I když řada radikálních ekonomů tradičně vysvětlovala nerovnost v příjmech jako výsledek nerovného boje mezi prací a kapitálem, dnes už není pracovník jako pracovník, a nelze je tedy všechny házet do jednoho pytle. Takovou zvláštní „třídou“ jsou například ředitelé velkých firem. Ti sice také formálně spadají pod pracující, nicméně ve firemní i společenské hierarchii stojí úplně někde jinde než typický řadový zaměstnanec.
A někde jinde se samozřejmě pohybuje také výše jejich pracovních kompenzací; nejen platů a mezd, ale i různých bonusů, které jdou v případě vrcholného managementu velkých firem mnohdy do závratných částek. Například v roce 2017 si výkonní ředitelé 350 největších amerických společností vydělali 312krát více než průměrný zaměstnanec, zjistila studie amerického Institutu pro hospodářskou politiku (Economic Policy Institute).
Studie: Americké odbory snižují příjmovou nerovnost
Jestli je to adekvátní kompenzace za velkou dávku zodpovědnosti a stresující práci pod tlakem, posuďte sami. Nicméně jiný výzkum, tentokrát University of California v Berkeley, nedávno došel k závěru, že vysoký „CEO-to-worker pay gap“, který vyjadřuje právě to, o kolik navíc si výkonný ředitel stojící na vrcholu pomyslné pyramidy řízení firmy přijde oproti typickému zaměstnanci, může škodit byznysu samotné firmy.
Arianna H. Benedetti a Serena Chen se ve svém paperu, který byl publikován odborným časopisem Journal of Experimental Social Psychology, zabývaly tím, jak jsou astronomické rozdíly mezi výdělky výkonných ředitelů a běžných pracovníků vnímány ze strany spotřebitelů, ale i potenciálních zaměstnanců.
Tisíc účastníků si mělo přečíst podrobný popis falešné firmy, která však byla modelována jako skutečná společnost. Následně ji měli zhodnotit podle různých kritérii – morálka zaměstnanců, blahobyt zaměstnanců, rovnováha mezi pracovním a soukromým životem, spolupráce, inovace, důvěryhodnost, globální dojem a spravedlnost.
Popisy pro různé účastníky se však lišily právě odlišnými hodnotami CEO-to-worker gapu, a to v rozmezí od 25: 1 do 350: 1, což autorkám umožnilo sledovat, jak se jeho výše promítala v hodnocení firmy. Na základě toho přitom Benedetti a Chen potvrdily svou hypotézu, a sice, že reputace firmy je negativně ovlivňována vysokým rozdílem mezi odměnou pro výkonného ředitele a běžného zaměstnance.
Na čase záleží. Korporátní kalendář jako předzvěst akciových pohybů – https://t.co/5I09iNVe3J https://t.co/MEIGrrWuPn prostřednictvím @roklen24 pic.twitter.com/4QxKb1wqDP
— Roklen24.cz (@roklen24) 12. dubna 2019
Účastníci studie také odpovídali na otázku, zda by si u dané firmy něco koupili, anebo zda by se tam šli ucházet o zaměstnání. V obou případech tato pravděpodobnost klesala s tím, jak se zvyšoval CEO-to-worker gap. Bylo zajímavé, že účastníky nezajímal ani tak absolutní plat výkonného ředitele, jako spíše právě tento poměr. To autorky vysvětlují přirozenou lidskou averzí k nerovnosti, která se utváří již v raném věku.
„Pokud CEO vydělává spoustu peněz a průměrný dělník má také dobrou mzdu, lidé mají pocit, že je bohatství distribuováno spravedlivěji a na oplátku budou mít pozitivnější dojem ze společnosti,“ vysvětila Serena Chen, profesorka psychologie na University of California, pro Berkeley News.
Podobně jako výsledky tohoto experimentu hovoří i analýza recenzí společností, kterou autorky provedly na portálu pro hledání práce Glassdoor.com. Firmy s vysokým CEO-to-worker gapem vykazovaly nápadně horší hodnocení ze strany zaměstnanců než ty, kde byly rozdíly ve výdělcích nižší.
„Naše studie ukazuje, že poměry výdělků CEO k výdělkům pracovníků jsou pro zaměstnance i spotřebitele důležité,“ myslí si Arianna H. Benedetti. „Tyto výsledky naznačují, že nyní, když veřejně obchodované společnosti začaly zveřejňovat tyto poměry, musí si tohoto být vědomy a také být připraveny na důsledky, které by takové zveřejnění mohlo mít,“ dodala druhá z autorek.
