Eurozóna loni v prosinci zabředla do deflace. Dále tak vzrostla pravděpodobnost plnohodnotného kvantitativního uvolňování na evropském kontinentu. Již tradičně jsou proti Němci. I tak je pravděpodobnost spuštění takového programu v současnosti historicky nejvyšší. Oznámeno může být již na nejbližším zasedání vrcholných představitelů Evropské centrální banky, 22. ledna 2015.
Podoba případného evropského kvantitativního uvolňování je však nejasná. Existuje šest zásadních důvodů, proč by v eurozóně nemuselo mít takový efekt, jaký mělo či má ve Spojených státech, Británii nebo Japonsku.
Šest důvodů
Zaprvé, země jako Spojené státy nebo Británie jsou „státy dlužníků“ – například pro USA je charakteristická poměrně vysoká výše celkového dluhu domácností v porovnání s jejich likvidními aktivy. V letech 2001 až 2008 dluh domácností příslušná aktiva dokonce převyšoval, stejně jako v Británii. Naopak země jako Německo a v menší míře Francie jsou „národy spořivců“ – domácnosti tam v souhrnu drží mnohem objemnější likvidní aktiva, než jaký je jejich celkový dluh. Nízké úrokové sazby, k nimž má kvantitativní uvolňování vést, pochopitelně poškozují spořivce a nahrávají dlužníkům. V zemích jako USA či Británie, kde je dluh domácností poměrně značný, tak prostředí extrémně nízkých sazeb podněcuje spotřebitelský apetit a roztáčí kola ekonomiky. V Německu či ve Francii ale prostředí nízkých sazeb způsobuje spíše to, že střadatelé se dočkají tak akorát slabšího zúročování svého vkladu v bance, což jejich náladu utrácet utlumí.
Zadruhé, domácnosti v eurozóně drží mnohem menší objem akcií v porovnání se svými příjmy než domácnosti ve Spojených státech. Kvantitativní uvolňování ve Spojených státech podpořilo, ba zjevně až nafouklo, ceny akcií, takže domácnosti tam získaly dojem, že jsou vlastně mnohem bohatší – a jaly se utrácet. V Evropě by byl tento efekt mnohem slabší.
Zatřetí, jak prokazuje výzkum, který cituje ekonom John Muellbauer z Oxfordské univerzity, růst cen nemovitostí v zemích, jako je Německo nebo Francie, ve skutečnosti spotřebitelské výdaje snižuje. To proto, že nájemníci očekávají další zvyšování nájemného a budoucí pronajímatelé – majitelé nemovitostí – v mnoha případech citelněji spoří, aby si v případě žádosti o hypoteční úvěr mohli dovolit splatit očekávanou vyšší akontaci. Ve Spojených státech ale růst cen nemovitostí, způsobený třeba právě kvantitativním uvolňováním, vede naopak k růstu spotřebitelských výdajů. Například proto, že tam jsou výrazně rozšířenější ty hypotéky, kterým se – žádný div – říká „americké“. Jde vlastně o neúčelové úvěry zajištěné zástavním právem k nemovitosti. Čím vyšší je cena nemovitosti, tím více pak mají její majitelé na spotřebu.
Zapáté, což je vlastně již tradiční argument, kapitálový trh hraje v kontinentální Evropě mnohem menší roli než v USA. V tom smyslu, že firmy si pro úvěry chodí spíše do banky než na burzu. Stlačení výnosů u veřejně obchodovaných dluhopisů, ať už vládních, podnikových nebo těch krytých jinými aktivy, čili zásadní důsledek kvantitativního uvolňování, tak bude mít na starém kontinentu mnohem menší efekt než v USA. Tam nízké úroky u veřejně obchodovaných aktiv roztáčejí kola ekonomiky výrazně snáze právě proto, že kapitálový trh má tak zásadní význam z hlediska ekonomiky jako celku.
A konečně zašesté, což je snad ještě tradičnější argument, Evropská centrální banka nemůže v rámci případného kvantitativního uvolňování odkupovat žádný „eurodluhopis“, neboli dluhopis společný pro celou eurozónu. Žádný takový instrument prostě (zatím) neexistuje. Evropská centrální banka by tak musela rozhodnout také o tom, v jakém objemu bude v rámci kvantitativního uvolňování odkupovat vládní dluhopisy jednotlivých členských zemí. To je vysoce citlivé, ba až politicky třaskavé téma. V USA, Británii či Japonsku samozřejmě nic takového řešit nemuseli.
Peníze z vrtulníku
Alespoň teoretickou možností, jak vzhledem k výše uvedenému provést v eurozóně potenciálně úspěšné opatření, které by plnilo podobnou roli jako plnohodnotné kvantitativní uvolňování, je „staré dobré“ shazování peněz z vrtulníku. Jinými slovy, emitování pořádné porce nových eur, která by byla následně přidělována přímo do rukou veřejnosti. Tak, že by byly obejity banky. Jednou z možností je podle Muellbauera připsat každému plátci sociálního pojištění v eurozóně „jen tak“ peníze na účet. Muellbauer hovoří o tom, že by každý takový plátce mohl od Evropské centrální banky inkasovat bezpracně třeba 500 eur. Celkem by si tedy takto polepšilo zhruba 275 milionů dospělých obyvatel eurozóny. Ti by pak podle předpokladu podstatnou část takto získané sumy utratili. Což by v souhrnu znamenalo obrovský impuls pro růst spotřeby i inflace v eurozóně, který by mohl konečně roztočit kola její ekonomiky.
Wolfgang Münchau, komentátor Financial Times, ale spočítal, že i kdyby dostal každý dospělý občan eurozóny, plátce sociálního pojištění, na účet 10 tisíc eur (a ne tedy jen pět stovek), souhrnná výše takového transferu by pořád představovala zhruba tři biliony eur, což zhruba odpovídá objemu již realizovaného britského kvantitativního uvolňování. Münchau ovšem dodává, že jakékoli rozhazování peněz z vrtulníku se i tak bude zdát evropským politikům „příliš nekonvenční“, pročež k němu nedojde. Řadový občan eurozóny se tedy zatím svých bezpracných 10 tisíc eur, ale ani pěti stovek, zřejmě nedočká.
Je zato pravděpodobné, že se v eurozóně nakonec dostane ke slovu nějaká obdoba „standardního“ kvantitativního uvolňování, jak jej uvedly Spojené státy, Británie nebo Japonsko. Navzdory všem výše uvedeným překážkám.
