Proč absolutní civilizační zkáza postihla Velikonoční ostrov, a ne nějaký jiný tichomořský ostrov? Odpověď možná nachází zaprášená ekonomická studie z American Economic Review z roku 1998.
Když se řekne Polynésie, našinci se vybaví ráj na zemi, pláže zalité sluncem a námořníci nalití kokosovým rumem, pospávající pod jeho paprsky. Možná také Tahiťanky s květy ve vlasech, jak vystřižené z Gauginových obrazů. Párkrát jsem v těch místech byl. Je to trochu jinak.
Lebky v mlze
Tak třeba. Zkraje roku 2007 jsem šplhal na Raemaru, mytickou horu na Rarotonze, jednom z Cookových ostrovů. Na jejím vrcholu, plochém a rozlehlém jak fotbalové hřiště, mě zastihl silný liják, předzvěst přicházejícího cyklonu. Uháněje dolů džunglí zpět do civilizace, vytvořil se na mém těle nános složený s dešťové vody, potu z vlhka, repelentu a opalovacího krému. Poté, co jsem jej ze sebe smyl, mohl už jsem z hotelového pokoje sledovat, jak si orkán s palmami pohrává jako by to byla stébla trávy a jak obří vlny na pláž metají nemalé kamení. Ten skličující pocit, že jsem uvězněn na nevelké Rarotonze, zmítané přírodními živly, mi zůstal v paměti dodnes.
Přetočme smyčku do roku 2014. Mířím právě na nejvyšší vrchol Velikonočního ostrova, nejodlehlejšího obývaného místa na světě, podobně jako Cookovy ostrovy součást Polynésie. Ani nevím, zda má ten vrcholek nějaké jméno. Každopádně se na něm nachází drobná pyramida z kamení, jinak jej nepoznáte. Tedy kromě studeného vichru, který tam fučí ještě mnohem silněji než v závětří svahu. Cestu svahem, která začíná na nehostinném, skalistém a bahnitém pobřeží, lemují sem tam se povalující lebky a kostry uhynulých koní a krav. Přimyslete si solidní mlhu a opuštěnost těch míst a dostáváme hororový obrázek, který má ke Gauginovi a jeho Tahiťankám tak daleko, že dál už to ani nejde.
Místo je to ponuré nejen klimaticky, ale také historicky. Izolace od okolního světa dala na Velikonočním ostrově před staletími vzniknout svébytné civilizaci, která mu vtiskla jedinečnou tvář. Obecně známým symbolem ostrova jsou sochy moai. Obrovské postavy s nepřirozeně velkými hlavami, vytesané ze sopečné horniny a dopravené na posvátná místa – nejčastěji na samé pobřeží – tak důvtipně, že si nad tím vědci dodnes lámou hlavu.
Sochy moai jsou ovšem také mementem. Řada z nich se nedočkala svého dokončení. Civilizace, která dokázala pomocí nutně jen těch nejprimitivnějších postupů přepravovat až 80 tun vážící kusy opracované horniny, nezabránila své vlastní zkáze. A tak zatímco kolem roku 1600 žilo na ostrově pravděpodobně kolem deseti tisíc lidí (některé odhady hovoří o populačním vrcholu už kolem roku 1400 a o nejvyšším počtu až dvacet tisíc obyvatel), na konci 19. století se jejich počet scvrkl na pouhé stovky, ba desítky (populační minimum, 111 lidí, zaznamenal ostrov v roce 1877). Smrt a zkáza je v duši ostrůvku o 164 kilometrech čtverečních zjevně tak zakořeněna, že zmíněné povalující se kosterní ostatky užitkových zvířat tam jen málokoho vyvedou z konceptu.
„Bez peněz do chomoutu nelez“
Cestou dolů z nejvyššího bodu Velikonočního ostrova mám čas na přemýšlení: proč absolutní civilizační zkáza potkala právě Velikonoční ostrov, a ne Rarotongu (nebo jiný polynéský ostrov)? Byli snad dávní obyvatelé Velikonočního ostrova výjimeční kromě svého sochařství ještě naprostým břídilstvím ve správě své vlastní civilizace? Zřejmě nikoli. Měli ale tu smůlu, že se narodili na místě, které se svými podmínkami snad nejpříhodněji ze všech míst světa doplňuje s malthusovskými chmurnými vizemi přelidnění a následné katastrofy.
