Mohou se rezervy centrální banky vypařit?

V poslední době lze pozorovat zejména nárůsty bilancí centrálních bank, a to v souvislosti s uvolňováním měnových politik, ať už jde o tzv. kvantitativní uvolňování nebo o intervence na devizovém trhu, jak je tomu v případě České národní banky. Pro případ intervencí proti posílení domácí měny je pak charakteristické, jak jsme již viděli minule, že centrální banka nakupuje zahraniční měnu a platí za to vyšší tvorbou rezerv komerčních bank. Totéž by samozřejmě platilo opačně – pokud by centrální banka intervenovala proti oslabení měny, prodávala by své devizové rezervy. To by se projevilo jak poklesem aktiv, tedy devizových rezerv, tak poklesem pasiv, rezerv komerčních bank.

Ještě jednou o rezervách bank

Je tady ale jeden specifický případ, na který bychom rádi pro zajímavost upozornili. Podíváme-li se na bilanci slovenské centrální banky, tak to na první pohled působí dojmem, že se při vstupu Slovenska do eurozóny jejich devizové rezervy prakticky přes noc „vypařily“. V grafu ve fotogalerii k tomuto článku jsou devizové rezervy označeny jako „external assets“, čili aktiva držená v cizích měnách (modré sloupce).

Na grafu je krásně vidět, jak před vstupem do eurozóny byla struktura bilance slovenské centrální banky velmi podobná české – dominantní role zahraničních aktiv, čili devizových rezerv v aktivech. Po vstupu do eurozóny se ale pochopitelně ta část devizových rezerv, která byla v eurech, stala domácí měnou a devizové rezervy se tudíž podstatně smrskly. Došlo tedy k překlasifikaci části devizových rezerv na „jiná aktiva“ vydaná subjekty eurozóny, tedy zejména na pohledávky za ECB.

Co to znamená, je to nějaké ohrožení z hlediska stability centrální banky či její důvěryhodnosti v očích domácí veřejnosti či zahraničních investorů? Vůbec ne. Obecně se má za to, že devizové rezervy je dobré mít pro případ nenadálých turbulencí na mezinárodních finančních trzích či pro případ krize důvěry v danou zemi. V takových případech by devizové rezervy měly stačit na dovozy po dobu několika málo měsíců, případně pro stabilizaci domácí měny prostřednictvím intervencí. Při daném napojení zahraničně obchodních a kapitálových vztahů Slovenska na země eurozóny ovšem většina transakcí probíhá nyní v domácí měně, tedy euru, a zbývající devizové rezervy držené (prevážně) v dolarech neslouží k žádným operacím s cílem ovlivnit kurz domácí měny, tedy eura, na měnových trzích. Výše rezerv je tedy logicky na výrazně nižší úrovni ve srovnání třeba s českou ekonomikou, protože vlastně nejsou zapotřebí.

O úvěrech a depozitech

Ostatně s podobnou úvahou přišel během globální finanční krize i Mezinárodní měnový fond, když tvrdil, že rezervy centrálních bank jsou v mnoha případech nepotřebným a drahým polštářem vůči šokům, na které častokrát stejně nemohou stačit. Navrhl proto, že místo neúčelného hromadění národních rezerv by centrální banky (aspoň některé) měly mít možnost rychlého přístupu ke globálním rezervám MMF. Zůstalo víceméně u plánů, což při zvážení realit politické ekonomie není zase tak překvapivé.

Změny ve struktuře bilancí centrálních bank při vstupu do eurozóny by pochopitelně vydaly na daleko větší pojednání, například vývoj bilancí centrálních bank pobaltských zemí se poměrně výrazně lišil od případu Slovenska. V našem seriálu o měnové politice se ale chceme soustředit spíše na podstatu měnové politiky než na zvláštnosti tohoto typu. K euru se pochopitelně ještě vrátíme v některém z dalších dílů, ale téma bilancí centrálních již nyní opustíme.

Newsletter