Když ekonomika kterékoli země roste příliš pomalu nebo dokonce stagnuje, standardním medikamentem je zvýšení vládních výdajů a snížení daní. Pokud žádná z těchto možností není k dispozici, vlády se uchýlí k devalvaci svých měn, za účelem zatraktivnění exportu (a v poslední době, aby zvýšily dovozní ceny a dostali tak inflaci zpět na požadovanou úroveň).
Když světová ekonomika propadá a každá velká země zvyšuje výdaje, snižuje daně a úrokové sazby, globální ekonomika těží z nárůstu poptávky. To je příběh z roku 2009. V momentě kdy však jednotlivé země tlačí hodnotu svých měn dolů, inklinují spíše k přesunu poptávky z jednoho místa na druhé, nežli k jejímu celkovému zvýšení. To je „měnová válka“. A momentálně můžeme být na jejím pokraji. Naposledy to byly rozvíjející trhy jež si na něco takového stěžovali, tentokrát to však může být USA.
Japonsku se již podařilo znehodnotit svou měnu (japonský jen v posledních dnech pokořuje svá šestiletá minima vůči dolaru). Existuje velice úzká hranice mezi snahou sledovat expanizivní měnovou politiku, která funguje (částečně) snižováním měny dané země a mít znehodnocení měny za svůj primární cíl. USA a Evropa tolerovaly potápějící se jen z velké části proto, že vnímali pokles měny jako součást širšího úsilí Ministerského předsedy Šinzó Abeho oživit japonskou ekonomiku.
Nyní se ale pozornost přesouvá do Evropy. Evropa roste bolestně pomalu, pokud vůbec. Nezaměstnanost v zemích, které zavedly euro, je v průměru 11,5% a mezi mladými do 25 let je téměř každý čtvrtý bez práce.
Zatímco Evropa momentálně řeší tolik diskutované strukturální překážky bránící hospodářskému růstu, zároveň také usiluje o nízké daně, vyšší vládní výdaje a pokračující expanzivní měnovou politiku. A jelikož úrokové sazby jsou již na nule, nemá Evropa na výběr nic jiného, než přistoupit ke kvantitativnímu uvolňování, tedy nákupu velkého množství aktiv centrální bankou, za účelem zvýšení likvidity v ekonomice, oživení inflace a nasměrování investorů směrem do soukromého sektoru půjček, dluhopisů a akcií.
Co se zdá být hospodářsky nezbytné, není vždy politicky možné. Německo, jež je těžkou váhou v eurozóně, tlačí na státy v jižní Evropě, aby reformovaly svůj trh práce a přijmuli další regulace, pracovali tvrději a snížili své dluhy, takže je vysoce nepravděpodobné, že svolí k více expanzivní fiskální politice. A z těchto důvodů, plus kvůli jeho historické úzkosti z inflace bez ohledu na dané okolnosti, se Německo jeví jako antagonista pro více agresivní akce Evropské centrální banky – nebo přinejmenším zpomaluje úsilí ECB pohybovat se v tomto směru.
Zatímco evropští vůdci zápolí a bojují o dosažení konsenzu, graduje odpor veřejnosti proti úsporným opatřením a růst ekonomiky eurozóny stále zpomaluje. Co má tedy ECB dělat? Odpovědí může být stlačení ceny eura, za účelem pokusit se oživit export eurozóny. To se zdá být jedním z aktuálních cílů prezidenta ECB Maria Draghiho, pokud tedy nedokáže přimět k dohodě svůj bankovní koncil k tištění nových bankovek.
A trhy na to reagují. Euro, jenž po většinu jara obchodovalo nad úrovní 1,38 dolarů kleslo v posledních 3 měsících pod hranici 1,30 dolarů a ekonomové Goldman Sachs předpovídají jeho pokles na úroveň 1,15 dolarů do konce roku 2015.
Pro tuto chvíli něco takového není zas tak velkou hrozbou pro ekonomiku USA. Americký dolar posiluje již delší dobu, zpočátku protože nervózní investoři hledali bezpečný přístav k uložení svých aktiv, a nedávno proto, že trhy očekávaly, že Fed začne zvyšovat úrokové sazby z historických minim v příštím roce, dlouho předtím, než se k něčemu takovému odhodlá ECB. Ačkoliv si američtí výrobci stěžují, že silný dolar škodí jejich podnikání a někteří ekonomové obviňují Čínu z manipulace své měny za účelem zvýšení svého exportu, silný dolar zatím není politickým nebo ekonomickým problémem v USA.
Možná proto, že Američané mají tolik jiných starostí. Nebo snad proto, že atraktivita dolaru pomohla nalákat zahraniční investory, aby půjčily americkému ministerstvu financí miliardy dolarů za velmi nízké úroky. Americký export roste; v minulém čtvrtletí přispěl 1,3% na 4,2% meziročním růstu hrubého domácího produktu ve druhém čtvrtletí. Ale to se může změnit, pokud Japonsko a Evropa budou i nadále devalvovat své měny jako náhradu za šetrnější hospodářskou politiku k růstu světové ekonomiky. Možná jsme opravdu na pokraji nových měnových válek.