Ještě třikrát se vyspíme a pak to přijde. Šest let poté, co americká centrální banka vytasila nekonvenční nástroj měnové politiky a spustila tzv. program kvantitativního uvolňování, se k podobnému kroku velmi pravděpodobně uchýlí i Evropská centrální banka.
Programem kvantitativního uvolňování je označován odkup vybraných finančních aktiv ze strany centrální banky od komerčních bank a soukromých institucí, s cílem vyhnout se deflaci, výrazně navýšit množství peněz v oběhu a podpořit ekonomiku. V tomto případě jde o nákup státních dluhopisů členských zemí eurozóny, ke kterému ECB – na rozdíl od USA, Velké Británie a Japonska – zatím nepřistoupila. Již několik měsíců však její prezident Mario Draghi tento krok naznačuje a po posledních nepříznivých údajích týkajících se inflace a evropského HDP se zdá, že nastal čas na „důkaz místo slibů“. Spuštění programu navíc posvětil i poradce Soudního dvora Evropské unie Pedro Cruz Villalón, podle kterého je nákup vládních dluhopisů Evropskou centrální bankou v souladu se Smlouvou EU.
Důkaz místo slibů
Jak ukázal průzkum agentury Bloomberg, ještě v prosinci loňského roku očekávalo spuštění programu kvantitativního uvolňování (QE) Evropskou centrální bankou 37 % dotázaných ekonomů. Nyní, před čtvrtečním zasedáním ECB, očekává odstartování tohoto programu 93 % dotázaných ekonomů. Současné diskuse se tak omezují spíše na to, v jakém objemu a za jakých podmínek bude program odstartován, spíše než zda vůbec bude. Samozřejmě zůstává možnost, že se Mario Draghi pokusí udržet současné napětí i optimismus ohledně spuštění programu QE pouze dalším slovním konejšením a ujištěním, že všechno bude, přičemž detaily budou oznámeny až po dalším zasedání ECB v březnu. To by však při současném natěšení investorů i vršících se spekulacích bylo spíše zklamáním. Tolik očekávaná akce ze strany ECB se navíc již odráží v současném ocenění trhů – výnosy státních dluhopisů eurozóny (s výjimkou Řecka) se propadly na rekordní minimum a německé dluhopisy se splatností do pěti let vykazují dokonce výnosy negativní. Euro se dostalo vůči dolaru až na svá 11letá minima. Cestu pro odstartování programu navíc uvolnila i Švýcarská národní banka, která již nechtěla s ECB dále bojovat a minulý týden ukončila svůj intervenční program na švýcarském franku.
Ďábel se skrývá v detailech
Pokud odhlédneme od protestujícího Německa, ECB v odstartování programu QE vlastně nic nebrání. Příklady z nedávné historie týkající se Spojených států, Velké Británie i Japonska navíc hovoří 2:1 ve prospěch kvantitativního uvolňování.
Rozhodování o parametrech tohoto programu však rozhodně není jednoduché a více než kde jinde zde platí rčení „ďábel se skrývá v detailech“. Mezi ožehavá témata v tuto chvíli patří, kdo ponese riziko za případný bankrot některé ze zúčastněných zemí, jejíž dluhopisy ECB nakoupila. Kdo pak zaplatí vzniklé ztráty? Bude to opět ECB – tedy bude toto riziko sdíleno eurozónou – nebo ho dále ponesou jednotlivé státy?
Vzhledem k zamítavému postoji Německa vůči programu QE by se problém částečně vyřešil tím, kdyby v rámci dohody zůstalo riziko v rukou jednotlivých vlád, které dluhopisy vydaly. To však z pohledu investorů může vést k větší fragmentaci finančních trhů, přičemž ECB potřebuje a snaží se o pravý opak – jednotlivé finanční trhy členů eurozóny sjednotit do jednoho. A vzhledem k provázanosti národních centrálních bank s ECB (národní banky jsou akcionáři ECB) by se efekt bankrotu jednoho státu těžko odděloval od ostatních.
Na velikosti záleží
Jedním z klíčových parametrů programu kvantitativního uvolňování proto bude jeho velikost – tedy objem finančních prostředků, za které ECB rozhodne dluhopisy nakoupit. Jak píše Wolfgang Munchau pro Financial Times, někteří optimisté tento problém neřeší a tvrdí, že jakmile se stavidla otevřou (ECB začne nakupováním dluhopisů posílat peníze do oběhu), nebude možné je zavřít až do chvíle, dokud se ECB nepřiblíží ke svému inflačnímu cíli. Pokud však program odstartuje v malém objemu, může být jednoduše vyhodnocen jako neúspěšný a nebude už opakován. A to si ECB – vzhledem k tomu, že je to její poslední zbraň v boji proti deflaci – bohužel již v tuto chvíli nemůže dovolit. Nyní se proto kupí spekulaci o tom, jak hluboké má ECB vlastně kapsy. Jen pro připomenutí – americká centrální banka Fed vyčlenila na svůj podpůrný program QE (trvající šest let a sestávající se ze tří kol) celkem 4,5 bilionů dolarů. V tuto chvíli trh očekává částku okolo 550 miliard eur, někteří analytici však hovoří o potřebě částku pro začátek minimálně zdvojnásobit.
Nechme se překvapit. V každém případě před Mariem Draghim a jeho týmem centrálních bankéřů stojí jedno z nejtěžších rozhodnutí, které ECB musela za necelé dvě dekády své existence učinit.
