Marný boj s mužskou ctižádostí

Spojené státy jsou svým způsobem zemí právníků. Výdaje na právní služby činí v posledních letech nějakých 300 miliard dolarů ročně. To představuje více než procento hrubého domácího produktu USA. Společně s lékaři a výkonnými řediteli firem patří právníci k vůbec nejlépe placeným profesím v zemi. Přibližně třetinu z jednoho milionu tamních profesionálních právníků tvoří ženy. Ačkoli i ony jsou pochopitelně velmi dobře placeny – v porovnání s běžným standardem napříč ekonomikou –, za svými mužskými kolegy znatelně zaostávají. Že by se diskriminovalo v profesi, která zvláště právě v USA velmi dobře žije z nejrůznějších antidiskriminačních opatření a vůbec z celého étosu politické korektnosti?

Americké právníky si ve své nové studii bere na mušku Ghazala Azmatová z londýnské Queen Mary University. Představují ideální „studijní materiál“. Produktivitu právníků lze totiž velmi dobře měřit. Počtem hodin účtovaných klientům a příjmem za nově získané klienty. Tato hodnotící kritéria jsou víceméně jednotná napříč právními společnostmi, což právě umožňuje dobré srovnání. Právničky z něj v porovnání se svými kolegy nevychází příliš dobře. Muži vykazují o deset procent více účtovaných hodin a zajišťují více než dvojnásobný příjem za nově získané klienty. Jinými slovy, právníci jsou výrazně produktivnější než právničky. Jak politicky nekorektní!

Důvodem vyšší produktivity mužů-právníků přitom není diskriminace. Autorka nepozoruje, že by třeba byly ženám přidělovány méně atraktivní případy. Ostatně kdo jiný by se jakékoli genderové diskriminaci uměl účinně bránit než právě ženy-právničky? Naopak výchova dětí, zejména předškolního věku, roli hraje. Čas a úsilí věnované dětem prostě produktivitu právniček snižuje. Jenže zase zdaleka ne o tolik, aby to vysvětlovalo celý rozdíl v produktivitě mezi pohlavími. Roli přitom nehraje to, že muži tráví více času (až o 40 procentních bodů v porovnání se ženami) na golfu či při jiné formě „networkingu“, třeba na večírcích s obchodními partnery či potenciálními klienty (právníci tam tráví o 11 procentních bodu více času než právničky).

To, co podstatným způsobem ovlivňuje velikost rozdílu v produktivitě mezi pohlavími, je nakonec obyčejná ctižádost. Právníci jsou ctižádostivější než právničky. A proto „nosí“ více nových klientů a vydělávají více i svým kancelářím. Vydělávají tak pochopitelně více i sami sobě. Dosahují vyšších příjmů než právničky a sdílí i vyšší šance na povýšení. A častěji se zařazují mezi vedoucí pracovníky té či oné kanceláře, tedy mezi partnery.

Pořádná dávka ctižádosti a osobního nasazení je tedy pro úspěch a závratný příjem podstatnější než sebečastější účast na golfu či večírcích s klienty či obchodními partnery. Je to mocný hnací motor, jejž trh zcela přirozeně odměňuje.  Ostatně každý klient, ať řeší rozvod nebo třeba zpronevěru, chce mít na své straně právníka s pořádným „drajvem“ a nasazením než „leklou rybou“. U muže-právníka je pravděpodobnost, že půjde o ctižádostivého jedincem vyšší, než u ženy-právničky. Proto ony rozdíly v příjmech.

Zdá se, že to chápou všichni vyjma zastánců genderových kvót. Když žádají více žen v politice, bojují tím vlastně jen s mužskou ctižádostí (protože i politika, podobně jako třeba advokátní profese, nepochybně přitahuje vysoce ambiciózní a ctižádostivé jedince, tedy spíše opět muže). Bojují boj, který nikdy nemohou vyhrát, pokud nemá trpět společnost jako celek, tedy – dotaženo do důsledků – konec konců i všechny ženy. 

Tip: To nejlepší z Roklenu – Zaregistrujte si zasílání RoklenLetteru zde

Newsletter