Na světových FX trzích panuje rizikově averzní nálada projevující se v oslabování rizikových měn. Euro oslabuje proti dolaru. Risk-off nálada citelně oslabuje měny regionu střední a východní Evropy. Koruna poblíž hranice 26,90 za euro. Rizika nakloněna k dalšímu oslabování.

Máme právo plýtvat, když na to máme?

Od čeho se odvíjí hodnota životního prostředí? Jsou lidé ve vztahu k planetě vládci, anebo pouhými obyvateli? A máme právo plýtvat, když na to máme? Zastánci ochrany přírodních zdrojů mají v odpovědích na tyto otázky jasno. A pro konzumní lid nevyznívají vůbec příznivě. Klasičtí političtí ekonomové se ještě v 1. polovině 19. století domnívali, že hodnota zboží je určena náklady na jeho výrobu. Podle Adama Smithe, který se trápil s paradoxem vody a diamantu, nemohla být pro hodnotu statku určující užitečnost. Jak by pak totiž mohl být diamant dražší než voda?

Hodnota zboží v ekonomii

V poslední třetině 19. století však bylo toto nákladové pojetí hodnoty zpochybněno teorií mezní užitečnosti, kterou přinesla marginalistická revoluce. Její zastánci považovali za klíčový faktor v určení hodnoty poptávku odvozenou z mezní užitečnosti zboží – užitku, který spotřebiteli přináší poslední spotřebovaná jednotka tohoto zboží.

Na sklonku 19. století tyto teorie sjednotily ony slavné Marshallovy nůžky. Cambridgeský ekonom Alfred Marshall přišel s tím, že pravdu mají vlastně obě; hodnota je určena průsečíkem poptávky vyjadřující mezní užitečnost a nabídky vyjadřující mezní náklady. Teorie nákladů obětované příležitosti však ukázala, že i ony náklady lze vysvětlit teorií mezní užitečnosti – jedná o užitečnost alternativního zboží, které mohlo být vyrobeno, pokud by zdroje nebyly vynaloženy na výrobu daného zboží.

Blaho a trest

Hodnota životního prostředí

Koncept nákladů obětované příležitosti přijala, jakožto jeden z mála vynálezů rakouské školy, i standardní ekonomická teorie, která dnes učí, že statky mohou mít jen takovou hodnotu, jakou jim spotřebitelé přisuzují. V tomto duchu se nese i neoklasická environmentální ekonomie. Stromy v lese jsou cenné jen natolik, nakolik si jich ceníme. Pokud si víc než lesa ceníme hypotetického obchodního centra na jeho místě, při zachovávání lesa by náklady obětované příležitosti (v podobě přínosů nepostaveného obchodního centra) převyšovaly výnosy. Pak mají stromy ve jménu maximalizace společenského blahobytu smůlu; efektivní je les pokácet a postavit místo něj obchodní centrum.

Představitelé objektivních směrů ekonomie životního prostředí, zejména ekologické ekonomie, však tvrdí, že v případě přírodního bohatství to neplatí. Pro ocenění lesa platí zcela jiná pravidla než pro nějaké obyčejné konzumní zboží, které si můžeme koupit v obchodě. V pojetí ekocentrismu příroda jakoby měla onu vnitřní objektivní hodnotu, nezávislou na tom, jak si jí kdo cenní – takovou, jakou si představovali klasikové. Ne že by ji dokázali nějak určit, ale každopádně je natolik vysoká, aby kroky na její ochranu mohly jít přímo proti preferencím a přáním lidí. Lidstvo má prostě etickou povinnost udržovat ekosystémy neporušené.

Příliš optimismu na „trhu kyselých jablek“?

