V rámci vedení některých světových bank odjakživa platilo dlouholeté pravidlo přezdívané „krvavá přísaha“. Ta v podstatě svazovala členy vysokého managementu k tomu, aby drželi akcie vlastní společnosti až do svého odchodu, a to ať už do jiného zaměstnání či rovnou do důchodu. Prolomení této přísahy bylo považováno za naprosté tabu.
Svět se ale mění a s ním i samotná Wall Street. Byť „krvavá přísaha“ nebyla výsadou všech, i její dřívější zastánci postupně toto tabu boří a začínají se hromadně zbavovat titulů vlastních společností. Tento trend potvrzuje například průzkum serveru Financial Times, který zmapoval akciové výprodeje šesti největších amerických bank od roku 2008. Ukázalo se, že výkonní ředitelé se za tu dobu ročně zbavovali svých aktiv o hodnotě desítek milionů dolarů.
Na pomyslném žebříčku prodejců vlastních akcií stojí na prvním místě Mike Sherwood, místopředseda představenstva a jeden z výkonných ředitelů londýnské pobočky banky Goldman Sachs. Ten za sledované období prodal akcie o hodnotě více jak 50 milionů dolarů, což je dvakrát tak velké množství, kterého se zbavil jeho šéf Loyd Blankfein. Sherwoodovo prvenství je ale zásadně ovlivněno i britskými pravidly, která jasně určují, že vedení bank obdrží v rámci odměn mnohem více akcií než jejich kolegové mimo Spojené království.
Na druhé místě se pak nachází John Stumpf, generální ředitel Wells Fargo. Ten za posledních sedm let odprodal akcie za více jak 38 milionů dolarů. V tomto směru nejen sám Stumpf ale i ostatní členové vedení největšího poskytovatele úvěrů v USA předčili většinu svých kolegů z Wall Street. Pravděpodobně se tak stalo i díky tomu, jak se akcie Wells Fargo v posledních letech vyvíjely příznivěji, než tomu bylo v případě ostatních. I tak jde ale o banku dvou extrémů. Zatímco jedna část vedení hromadně prodává, druhá si své tituly zarytě drží až do poslední chvíle.
„Veškeré prodeje akcií naší společnosti ze strany vedení byly učiněny z osobních důvodů,“ sdělilo tiskové oddělení banky serveru Financial Times. „Stále platí, že expozice vrcholného managementu ve vlastních akciích splňuje, ba dokonce převyšuje naše interní požadavky.“
Z historického pohledu však ani všichni z předešlé generace bankéřů nedrželi akcie až do konce své kariéry v daném bankovním domě. Ken Lewis z Bank of America a Dick Fuld z Lehman Brothers byli známí tím, že prodávali vlastní akcie v řádech desítek milionů dolarů, a to především v době těsně před vyvrcholení poslední krize.
Dnešní vrcholné vedení bank však samo uznává, že se nachází mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany je na ně vyvíjen tlak vlastní instituce, jež vyžaduje, aby si část akcií ponechali, z druhé strany pak naráží na aktivitu svých poradců a členů rodiny, kteří je nutí nezapomínat na rozsáhlejší diverzifikaci, jakožto ochranu před případným krachem. V tomto směru jsou odstrašujícími příklady obzvláště Lehman Brothers, ale i Bear Stearns a Merrill Lynch. V jejich případě totiž zaměstnanci drželi velkou část svého bohatství právě ve vlastních akciích.
Nicméně zmiňované výprodeje mají i své odpůrce. Harvardský profesor Lucian Bebchuk je přesvědčen, že by každé vedení banky mělo být vystaveno striktnějším pravidlům možného prodeje akcií společnosti. „Pokud bude mít vrcholný management volnost v prodeji akcií vlastní firmy, které obdrželi společně se mzdou, může se to projevit v provádění mnohem rizikovějších rozhodnutí v rámci chodu celého podniku,“ řekl pro CNBC.
Obdobný názor pak zastává i druhý tábor, na který můžete na Wall Street narazit. Jde o ty bankéře, kteří bezmezně věří v pozitivní vývoj vlastních akcií. Jmenovat můžeme například Jamieho Dimona z JP Morgan, který prý nikdy žádnou svou akcii neprodal. Dále pak Jamese Gormana z Morgan Stanley, který navíc v roce 2011 ještě dokoupil titul své banky o objemu 2,1 milionů dolarů, a to i přes evidentní negativní sentiment. Tehdejší cena dosahovala 20,62 dolarů za akcii a dnes se již nachází téměř na dvojnásobku. Všichni zmiňovaní bankéři tak tímto svým jednáním dávají jasně najevo důvěru v pozitivní vývoj akcií vlastních společností.
