Šéf Fedu Powell na včerejším vystoupení potvrdil vhodné nastavení měnové politiky. Absence komentáře uklidňujícího dluhopisový trh vyvolala nárůst dlouhého konce americké výnosové křivky. Americké akcie v návaznosti na to poklesly, stejně tak asijské. Dolar výrazně zpevnil proti euru i v dolarovém indexu. Slabší euro proti dolaru se dnes projevuje v mírných ztrátách měn regionu.

Kurdové vs. Turecko: Kam vítr, tam plášť?

Nejen v souvislosti s bojem proti tzv. Islámskému státu je v poslední době stále častěji slyšet o Kurdech, menšině vyskytující se převážně na východě Turecka, v Sýrii a Iráku. Vzhledem k událostem v posledních letech získalo označení Kurd jakýsi nádech konfliktnosti. K tomu mohly přispět i marné pokusy směřující k vytvoření vlastního státu, tzv. Kurdistánu, a otázka této kurdské problematiky již byla v médiích v minulosti také nesčetněkrát zmíněna. Kde se tento národ vlastně vzal? Mělo by se Turecko obávat Kurdů? Mohla by právě teď být pro Kurdy příznivá doba pro vznik vysněného vlastního státu?

Kurdové jsou největším národem na světě bez vlastního státu, dle odhadů čítající dohromady cca 30 – 40 milionů lidí žijících v různých zemích, přičemž z toho přibližně 15 milionů žije v Turecku, převážně na problematickém východě a jihovýchodě země. Kurdové od nepaměti obývají oblasti, které se rozléhají na území dnešního Turecka, Iráku, Íránu, Sýrie a Arménie. Po staletí se Kurdům nepodařilo v oblasti výrazně prosadit, ani společnou řeč s Araby, Turky, Rusy nebo dalšími národy se doposud nepodařilo najít.

Mocenské zájmy vyostřují kulturní a možná i charakterové rozdíly, méně pak rozdíly náboženské – dnes je velké množství Kurdů sunnitskými muslimy. Kurdština je jazykem indoevropským spadajícím do íránské větvě, k Íráncům mají Kurdové historicky nejblíže – dnes už ovšem prakticky nikoliv. Nutno také podotknout, že Kurdové nejsou jako národ zcela jednotní, částečně asimilovali s jiným obyvatelstvem, rozptýlili se do vzdálenějších zemí či se rozdělili na frakce sledující různé cíle.

K zásadním událostem pro kurdský národ došlo na konci první světové války. V rámci mírové Severské smlouvy z roku 1920 mezi Osmanskou říší a státy Dohody měli Kurdové největší šance na získání vlastního státu. Jednání ovšem ztroskotala na neschopnosti dohodnout hranice nové země. Kurdové viní zakladatele novodobé Turecké republiky – Mustafu Kemala, zvaného Atatürk ze zmaření vzniku jejich vlastního státu iniciováním nové smlouvy, která s Kurdistánem již nepočítala. Veškeré další snahy Kurdů byly potlačeny tureckou armádou, jakožto i vyhlášení mezinárodně neuznané Araratské republiky, která byla nedlouho po svém vzniku v roce 1931 Tureckem vymazána z dějin.

Směr Evropa, stanice Přežít

Období 20. století bylo pro kurdský národ ve znamení útisku, zákazů a příkazů nebo arabizace. Ve znamení porážky a neúspěchu, a to nejen v Turecku. Boj s větrnými mlýny národa, který se zdá být tak roztříštěný a jednotný zároveň, který jako by čerpal sílu ze své tvrdohlavosti a zpupnosti. Od 70. let minulého století se v Turecku zintenzivnily snahy za vznik kurdského státu, vznikla např. Strana kurdských pracujících (PKK) – v současnosti v Turecku zakázané uskupení sídlící v Sýrii považované za teroristickou organizaci. Se vznikem této organizace je spojeno i několik desítek let vyhroceného konfliktu, který směřoval k příměří až v posledních letech.

V současné době je nadále stabilita země zkoušena sílícími kurdskými aktivitami a vlivem. Na příslušníky kurdské menšiny narazíte např. v Istanbulu často, ať už při hraní v centru města nebo v MHD či se vám budou snažit prodat např. extázi nebo jiné drogy, s případným vysvětlením, že se snaží financovat válku proti tzv. Islámskému státu. Zajímavý byl i výsledek letošních parlamentních voleb, kdy prokurdská Demokratická strana lidu (HDP), která se v letošních červnových volbách historicky poprvé dostala do parlamentu, získala 13 % hlasů (80 křesel z celkových 550). Nutno podotknout, že dle dat CNN Kurdové tvoří přibližně pětinu z celkového počtu 81,5 milionu obyvatel. A nejen to. Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) prezidenta Erdogana sice volby vyhrála, ale koaliční vládu se jí nepodařilo sestavit a v listopadu letošního roku se uskuteční volby nové. Ty budou rozhodovat o dalším směřování země, neboť AKP doufá v získání nadpoloviční většiny a v posílení své pozice. Rozporuplné ohlasy vyvolává i turecký boj proti tzv. Islámskému státu, který je spíše veden proti Straně kurdských pracujících (PKK) a je využíván k posílení vlivu současného prezidenta, získání větší podpory v následujících volbách a odvedení pozornosti od tíživých ekonomických problémů země.

I když momentálně neprobíhá otevřený konflikt, tak jako tomu bylo v minulosti, turecko-kurdské vztahy jsou napjaté ještě více než kdy dříve. Stejně jako nelze jednoznačně říci, že by ve válce proti tzv. Islámskému státu Kurdové podporovali konkrétní stranu, tak obdobně i turecký prezident balancuje na hraně a začíná to vypadat, že se mu situace vymyká kontrole. Jako by obě strany sváru ve snaze prosadit vlastní zájmy za každou cenu a upevnit vlastní pozici, uplatňovaly strategii „kam vítr, tam plášť“.

Istanbul, střet Východu se Západem. Co převáží?

Newsletter