Ekocentrismus je v přímém rozporu s antropocentrickou orientací environmentální ekonomie (a ekonomie vůbec), kterou jeho zastánci považují za typický projev arogance současné kultury. Radikální ochránci životního prostředí nemají se společenským blahobytem slitování. Les je potřeba zachránit, nezávisle na tom, co si lidé přejí. Pokud chtějí místo lesa obchodní centrum, pak to nejsou stromy, co je špatně; špatné jsou lidské preference. Uznávat suverenitu spotřebitele je přežitek; moderní lidé prý beztak ani nevědí, co ve skutečnosti chtějí a potřebují, jelikož jejich preference jsou zmanipulovány ve prospěch hald spotřebního zboží.

Zmanipulované preference a plýtvání

Jak se to mohlo stát? Jak tvrdil institucionalista John Kenneth Galbraith, moderní lidé jsou obětí reklamy, jejímž prostřednictvím výrobci prahnoucí po zisku vytvářejí u spotřebitelů umělá přání a potřeby, aby je donutili koupit si jejich výrobky. Tzv. efekt závislosti pak způsobuje, že zvýšená spotřeba jde v ruku v ruce nejen se zvýšenou výrobou, ale i se vznikem dalších umělých potřeb. Neexistuje představa vhodné úrovně spotřeby, společnost konzumuje stále víc a víc, ale blahobyt neroste. Naopak se snižuje v důsledku rostoucí produkce negativních externalit – hromadění odpadu, znečištění či dopravních zácpy.

Méně státu? Více státu?

Spotřebitelé navíc pro tyto uměle vytvořené touhy zanedbávají své skutečné, zejména psychologické potřeby – například více pracují, aby mohli více konzumovat, a přitom si neuvědomují hodnotu volného času. Výsledkem je nadměrné spotřebovávání přírodních zdrojů na výrobu věcí, které lidé nepotřebují, a tudíž by je neměli chtít. Z tohoto pohledu tak v této situaci nelze nechat řešení na tržních silách; i kdyby svobodný trh dokázal alokovat zdroje správným způsobem, pokud tak činí na základě zvrácených preferencí, nelze prostřednictvím něj dosáhnout uspokojivého výsledku.

Consumer vs. conserver society

Co tedy ochránci životního prostředí navrhují? Logicky je nutné omezit soukromou reklamu. Ta je totiž motorem všeho plýtvání – nejenže je plýtváním sama o sobě, ale pomocí zavádějících informací pokřivuje preference směrem k plýtvání (plýtvání by nebyla jedině ušlechtilá reklama motivující k ochraně životního prostředí a šetření přírodními zdroji). Změna preferencí je nevyhnutelná, lidé by měli klást důraz na delší životnost výrobků a tam, kde je to možné, by individuální soukromé vlastnictví mělo být nahrazeno sdíleným vlastnictvím či půjčováním; kdo přece potřebuje svou vlastní sekačku, když trávu seká maximálně jednou za týden? (1.)

Závist a ekonomický blahobyt

Pokud bude plýtvání přetrvávat, pak nezbývá nic jiného než zákazy a regulace. Životní úroveň lidí se prý měří podle toho, co si mohou dovolit vyhodit. Podle francouzských státníků se má tato společnost evidentně až moc dobře, a tak tamní reprezentace zahájila tažení proti plýtvání jídlem. Prvním krokem je zákon platný od letošního roku, který francouzským supermarketům zakazuje vyhazovat a ničit neprodané jídlo; pokud se ho chtějí zbavit, musí ho odevzdat některé z dobročinných organizací, s kterou je nutné mít o dodávkách uzavřenou smlouvu. Odpovědným osobám jinak hrozí pokuta až 75 tisíc eur nebo 2 roky za mřížemi. Boj proti plýtvání prý bude pokračovat v nejrůznějších stravovacích zařízení, součástí budou rovněž osvětové programy ve školách a podnicích.

1/ Science Council of Canada (1957-77): Conserver Society Notes. Ottawa; Gamma, Université de Montréal-McGill University (1977). The Selective Conserver Society. Montreal. In J. F. Chant, D. G. McFetridge, D. A. Smith. „The Economics of Conserver Society“ in Economics and the Environment: A Reconciliation, W. E. Block (ed.), The Fraser Institute, Canada, 1990.

Newsletter