Kryptoměny vs. centrální banky. Dva pohledy na měnovou politiku

Kryptoměny, alespoň ty odvozené od Bitcoinu a založené na Proof of Work protokolu, umožňují díky blockchainu a vyřešení problému byzantských generálů úplně eliminovat nutnost prostředníka, která v běžném finančním světě představuje garanta poctivosti finanční transakcí. To kryptoměnám jednak otevírá širokou škálu uplatnění daleko přesahující rámec finanční sféry (decentralizovaný konsensus umožnil vytvářet mnohem robustnější systémy všude tam, kde pracujeme s vlastnictvím a také v atestačních úlohách – bitcoin nejsou jen peníze, je to řídící signál) a také umožňuje eliminovat nutnost používat pro finanční transakce komerční banky a clearingová centra. Jak je to ale s funkcí centrálních bank?

Veškerá monetární politika kryptoměn je napevno ukotvena v jejich kódu a do té doby, dokud vývojáři kryptoměn ctí, že „kód je zákon“, a neuchylují se k fundamentálním změnám z důvodu vlastního zisku nebo výhody pro své okolí (toto pravidlo porušil například Vitalik Buterin v roce 2016 po fiasku s prvním DAO u Etherea), je celkové množství kryptoměny a způsob jejího uvolňování do oběhu jednou provždy daný a nepřizpůsobuje se potřebám ekonomiky, státu, politiků nebo lobbistů. Měna není zkrátka jednoduše manipulovatelná. To je ale vykoupeno jistou daní. Peníze ztrácí svou elasticitu, nejsou schopny reagovat na příliš prudký ekonomický růst nebo naopak nezaměstnanost. Kryptoměnám je často vytýkáno, že na rozdíl od elastických peněz nejsou schopné stimulovat ekonomický růst.

Zastánci kryptoměn a rakouské ekonomické školy naopak argumentují tím, že centrální banky s elastickými penězi jsou schopné stimulovat růst (a to je navíc ještě diskutabilní) pouze za cenu vynucené inflace, tedy znehodnocování měny, kterou drží v rukách firmy a jednotlivci, kteří se na ekonomice podílejí. Také upozorňují na markantnější přítomnost periodicky se opakujících hospodářských cyklů, neboli fází euforie a plýtvání následovaných fázemi krachů a nezaměstnanosti, které efektivitu takovéto politiky více či méně zpochybňují. Kryptoměny z této perspektivy připomínají bezpečný přístav (zdravé peníze), ale jen do okamžiku, kdy si uvědomíme, že mají komoditní povahu a jako takové jsou předmětem zcela jiné manipulace – volného trhu a z toho vyplývajících rizik.

Role centrálních bank

Když se podíváme do historie centrálního bankovnictví, zjistíme, že první skutečné centrální banky začínají vznikat až v sedmnáctém století (první je pravděpodobně švédská Riksbank) a mají většinou za účel snazší financování státního dluhu (a zejména nákladných válečných operací) a stejně tak mají fungovat coby zúčtovací centrum pro byznys. Další mají vedle výše uvedených cílů za účel stabilizovat měnu, která díky předchozí monetární politice státu začala rychle podléhat hyperinflaci (Napoleonem založená Banque de France měla za úkol zastavit hyperinflaci papírových peněz během Velké francouzské revoluce). Společným jmenovatelem všech centrálních bank pak byl monopol na vydávání nové měny.

Dnes sice centrální banky většinou přímo žádnou měnu netisknou, tuto radost přenechávají bankám komerčním, stále však určují pravidla, podle kterých to komerční banky mohou dělat. Taková moc má pomoci stabilizovat finanční systém v okamžicích krizí, jako byla například finanční krize v roce 2007-2008. V praxi to vypadá tak, že centrální banka zvyšuje, nebo naopak snižuje, úrokové sazby a zvyšuje, nebo naopak snižuje, množství peněz, které mohou komerční banky půjčit. Když ceny stoupají moc rychle, centrální banka zdraží úroky, a tím pádem také peníze pro ty, kdo si je půjčují. To by mělo způsobit pád cen, vedlejším efektem (a dobrým indikátorem, že politika zabrala) je pak ale také růst nezaměstnanosti. Pokud naopak ekonomika neroste dost rychle, centrální banka sníží úrokovou míru a peníze tím zlevní, čímž se snaží ekonomiku stimulovat.

