V srpnu činila míra nezaměstnanosti ve Spojených státech 6,1 procenta. Takové číslo není z historického hlediska nijak závratně vysoké. Spíše lze říci, že jde o zcela nevybočující hodnotu. Navzdory tomu představitelé americké centrální banky stále konstatují, že trh práce se nezotavil z finanční krize. Nedávno se tak nechala slyšet šéfka centrální banky, Janet Yellenová, a to přímo na prestižním sletu centrálních bankéřů z celého světa v americkém Jackson Hole.
Údajně neuspokojivý stav trhu práce slouží americké centrální bance jako klíčové zdůvodnění stále probíhajících nekonvenčních měnověpolitických opatření, jakým je například kvantitativní uvolňování. Ačkoli panuje poměrně široký konsensus, že jej americká centrální banka ukončí letos v říjnu, i tak by nadále aplikovala vysoce rozvolněnou měnovou politiku. To by se začalo měnit až tehdy, pokud by se uchýlila také ke zvyšování klíčových úrokových sazeb. Ty už od konce roku 2008 drží v podstatě na nulové úrovni. Podle některých prominentních analytiků, například Vincenta Reinharta, šéfekonoma banky Morgan Stanley, však se zpřísňováním své měnové politiky v podobě zvyšování sazeb začne až v roce 2016.
S bazukou na komára?
Na první pohled se tedy zdá, že banka užívá bezprecedentně silné zbraně – totiž sady nekonvenčních měnověpolitických opatření – k řešení situace, která je vlastně docela běžná. Pohlédneme-li totiž na historická data, shledáme třeba to, že míra nezaměstnanosti byla ve Spojených státech na vyšší úrovni, než je ta současná, po většinu osmdesátých let. Každý měsíc počínaje lednem 1980 a konče červnem 1987 dosahovala míra nezaměstnanosti v USA vyšší úrovně než letos v srpnu. Žádné nekonvenční měnověpolitické zásahy přitom v té době aplikovány nebyly. Klíčová úroková sazba americké centrální banky v uvedeném období osmdesátých let postupně klesala z hodnot kolem dvaceti procent až těsně pod sedm procent, a zůstávala tak na hony vzdálena nulové hodnotě, příznačné pro poslední léta.
V době vrcholící finanční krize a souvisejícího ekonomického propadu (jakou byla například druhá polovina roku 2009), kdy míra nezaměstnanosti stoupala až k deseti procentům, mohla centrální banka zdůvodňovat své nekonvenční kroky v oblasti měnově politiky zcela bezpečně právě tím, že počet lidí bez práce je i v historické perspektivě enormní. Vždyť v celém období od konce druhé světové války překročila míra nezaměstnanosti úroveň deseti procent výlučně po několik měsíců během recese na přelomu let 1982 a 1983. Jenže v současnosti, když už míra nezaměstnanosti z historické perspektivy nijak nevybočuje, se argumenty pro nekonvenční měnověpolitický zásah hledají obtížněji.
Představitelé americké centrální banky proto trochu pozměnili svoji strategii a po letech argumentace vysokou mírou nezaměstnanosti částečně přešli na argumentaci vyzdvihující nedostatečnou úroveň mezd. Ve druhém čtvrtletí letošního roku činil podíl mezd na americkém hrubém domácím produktu 43 procent. Dějinně vůbec nejnižší úrovně dosáhl tento podíl roku 2011, a sice sotva 42 procent (viz graf). Poválečný trend je však jednoznačně klesající – k rekordní hodnotě převyšující 52 procent, zjištěné za rok 1969, mají v současnosti mzdy v americké ekonomice daleko.
Množí se názory, že Yellenová a spol. sazby jen tak zvedat nehodlají a že jim nyní bude jedním z preferovaných zdůvodnění právě nízký podíl mezd na hrubém domácím produktu. Jenže aby ve vývoji tohoto ukazatele docílili opravdu zásadní změny, museli by zvrátit trend, který, jak jsme viděli, trvá už celá desetiletí. Pokud bychom to dotáhli do absurdna, nemusel by se trh práce z pohledu americké centrální banky zotavit nikdy – postačí, když bude pokračovat vývoj posledních dekád.
Poněkud jiný obrázek ale získáme, pokud k zaměstnancově mzdě přičteme platby, které za něj odvádí zaměstnavatel, třeba v podobě sociálního a zdravotního pojištění. V takovém případě už graf (viz spodní graf na této stránce) celkové kompenzace zaměstnanců jako podílu na hrubém domácím produktu nevykazuje tak zřetelně klesající trend, jako když bereme v potaz pouze samotnou mzdu. Ačkoli i v případě zohlednění celkové kompenzace zaměstnance je patrný sestupný trend posledních let, trvající zhruba přelomu tisíciletí, nelze již hovořit o tom, že by současná úroveň byla v celém poválečném období bezprecedentně nízká. Srovnatelná nebo ještě nižší úroveň celkové kompenzace zaměstnance byla v USA realitou po celá padesátá a převážnou část šedesátých let.
Nabízí se tedy otázka, zda jsou mzdy a celková kompenzace zaměstnance v americké ekonomice opravdu tak nízké, aby ospravedlňovaly historicky zcela bezprecedentní zásahy v oblasti měnové politiky.
„Viditelná ruka“
Americká centrální banka ovšem není mezi klíčovými světovými ústavy svého druhu jedinou, která náhle jeví takový zájem o úroveň mezd. Na zmíněném sympoziu v Jackson Hole se Haruhiko Kuroda, šéf japonské centrální banky, rozhovořil o potřebě „viditelné ruky“ centrální banky (viz přepis projevu). Má se jednat o mechanismus, který by zajistil, že v Japonsku budou růst nejen ceny, ale i mzdy. Reflektoval tak stávající situaci, kdy vlivem kvantitativního uvolňování, které je relativně k velikosti ekonomiky masivnější než to americké, rostou spotřebitelské ceny, avšak mzdy nikoli, což pochopitelně značí pokles reálného příjmu Japonců, tedy faktor, který ekonomiku spíše brzdí, než rozhýbává.
