Ač to tak na první pohled nevypadá, stát se ekonomem a zůstat liberálem, to je celkem obtížný úkol. Mnoho fascinujících zjištění o tom, jakým způsobem neviditelná ruka trhu uvádí do harmonie stovky, tisíce i milióny protichůdných zájmů a zároveň maximalizuje celkový blahobyt společnosti, se leckomu zdá fascinující jen do té doby, než si uvědomí, že tak činí i bez jeho pomoci. Člověku to pak přece jen může být trochu líto.
Hayek, osudná lítost a víra v socialismus
K čemu jsme vyvíjeli tolik úsilí, abychom porozuměli fungování trhu, když on nás nakonec vůbec nepotřebuje? Lidé – a mezi ty patří i ekonomové – přece chtějí být užiteční. A hlavně se potřebují cítit užiteční. Kdo miluje ekonomii jako vědu v tom nechvalně známém smyslu, kterému Hayek říkal scientismus, musí další oblíbený pojem stejného autora – spontánní řád – podle kterého funguje i svobodný trh, vnímat skoro jako sprosté slovo. Avšak nikoli i pojem trh. Někteří ekonomové se v polovině 20. století totiž snažili dokázat, že pokud nechceme, tržní řád nemusí být až tak spontánní.
Věřit v sílu trhu, jehož neviditelná ruka slaďuje individuální zájmy se společenským zájmem, bylo hezké, ale pokud se nevědělo, jak k tomu dochází, byla to stále jen víra v onen spontánní řád. Důkaz o tom, že to tak skutečně funguje, poskytl až Leon Warlas se svým modelem všeobecné rovnováhy trhů. A ekonomové jako Oscar Lange, Abba Lerner či Maurice Dobb jej zároveň pochopili jako výzvu: pokud už víme, jakým způsobem trhy zajišťují optimální alokaci zdrojů a maximalizují společenský blahobyt, proč bychom to stejně dobře nezvládli pomocí plánování?
A tak se rozhořel spor o možnost racionální ekonomické kalkulace v socialismu – mezi teoretiky tzv. tržního socialismu na straně jedné a ekonomy rakouské školy Hayekem a Misesem na straně druhé. Spor nečekaně skončil tím, že každá strana byla přesvědčena o svém vlastním vítězství. Ovšem teoretikům tržního socialismu se povedlo dokázat minimálně jednu věc – tu, že víra v socialismus není žádném v rozporu s velkou láskou k ekonomii. Tedy přesněji řečeno s láskou k neoklasické ekonomii.
Tržní socialismus a ekonomická kalkulace
Zatímco Adam Smith potřeboval pro fungování neviditelné ruky trhu soukromé vlastnictví a spontánní aktivity jednotlivců tažené vlastním zájmem, podle Langeho je pro racionální ekonomickou kalkulaci potřeba jen znát následující tři věci: preferenční škály lidí, náklady výrobních programů a množství disponibilních zdrojů. Podle poptávek spotřebitelů vyplývajících z preferencí a nabídek výrobců vyplývajících z výrobních programů lze odpovědět na základní ekonomické otázky co, jak a pro koho vyrábět. Jediným úkolem plánovacího centra je vypočítat správné stínové ceny – aproximace tržních cen – které socialistické hospodářství dovedou k efektivnímu výsledku.
Nabízí se samozřejmě otázka – proč bychom měli dělat něco, co by se mohlo zařídit samo? Podle teoretiků tržního socialismu nabízí plánování oproti spontánnímu tržnímu mechanismu mnoho výhod. Díky tomu, že k optimální alokaci zdrojů není potřeba existence soukromého vlastnictví, je zejména možné zajistit spravedlivější rozdělení důchodů mezi lidmi, než ke kterému by dospěly spontánní trhy. A nejen to.
Podle Dobba může být taková aproximace tržního mechanismu navíc ještě efektivnější než skutečný tržní mechanismus – zatímco na trhu se rovnováha projevuje s jistým zpožděním, což s sebou nevyhnutelně nese určité ztráty, pomocí plánování by bylo možné zajistit ekonomickou rovnováhu ex ante a dosáhnout hladkého ekonomického vývoje bez cyklických výkyvů. Jakoby tak tržní socialismus navíc vyřešil problém, který byl slabým místem samotného Warlasova modelu všeobecné rovnováhy – tedy, že neoptimální volby v průběhu procesu dosahování rovnováhy mění samotnou rovnováhu.
Reálný socialismus a ekonomická kalkulace
Země, kde zítra znamená včera však přinesla teoretikům tržního socialismu kruté zklamání. Tamní plánovací model založený na materiálových bilancích totiž jakoukoliv ekonomickou kalkulaci fakticky odmítal. A nejen to. Pro opravdové marxisty, sledující mnohem vznešenější cíle než je ekonomická efektivnost, byly myšlenky tržního socialismu navíc ještě větším kacířstvím než jakákoliv přímá kritika reálného socialismu. Pro dosažení rovnosti a spravedlnosti ve společnosti totiž žádná efektivnost není potřeba, a o to méně pak nějaká ekonomická kalkulace a optimální alokace.
Jedna ruka netleská?
Sociálním inženýrům, jak by řekl Hayek, tak nezbývá nic jiného než se prozatím angažovat v – v současnosti ve většině zemí převládajícím – systému tzv. smíšeného hospodářství. Podle Samuelsona a Nordhause si v něm ostatně každý přijde na své; „obě součásti – trh i vláda jsou nezbytné pro zdravě fungující ekonomiku. Řídit soudobou ekonomiku bez obou je jako pokoušet se tleskat jednou rukou.“ (1) Spokojí se však každý z táborů jen s jednou rukou?
- Samuelson, P. A.; Nordhaus, D. Economics, s. 47. Boston: McGraw-Hill, 2010. ISBN 978-007-126383-2.