Problém je, že tuto poměrně populární politiku nelze aplikovat donekonečna. Když se úrokové míry stanou příliš nízké, existuje riziko roztočení inflační spirály a ekonomika začne brzdit stimulační politice navzdory. Navíc v tomto případě značně tratí občané, kterým se rychle znehodnocují jejich prostředky. Dalším úskalím centrálního bankovnictví je, že existuje poměrně velká prodleva mezi tím, kdy se zavede určitá politika a kdy se dostaví plánovaný efekt. Celé to tak při pohledu zvenku může připomínat střelbu na terč za tmy.

Kryptoměny z pohledu centrálních bank

Oproti tomu kryptoměny z pohledu centrálních bank představují kuriózní experiment, který stejně bez regulatorních zásahů finančních institucí a backendových systémů nebude příliš fungovat. Yves Mersch z výkonné rady Evropské centrální banky (vycházím z jeho březnové přednášky na Finance fóru KPMG v Praze) vidí hlavní rizika kryptoměn následovně:

  1. Je zde vysoký problém s likviditou, který je daný značnou koncentrací vlastnictví u malého množství subjektů a fragmentací (na rozdíl například od akciového nebo forexového trhu zde neexistuje jednotný pool likvidity).
  2. Tržní riziko, které je dáno vysokou volatilitou, která je ještě znásobena pákovým obchodováním, půjčkami a hypotékami na nákup kryptoměn.
  3.  Nevratnost transakcí (ve spojení s podvody a krádežemi z online peněženek a z burz).
  4. Je zde silné operační riziko dané nedospělostí technologie (špatná škálovatelnost, malá kapacita sítě, pochybnosti o udržitelnosti PoW miningu, koncentrace „těžby“ kryptoměn).

Centrální banky z pohledu kryptoměn

Kritikou nešetří ale ani protistrana, která upozorňuje například na to, že:

  1. Většina „fiat měn“, které jsou zde navíc poměrně krátkou dobu, v historii nekončí příliš dobře z důvodu nadměrné emise, devalvace nebo vnějším událostem (například válkám). Fiat peníze tak selhávají ve funkci úložiště bohatství. Kódem limitované množství kryptoměny bude mít oproti tomu trvalou hodnotu díky své z dlouhodobého hlediska deflační povaze.
  2.  Schopnost ovládat měnu dává centrálním bankám obrovskou koncentrovanou moc, kterou by bylo lepší přenést na jednotlivce. Centrální banky mohou podléhat vnějšímu tlaku a pracovat například na politickou objednávku na úkor konzumentů nebo větší části trhu.
  3. V nepořádku je samotná podpora likvidity, která narušuje přirozené pobídky na trhu a vytváří prostředí, ve kterém vznikají monstrózní instituce, jako jsou „příliš velké banky na to, aby mohly padnout“.
  4. Peníze a peněžní trh jsou příliš komplexní systémy na to, aby jej bylo možné efektivně předvídat (argument vychází z Hayeka), násilné zásahy jsou tak ze své podstaty nepředvídatelné a mohou napáchat víc škody než užitku. Centrální banka má být navíc podle kritiků původcem hospodářských cyklů, které má způsobovat právě ovlivňování nabídky peněz a tržní úrokové míry.

Čeká nás rok krocení kryptoměn. Máme se začít bát?

Závěr

Zajímavé je, že se dá v základních bodech celkem bez potíží souhlasit s oběma stranami. Minimálně poslední dva argumenty proti kryptoměnám jsou ale trochu problematické. Nedospělost technologie je pouze dočasná, internetu se na začátku také vytýkala neschopnost škálovat a nevratnost transakcí může být chápána také jako značná výhoda. Oproti tomu netransparentnost bankovního systému je možná docela dobrý argument, proč by problém s likviditou a zatím vysoká volatilita nemusel být až tak strašnou daní za první digitální „poctivé peníze“.

Nedělejme si ale příliš iluze, akceptace kryptoměn je ve světové měřítku stále mizivá a dokud vlády po celém světě neuznají alespoň bitcoin jako „legální měnu“, což se z různých technických důvodů jen tak nestane (většina národních států má podmínku, která výslovně definuje měnu jako zákonné platidlo vlastního nebo jiného národního státu), budou zde muset být i centrální banky a navázaný starý bankovní a finanční systém.

 

Newsletter