Podle Roberta Shillera, jednoho z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, jsou často opomíjeným, avšak velmi důležitým hybatelem dění ve společnosti příběhy, které si lidé mezi sebou vyprávějí. V rámci jeho „narativní ekonomie“ (narrative economics) se příběhy podobají infekčním agentům šířícím nakažlivé zprávy napříč ekonomikou, které následně ovlivní chování milionů lidí. A co když jsou takovými zprávami tzv. fake news?
Fake news, falešné zprávy, které se šíří na sociálních médiích či obecně na internetu, jsou fenoménem moderního informačního věku. Co když ale ve skutečnosti nejsou dílem ruských agentů, partyzánů či počítačem řízených robotů? Na otázku šíření fake news se ve svém výzkumu zaměřili vědci z americké univerzity známé pod zkratkou MIT (Massachusetts Institute of Technology). Závěry studie, které parafrázuje The New York Times, mluví jasně: hlavními viníky jsou běžní uživatelé, tedy samotní obyčejní lidé.
Zuckův bolehlav. Facebook brání před fake news, ale co WhatsApp?
Výzkumníci zkoumali tok příběhů, falešných i pravdivých zpráv a novinek zveřejněných na Twitteru, a to od roku 2006, tedy od založení sociální sítě, až do roku 2017. To, co spadá pod zprávy, informace, novinky či příběhy, bylo pojato velmi široce – jako faktická tvrzení bez ohledu na to, z jakého zdroje pocházejí. Jejich pravdivost či nepravdivost přitom byla ověřována za použití informací šesti nezávislých organizací pro kontrolu faktů, například Snopes, PolitiFact a FactCheck.org.
Podle výsledků se zdá, že uživatelé jako by výrazně preferovali nepravdivé informace oproti těm pravdivým. To lze odvodit z toho, jak často jednotlivé zprávy sdíleli; ukázalo se, že u falešné zprávy je oproti pravdivé v průměru o 70 % vyšší šance, že ji uživatel bude sdílet, čímž se lživá informace přirozeně bude šířit dále. Zatímco pravdivé zprávy byly zřídkakdy sdíleny více než tisícem uživatelů, nejúspěšnější procento v rámci fake news bylo běžně „reprodukováno“ v intervalu od tisíce až do sto tisíc sdílení.
Jak ukazuje graf, mnoho falešných příběhů na konci roku 2016 zahrnovalo teroristické útoky, které se udály v Paříži v listopadu roku 2015. Ve třetím čtvrtletí roku 2014 zase mezi fake news „letěl“ patentový spor mezi společnostmi Apple a Samsung, klíčovými hráči na trhu smartphonů. Falešné zprávy výrazně nabývaly na objemu také v souvislosti s posledními americkými prezidentskými volbami.
Twitter v USA: Trump, WikiLeaks,“fake news“ a co dál…?
Šířením informací, které, jak píše NY Times, v rámci online světa často připomíná „šíření viru“, se v posledních letech zabývala řada vědců, avšak tato nová studie zaměřená na šíření fake news – ačkoliv autoři studie se tomuto termínu důsledně vyhýbali – byla jedinečná ve své komplexnosti, jelikož pokrývala celou historii Twitteru.
A proč vlastně lidé tak rádi sdílejí fake news? Podle autorů studie jsou obvykle jednak více neotřelé, šokující a překvapivé – což nemusí být až takové překvapení vzhledem k tomu, že jsou nepravdivé – a dále pak jde o jejich formu, která více cílí na lidské emoce. Jak říká Soroush Vosoughi, jeden z autorů, „je to lidská přirozenost, co lidi motivuje sdílet falešné zprávy“.
Umělá inteligence krade tajemství. Rozpozná i sexuální orientaci – https://t.co/5I09iNDDcb https://t.co/K0ivbh3fi9 via @roklen24 #AI pic.twitter.com/nrwN9Te8dD
— Roklen24.cz (@roklen24) 11. března 2018