Jméno Thomase Malthuse je, jak známo, už po staletí synonymem společenskému pesimismu; přesvědčení, že množícímu se lidstvu dříve či později nebudou dostačovat potraviny, nerostné zdroje a nověji třeba i voda. V tomto duchu psali či píší o Malthusovi významní ekonomové, vrcholní politici či ekologové; velmi často nepěkně až nenávistně. Karl Marx jej označil za „pochlebníka vládnoucí třídy“, romantičtí a utopičtí myslitelé Malthuse démonizovali, básníci jako Samuel Tylor Coleridge, William Hazlitt nebo Robert Southey považovali za mrzouta a Lord Byron veršovaně zesměšňoval jeho neromantičnost: „Without cash, Malthus tells you – take no brides“ (volně přeloženo: „Bez peněz, řekne ti Malthus, do chomoutu nelez“). Uražení náboženští hodnostáři zase mluvili o „malthusovském ďáblu“.
Alespoň tváří v tvář zkáze Velikonočního ostrova však musí jít tyto posměšky stranou. V jeho případě se totiž „pochlebník vládnoucí třídy“ dokonale trefil. Za zkázu může v první řadě pochopitelně postupné plenění přírodních zdrojů ostrova. Třeba veškeré palmy byly vykáceny ve jménu stavby kánoí, které umožňovaly rybolov. Ostatně, sochy moai přestaly být tesány tehdy, když už si ostrovní společenství nemohla takový „luxus“ dovolit. Tehdy, když už zemědělci a rybáři nebyli s to živit kromě sebe také sochaře.
Samotné plenění by však samo o sobě zřejmě nestačilo, k tomu jistě docházelo i na jiných polynéských ostrovech, včetně Rarotongy. Ďábel však tkví v detailu. I ten „malthusovský“. Konkrétně v tom, že v poměrně chladném a nehostinném podnebí Velikonočního ostrova se z palem dařilo jen její odolné variantě, chilské vinné palmě. Tento druh se jinde v Polynésii (včetně Rarotongy, pro kterou je typické tropické klima – a sem tam tedy i nějaký ten cyklón, jaký mě zastihl v roce 2007) nevyskytuje. Jinde v Polynésii se dobře daří vlhkomilnému kokosovníku ořechoplodému („kokosová palma“) nebo pritichardii tichomořské. Ty se ovšem vyvíjejí mnohem rychleji než chilská vinná palma. Ta je s to nést své první plody leckdy až po 60 letech vývoje, zatímco kokosovník nebo pritichardie už třeba po sedmi nebo deseti letech. Ekonomové James Brander a M. Scott Taylor ve své studii The Simple Economics of Easter Island z roku 1998 (vyšla v prestižním žurnálu American Economic Review) prokazují, jak rychlá obnova tak zásadního tichomořského přírodního zdroje, jako je palma, souvisí s mnohem hladším početním vývojem příslušné populace. Zato pokud je tato obnova pomalá, což byl případ Velikonočního ostrova, dochází v dlouhodobé historické perspektivě k prudkým výkyvům populačního počtu. Tedy k prudkým úbytkům početního stavu obyvatelstva, k civilizačním zkázám.
Velikonoční laboratoř
Mnozí dnes vidí v osudu někdejší civilizace Velikonočního ostrova analogii k osudu nás všech na planetě Zemi. Také ona je v rámci vesmíru odlehlým místem. Vlastně mnohem odlehlejším, než je Velikonoční ostrov v rámci Tichého oceánu. Vždyť na ostrov se jeho první obyvatelé nějak museli dopravit. To se o prvních obyvatelích naší planety pochopitelně říci nedá. Jiného světa, než je ten náš, není.
Jenže svět jako celek naštěstí zdaleka není tak dokonalou laboratoří pro převedení malthusovských myšlenek do praxe, jakou byl svého času Velikonoční ostrov. Přežití světa není závislé na jednom druhu pomalu rostoucí palmy, lapidárně řečeno. To, co zásadně odlišuje planetu Zemi a Velikonoční ostrov, je fakt, že svět jako celek skýtá zdroje pro dostatečné tempo akumulace kapitálu. Právě tato akumulace je motorem technologického rozvoje, který vede k objevování stále efektivnějších postupů při nakládání s omezenými přírodními zdroji. Osud dávné civilizace Velikonočního ostrova není zdaleka tolik vztyčeným prstem civilizaci naší, jako je doložkou toho, jak nesmírně podstatnou pro rozvoj lidstva byla a je akumulace kapitálu a s ní související a jí do značné míry podmiňující vzájemný obchod.
(Vyšlo v tištěném FinMagu)