V Kurodově vidění světa zkrátka ona zprofanovaná „neviditelná ruka“ trhu – výraz, jejž poprvé použil Adam Smith, zakladatel moderní ekonomie – nevykonává momentálně svoji práci uspokojivě a je třeba jí pomoci. Inflační cíl japonské centrální banky, aktuálně dvouprocentní, se tak podle něj má stát rovněž vodítkem, podle něhož se budou každoročně řídit mzdová vyjednávání. Managementy firem a odbory by prostě předpokládaly, že centrální banka svého cíle dosáhne, následně podle toho vyjednávali o mzdách, čímž by v důsledku zásadně přispěly k tomu, že cíle bude vskutku dosaženo. Teoreticky je to hezké.
Potíž však tkví v tom, že úroveň mzdy je veličinou, která neplave ve vzduchoprázdnu. Naopak. Má pevné kotvení, jímž je primárně produktivita práce, potažmo produktivita celé ekonomiky. Nikoli inflační cíl centrální banky, který určí několik „pomazaných hlav“. Když produktivita stoupne, porostou nakonec i reálné mzdy. Bez ohledu na to, co dělá nebo nedělá centrální banka. Žádné „viditelné ruky“ není potřeba. Vlastně je kontraproduktivní. Byla by totiž dalším z projevů sešněrovaného a přeregulovaného ekonomického prostředí. Tedy takového prostředí, v němž „neviditelná ruka“ nemůže uspokojivě odvádět svoji práci.
Zdá se ovšem, že světově významné centrální banky hodlají ekonomické prostředí sešněrovávat dále. Cílování míry růstu mezd je pochopitelně jen další regulací ekonomického prostředí. V zájmu dosažení arbitrárně zvoleného inflačního cíle budou firmy a podniky tlačeny k tomu, aby mzdy zvyšovaly, i když třeba tomu růst produktivity nebude odpovídat. Takový stav není ekonomicky zdravý a nepředstavuje dlouhodobé řešení.
Desetinka za stamiliardy
Někteří zřejmě namítnou, že jestliže centrální banka dosáhne dalším sešněrováním ekonomického prostředí například vyšší zaměstnanosti, lze takové její jednání ospravedlnit, i kdyby popíralo „neviditelnou ruku“. Jenže například efekt amerického kvantitativního uvolňování na vývoj míry nezaměstnanosti byl mizivý. Nekonvenční měnová politika americké centrální banky prováděná v letech 2009 až 2013 způsobila snížení míry nezaměstnanosti pouze o 0,13 procenta (viz studie). O tolik by tedy v prosinci 2013 byla míra nezaměstnanosti v USA vyšší, pokud by nikdy k žádným nekonvenčním měnověpolitickým zásahům nedošlo.
Připomeňme, že velikost rozvahy americké centrální banky narostla mezi lednem 2009 a prosincem 2013 ze zhruba 2,3 na 4,1 bilionu dolarů. Suma 1,8 bilionu „nově natištěných“ dolarů tedy „koupila“ snížení nezaměstnanosti čítající 0,13 procenta. Otázkou je, zda to stálo za to. Stála desetinka procenta – byť jsou za ní pochopitelně ukryty skutečné lidské osudy a příběhy – za stamiliardy dolarů, jenž v konečném důsledku bude hradit daňový poplatník?
Odpověď na tuto otázku se přímo nabízí. Možná i právě proto ji Yellenová a spol. hodlají trochu znesnadnit. Dosud totiž kromě ukazatele trhu práce sledovali osm dalších ukazatelů téhož trhu. Na sympoziu v Jackson Hole ale Yellenová promluvila o indexu, sestaveném americkou centrální bankou ve Washingtonu, který by zahrnoval hned devatenáct indikátorů. Na jednu stranu lze kvitovat, že se centrální bankéři hodlají zabývat detailněji třeba čísly za osoby, které pracují na částečný úvazek, protože musí, neboť jim prostě nikdo nenabídne plný. Na druhou stranu se vtírá pochyba, zda již centrální banka nezachází v oblasti své koncentrace na trh práce do oblasti jakéhosi jeho „mikromanagementu“. A vtírá se i další pochyba: zda se nesnaží řešit problémy, které měnová politika uspokojivě řešit nemůže, neboť jsou strukturálního rázu. Stejná pochyba se vztahuje i na zmíněnou situaci v Japonsku.
Yellenová si invenčně oblíbila svébytné označení pro aktuální stav na americkém trhu práce. A sice „slack“. Lze jej přeložit také jako „mrtvá sezóna“. Otázkou je, zda je to právě centrální banka, která může – a která má – skoncovat s mrtvou sezónou na americkém trhu práce. Skutečné oživení trhu práce zajistí mnohem spíše strukturální reformy či příznivá fiskální politika. Jenže třeba uvedení Obamacare má přesně opačné účinky. Jako dodatečné břemeno dopadá Obamův systém zdravotního pojištění na mnohé malé a střední podniky v USA. Není pak divu, že mrtvá sezóna nekončí.
Jenže zatím převládá víra, že centrální banky to nakonec „nějak zvládnou“. Navzdory tomu, že té japonské na to nestačilo ani celé poslední čtvrtstoletí, které již uplynulo od splasknutí tamní realitní bubliny. Navzdory tomu, že ta americká za čtyři roky a po vytištění stamiliard nových dolarů „hnula“ s mírou nezaměstnanosti vlastně jen neznatelně.
