Nejpracovitější v Evropě jsou Řekové a Rumuni. Proč?

Ten žebříček může leckomu připadat jako z jiného světa. Podle čerstvých dat Eurostatu a francouzské výzkumné organizace Coe-Rexecode (viz tabulka níže) se loni nejvíce napracovali Rumuni a Řekové. Jde o jediné dva evropské národy, které v roce 2013 odpracovaly v průměru přes dva tisíce hodin. Rumuni přesně 2099 a Řekové 2010 hodin. Třetí Maďaři pak 1969 hodin. Češi jsou čtrnáctí s 1881 napracovanými hodinami. Nejméně naopak „hákovali“ ve Francii a také v severských státech Dánsku, Švédsku a Finsku, které tabulku osmadvaceti zemí Evropské unie uzavírá s 1648 hodinami průměrně napracovanými jedním obyvatelem.

Líní Řekové? Omyl!

Čísla tak zdatně boří mýtus o „líných Řecích“. Otázka je, kde se vůbec mýtus vzal. Protože aktuální čísla nejsou ničím úplně novým a rozhodně je nelze vysvětlit tím, že Řekové nyní, když je jejich hospodářství rozvráceno krizí, konečně dali ruku k dílu.

Už před finanční krizí, v roce 2007, totiž Řekové obsadili špici žebříčku zemí podle odpracovaných hodin za rok. S více než dvěma tisíci hodinami tehdy překonali všechny evropské země, které jsou v OECD. To, že finanční krize dopadla tak těžce právě na ně, je dáno souběhem několika poměrně specifických záležitostí, mezi něž však nepatří údajná řecká lenost. Tamní politici hospodařili rozhazovačně už od 70. let, olympiáda v roce 2004 dále státní kasu vysála a globální finanční krize pak zvlášť citelně postihla dva klíčové sektory řecké ekonomiky, rejdařství a turistický ruch. Tento vývoj jen umocnil předsudek, který k takzvané periférii Evropy – kromě Řecka třeba i k Portugalsku a Španělsku – chová globální investorská obec. Ta s nástupem finanční krize začala částečně právě i předsudečně stahovat z „periférie“ kapitál, čímž problémy příslušných zemí prohloubila a dodala tak novou munici šiřitelům oněch předsudků.

Aktuální čísla ale možná boří ještě jeden mýtus. A to ten, že máme všichni v České republice pořád nějak více a více práce, že takzvaně „nestíháme“ a tak podobně. Tenhle trend prý měla umocnit ještě nedávná ekonomická recese, kdy se museli poroučet byť jen trochu zbytní pracovníci. Opět omyl. V Česku počet odpracovaných hodin od roku 1998 setrvale klesá, stejně tak pořadí v EU. Čím to?

I spotřeba si žádá čas

Tuzemský hrubý domácí stoupl například v letech 1999 a 2010 zhruba o 45 procent. Naděje dožití se za přibližně stejnou dobu zvýšila jen o necelé čtyři procenta. Objem zboží a služeb ke spotřebě tedy vzrostl v podstatě o polovinu, zatímco čas na tuto spotřebu narostl jen poměrně nepatrně. Lidé tedy svádí svůj vnitřní boj: na jedné straně je jejich čas dnes dražší (neboť díky obecně vyšší produktivitě mohou za odpracovanou hodinu vytvořit větší hodnotu, konkrétně, v reálném vyjádření a v porovnání s rokem 1995, o téměř dvě třetiny větší, plyne z dat České statistického úřadu), což působí ve směru růstu počtu odpracovaných hodin. Na druhé straně musí dnes obětovat více příležitostí než před lety v čase, kdy nespotřebovávají, což působí ve směru poklesu počtu odpracovaných hodin. Tento druhý efekt zjevně převažuje, podpořen vyšší kupní silou obyvatelstva, rozšířenějším využíváním částečných úvazků a vyšším podílem na celkovém produktu těch odvětví, která jsou silně kapitálově vybavena (například zpracovatelský průmysl) a s nižšími požadavky na práci.

A, jak vidno, tento druhý efekt převažuje nad prvním citelněji než v některých jiných zemích EU, a proto klesá počet odpracovaných hodin nejen absolutně, ale i relativně, vůči právě těmto zemím EU, těm, za něž jsme se od roku 1998 propadli.

Těžko přitom předpokládat, že by se tento trend zvrátil. Češi jen tak více pracovat nebudou. A ani jiné evropské národy ne. Proč? Produktivita práce se bude pravděpodobně dále zvyšovat, takže náš čas, kdy nepracujeme, dále zdraží. Zrovna tak ale s růstem produktivity a bohatství ekonomiky dále vzrostou naše možnosti spotřeby. Spotřeba také vyžaduje čas – je třeba například vyhledat informace o produktech, mezi nimiž vybíráme atp. Naděje dožití při narození se sice bude zřejmě dále zvyšovat, ale nejvýše tak tempem několik jednotek procent za desetiletí, takže času ke spotřebě v souhrnu příliš nepřibude.

Generace Y

Budeme tedy nakonec pracovat méně a méně, ale budeme také mít mnohdy pocit, že máme méně a méně volného času. Čas, který získáme snížením odpracované doby, totiž věnujeme alespoň zčásti ne vždy příjemným aktivitám nutným k realizaci spotřeby samotné, k zajištění a ochraně, případně zhodnocení našeho stále rozsáhlejšího majetku atp. Takže to, že „nestíháme“, vlastně úplným mýtem není. Jen tomu tak není proto, že bychom museli více a více „hákovat“.

 K ekonomickým důvodům se navíc přidávají sociologické, které opět působí stejným směrem, ve směru snížení objemu odpracovaných hodin. Podle sociologů je generace současných mladých lidí, takzvaná generace Y, méně ambiciózní než generace jejich rodičů, a to zejména v tom smyslu, že na vyšší místo svých životních priorit staví dosažení rovnováhy mezi profesním a soukromým životem.

Takže, sečteno, podtrženo, oněm „líným Řekům“ budeme, co se pracovního nasazení týče, zřejmě stále koukat jen na záda.

Kolik hodin lidé loni v průměru odpracovali (2013)

Zdroje dat: Coe-Rexecode, Eurostat, Aktuálně.cz

Poznámka: Text vychází s autorových vyjádření pro článek na serveru Aktuálně.cz.