokud nic jiného, tak věřím, že výdaje nebudou růst rychleji než nominální HDP.

Pokud ovšem znovu nastane situace, kdy vláda uvrhne ekonomiku do dlouhého lockdownu, tak se vysokým schodkům nevyhneme. Nepředpokládám ale, že lockdown bude trvat dalších deset let. Vláda má nyní mnohem více informací o viru; jak se virus chová, jaké nástroje brání jeho šíření a jaké obory je nutné uzavírat, a které už ne. Vláda měla rok a půl na přípravu a věřím, že má k dispozici analýzy a plány pro boj s pandemií do budoucna. Pokud toto nemá, tak můžu říct jen, že to je opravdu smutné, a zajímalo by mě, co tu expertní aparát jednotlivých politických subjektů a ministerstev poslední roky dělal. Co dělal za ty obrovské prostředky ve výši bilionů korun, které jim daňoví poplatníci svěřují. Očekávám, že tomu budou odpovídat i služby státu. Každopádně platí, že po uklidnění situace, hned v první minutě, se bude vláda muset vrhnout do konsolidace veřejných financí.

Mohl byste nám blíže představit Váš projekt ekonomické olympiády a vzdělávání středoškoláků v ekonomii?

Existuje obrovská role školského systému, aby i tu nejmladší generaci vzdělával v ekonomii. Zde je potřeba, aby i na středních školách byla posílena výuka ekonomie. O to se snažíme v našem projektu ekonomické olympiády. Pro srovnání lze uvést fyziku a další přírodní vědy, které jsou na středních školách ve srovnání s ekonomií vyučovány na mimořádně pokročilé úrovni.

Jsme rádi, že se do tohoto projektu hlásí stále více škol. Jsme nadšení z pozitivních ohlasů od studentů, ale i od učitelů. Jsme velmi rádi za úroveň znalostí, kterou studenti prokazují v krajských kolech, a především pak v kole finálovém. Když pak máme možnost mluvit v části finále, které probíhá ústně, s deseti nejlepšími studenty, tak s čistým svědomím můžu říct, že mají lepší znalosti než někteří bakalářští studenti na univerzitě. To mě naplňuje optimismem.