Veřejné mínění tvoří zejména vyšší střední třída. Tedy ti, kteří sice převážně pracují, ale jsou schopni i investovat významné částky. Částky, které jsou na konci jejich kariéry sice souměřitelné s rentiérským minimem nutným pro život z výnosů na úrovni průměrné mzdy, tedy desítky miliónů korun, ale nejsou výrazně vyšší. Členové vyšší střední třídy stále doufají, že jim jejich investice časem umožní méně pracovat, určitě dříve než půjdou do penze. Na rozdíl od příslušníků nižší střední třídy. Těm je sice jasné, že do nirvány života z výnosů asi nedospějí, přesto ale nevzdávají své ambice se tam posunout.
Příslušníky vyšší střední třídy v jejich přesvědčení dlouhodobě utvrzovala úspěšná měnová politika nízké inflace, doprovázená ekonomickým doháněním Evropy s lehce posilujícím kurzem. Z jejich pohledu jim měnová politika ČNB dlouhodobě prospívala a budila iluzorní naději, že jejich reálné dlouhodobé výnosy mohou být vyšší než jinde ve světě. Ten sen nenarušil ani fakt, že takto nádherně si nemůže žít ani vyšší střední třída ve světě, ke kterému se blížíme. Až tam dospějeme, tak na tom budeme přece stejně jako oni, nikoliv lépe. A v tom jejich světě jaksi střední třída není rentiérská, ale pořád pracuje. Paradox, že ekonomické splynutí s Evropou nezajistí rentiérskou budoucnost, jsme kolektivně vytěsnili.
Nepříjemným budíčkem z růžového snu byla samotná krize, která způsobila zastavení reálné konvergence české ekonomiky. Ano, všichni doufáme, že se ekonomické dohánění bývalého Západu obnoví. Nicméně dlouhodobé posilování české měny o cca 2-3 % každý rok s příchodem krize skončilo. Ale až krize pomine, vše se vrátí do starých kolejí a my tedy budeme pracovat jen o pár let déle, než přijde onen zasloužený život rentiéra – sníme dál.
Studenou sprchou však byla „intervence“ národní banky, tedy kurzový závazek spojený s oslabením domácí měny. Centrální banka, která jakoby dlouhodobě byla na straně vyšší střední třídy tím, že jí de facto desetiletí úspěšnou měnovou politikou umožňovala rychleji bohatnout a dohánět západní Evropu, živila sen budoucích rentiérů, ten krásný sen brutálně, a pro ně neočekávaně i nespravedlivě, totálně rozbořila. Co hůř, banka náhle jakoby začala stranit těm ostatním, těm sociálně nižším, všem těm zadluženým a nezaměstnaným. (Opravdu bohaté, kteří hodně investují a žijí v globálním světě s mnoha měnami, nikdo stejně neřeší.)
Zde je ten původce zla, ten, co nám zničil sen. Politika svázaná s oslabením domácí měny ostentativně preferuje domácí nezaměstnané a zadlužené na úkor nákupu zboží a služeb ze zahraničí. Zapomeňte na Alpy či Madagaskar a jeďte do Orlických hor nebo k Máchovu jezeru! Z národohospodářského pohledu je sice výhodnější, když nezaměstnaný najde nějakou práci, než když si zaměstnaný levněji koupí dovolenou v zahraničí a pak druhý rok třeba přijde o práci. Ale jednotlivce národní hospodářství zase tak moc nemusí zajímat, natož aby pro ně přinášel oběti. Obětí pro lepší zítřky si za komunismu inteligence, hlavní část dnešní střední třídy, užila až až, tak co to po mě dnes chcete, že.
Těch zaměstnaných je obvykle většina. Většině se tedy z čistě osobních důvodů kurzová měnová politika oslabené měny nelíbí. Bližší moje nová francouzská košile nežli sousedovo otrhané tričko (když o práci nezavadí, aspoň mi seká levně trávník). Ostatně, i postoj odborů tomu naprosto odpovídá a je v souladu literaturou, která modeluje odbory jakožto lobbistickou skupinu hájící výhradně zájmy zaměstnanců. Pro nás jsou důležití ti dnes v práci, co chtějí do Německa na nákup a na dovolenou do Chorvatska, ne ti dnes nezaměstnaní, to nejsou naši dnešní volitelé.
Problém ovšem nastane, když těch zaměstnaných není zas tak velká většina a začínají vnímat ohrožení svého postavení. Stoupá preference extremistických stran a „jednoduchých“ řešení. Řecká Syriza či Španělský Podemos jsou v zemích s nezaměstnaností okolo 25% vlastně očekávatelný výsledek. Nezaměstnanost mladých okolo 50% v Řecku, Španělsku, a Chorvatsku, a přes 40% v Itálii, začíná být pro společnost ne zátěž, ale destabilizující prvek. Jinde se s řad mladých druhé či třetí generace imigrantů, kteří často mají perspektivu budoucnosti v nezaměstnanosti nebo v lepším případě špatně placené práci, k našemu zděšení rekrutují novodobí teroristé. Ostatně, Hitlera nepřivedla k moci hyperinflace výmarské republiky, jak tvrdí oblíbený mýtus, vůdce třetí říše definitivně získal moc až po deflační spirále s masivní nezaměstnaností.1
A z toho vyplývá i ten důvod, proč je měnová politika nezávislá. Protože jsou doby, kdy musí jít nejen proti zájmům tvůrců veřejného mínění, ale často i proti veřejnému mínění samotnému a být nepopulární, neboť jinak mohou nastoupit ne populistická, ale extrémistická řešení. Čím více převažují politická hlediska nad měnovými – tím méně má být měnová politika politikum, ačkoliv to zcela zákonitě více lidí vnímá úkorně.
1 Hyperinflační perioda let 1921-23 byla sice ekonomicky složitým obdobím, ale nikoliv fatálně. Na vrcholu hyperinflace, v roce 1923, bylo v Německu asi 750 tisíc nezaměstnaných, což odpovídalo nezaměstnanosti asi 5%. V roce 1929 však započala Velká deprese, americké banky počaly stahovat finance ze všech projektů, což zasáhlo i tehdejší programy finanční pomoci Německu. Ještě v roce 1929, po šesti letech od vrcholu hyperinflace, se nezaměstnanost jen blížila 10%. Hitler vedl malou partaj, která získala ve volbách v předchozím roce 1928 necelá 3% hlasů, v roce 1930, necelý rok po černém pátku, však již získává ve volbách 18%. Deflační spirála začala v roce 1930 drastickými fiskálními škrty, naplno propukla v roce 1931, následně v roce 1932 již nezaměstnanost přesahuje 30%. V roce 1933 je Hitler kancléřem.
Vydáno: 20. dubna 2015, původně vyšlo jako článek v LN 10. dubna 2015
Článek přebíráme se svolením ČNB v plném nezměněném rozsahu z čnBlogu.
