Mentální účetnictví v našich myslích. Jak drahé jsou utopené náklady?

Zatímco standardní ekonomická teorie nahlíží na člověka tak, jakoby v hlavě nosil supervýkonný počítač, který mu během setiny dokáže vyplivnout řešení optimalizační rovnice se stovkami proměnných, skuteční lidé ve svých hlavách nosí něco jiného – mentální účty. Ty od sebe pak v mysli člověka striktně oddělují jednotlivé kategorie příjmů a výdajů.

Na rozdíl od klasického účetnictví v tom mentálním neplatí, že peníze jsou jako peníze. Část peněz máte vyčleněnou například na jídlo, další na oblečení a jinou na zábavu, přičemž většině lidí jde proti srsti tyto prostředky mezi jednotlivými kategoriemi přesouvat. Jinými slovy, když se nám podaří ušetřit za jídlo, není nic logičtějšího, než ušetřené peníze utratit opět za jídlo.

Status quo bias aneb Proč lidé nechávají věci tak, jak jsou

Jinak také pohlížíme na peníze podle toho, jakým způsobem jsme k nim přišli. Těžce vydělané peníze, na které jsme dlouhé hodiny a dny dřeli v práci se nám utrácejí relativně těžce a obvykle si dobře rozmyslíme, co si za ně pořídíme. Naopak peníze, které jsme nečekaně získali na prémiích, vyhráli v kartách či našli na ulici, neváháme utratit stejně rychle, jako jsme k nim přišli. Dnešní doba pak také zřetelně ukazuje, že snadněji se utrácejí i peníze, které jsme získali úvěrem.

Mentální účetnictví (mental accounting), kterým se v řadě svých článků široce zaobírá zejména jeden z guru behaviorální ekonomie Richard Thaler, však vede i k závažnějším systematickým chybám v rozhodování. S tímto konceptem se pojí tzv. blud utopených nákladů (sunk cost fallacy).

V ekonomické teorii označují utopené náklady takové výdaje, které již byly v minulosti vynaloženy a nelze je získat zpět. A protože již byly vynaloženy a nelze je získat zpět, neměly by ovlivňovat naše současná rozhodnutí. Tuto racionální poučku však ve skutečnosti snadno poráží fakt, že si lidé obvykle nechtějí přiznat, že učinili špatné rozhodnutí, a mnohdy i za cenu toho, že dále pokračují v prohlubování svých ztrát.

 

Často je používán příklad s lístkem do kina. Koupíte si lístek v předprodeji, ale v daný den zjistíte, že už se vám tak úplně nechce. Přesto mnoho lidí půjde jen proto, že už za lístek zaplatili. Kdyby tam nešli, realizovali by ztrátu, která už je nicméně skutečností, i ve své vlastní mysli. Daniel Kahneman a Amos Tversky pak provedli studii, kde se lidí zeptali na dvě otázky. Poprvé si měli představit situaci, že vyrazili do kina, kde lístek stojí deset dolarů, a na místě zjistili, že se jim z peněženky vytratilo deset dolarů. Pak byli tázáni, zda by v takové situaci přesto šli do kina? Celých 88 % odpovědělo, že ano. V druhé situaci, kterou si měli představit, ovšem ztratili onen lístek do kina v hodnotě deseti dolarů. V této situaci už by 54 % respondentů do kina nešlo.

Ačkoliv hodnota věci se pro nás zdá být vlivem bludu utopených nákladů bytostně spojena s částku, kterou jsme za ni zaplatili, naopak si málo uvědomujeme její skutečnou hodnotu, tedy částku, kterou bychom za ni mohli získat nyní. Jak server Business Insider cituje nobelistu Richarda Thalera, pokud se lidí zeptáte, jaké jsou jejich náklady na vypití lahve vína, kterou sice pořídili za 50 dolarů, avšak nyní již stojí 500, většina odpoví, že 50 dolarů. Málokdo si ovšem uvědomí, že zatímco částka 50 dolarů je oním utopeným nákladem v minulosti, která nemá žádný vztah k současné hodnotě lahve dosahující 500, jelikož za tuto částku byste ji nyní mohli prodat. Pokud se ji ovšem rozhodnete vypít, ona částka 500 se stává vaším oportunitním nákladem.

Další „Nobelovka“ pro behavioralisty: Letos oceněn Richard Thaler

Newsletter