Americké výnosy odevzdávají část včerejšího růstu ve středních a dlouhých splatnostech. Dolar proti euru oslabil směrem k 1,1300 EURUSD. Procyklické měny bez výraznějšího směru. Z měn regionu je v zisku forint, koruna mírně slabší nad 25,45 za euro.

Nouze, na niž je Babiš i Janeček krátký

V době, kdy se hovoří o negativní náladě ve společnosti – zdaleka nejen české –, se centrální banky uchylují k aplikaci negativní úrokové sazby. Naposledy včera Evropská centrální banka (ECB). Pochopitelně, na první pohled mezi negativní náladou a negativní sazbou žádná souvislost není. Druhý, hlubší, pohled však může napovědět něco jiného.

Ale popořadě. ECB se včera stala historicky první světově významnou centrální bankou, která se rozhodla penalizovat komerční banky za to, že u ní mají uloženy prostředky nad rámec svých povinných rezerv. Snížila totiž depozitní úrokovou sazbu do záporného pásma, na minus 0,1 procenta. V uplynulých letech obdobný krok provedla švédská nebo dánská centrální banka, což jsou však ústavy spíše regionálního, nikoli globálního významu. Nutno říci, že ani ve Švédsku, ani v Dánsku záporná sazba nesplnila svůj účel, tj. nevedla komerční banky k tomu, aby v uspokojivé míře poskytovaly úvěry, a pomáhaly tak roztočit kola ekonomiky.

Sejf v obýváku

Proč by ale vlastně záporná sazba tato kola roztočit vůbec měla? Jednají snad komerční banky principiálně jinak než mnozí z řadových střadatelů, jimž vedou účty? Řadový střadatel, například ten v České republice, se přece mnohdy už dlouhá léta potýká s podobnými důsledky, v něž ústí negativní depozitní sazba. Když odečte poplatky za vedení účtu od úrokového zhodnocení za stejné období, ocitá se nezřídka v záporu. Přesto své prostředky v řadě případů nadále drží v bance, neinvestuje je jinde. Investicí by zřejmě nezískal tolik, aby mu to za to stálo. To samé si zjevně řekly dánské banky, které od roku 2012 až do letošního dubna také čelily záporné sazbě – a také nenastartovaly svoji úvěrovou činnost. Vlastně, úvěrová činnost bank tam po uvedení záporných sazeb ještě zpomalila.

Jistý rozdíl mezi komerční bankou a střadatelem však přesto existuje. Komerční banka se může pokusit přesunout náklady spjaté s negativní sazbou na… právě na střadatele. Samozřejmě mu neredukuje úroky do záporu, to by bylo zbytečně nápadné – stačí, když navýší poplatky za to či ono. Výsledek je vlastně stejný. Snížení depozitní úrokové sazby pod nulu tak může vést k tomu, že komerční banky nechají své prostředky nadále „zaparkované“ u centrální banky, i když je to pro ně ztrátové, a zahojí se zvýšením poplatků na střadateli. To ovšem kola ekonomiky neroztočí, ta se spíše zadrhnou, neboť střadatel bude mít menší objem prostředků k utrácení či investování. A pokud se rozhodne si prostředky ze svého účtu vybrat, vzroste nárazově tak akorát poptávka po domácích sejfech a trezorech – oživení jednoho sektoru, sektoru výrobců sejfů, navíc dočasné, však má daleko k oživení celé ekonomiky.

Mimochodem, tato patálie by šla vyřešit. Jak argumentuje ekonom Miles Kimball z Michiganské univerzity, pokud by se podařilo eliminovat hotovost a veškeré peníze existovaly pouze v elektronické podobě, bude pro centrální banky mnohem snazší stimulovat zápornými sazbami ekonomiku, podněcovat utrácení a investice. Prostě proto, že střadatel nebude mít už ani tu únikovou možnost spočívající v uložení hotovosti do sejfu za obrazem v obýváku.

Ale hotovost stále ještě – naštěstí pro střadatele – existuje. Účinek negativních sazeb je tedy omezený. To však není jediný důvod, proč, jak odhaluje dánská zkušenost, se zatím ukazují jako neefektivní prostředek v boji s ekonomickým útlumem. Tím zásadním důvodem může být totiž to, že centrální banka se jejich aplikací snaží řešit jiný problém, než jaký ekonomiku ve své podstatě trápí. Konkrétně uvedení záporných sazeb ze strany ECB je dáváno do souvislosti s nízkou úrovní inflace. Jinými slovy, centrální bankéři se strachují, neboť euro podle nich neznehodnocuje dostatečně rychle. Bojí se toho, že pokud by inflačně znehodnocovat přestalo zcela, lidé začnou odkládat svoji spotřebu v očekávání nižších cen.

Centrální bankéři tedy předpokládají, že lidé přestanou jíst, neboť budou vyhlížet nižší ceny potravin. Že přestanou jezdit autem, neboť budou očekávat zlevnění benzínu. Že raději aplikují léčbu dle rad baby kořenářky, než aby si došli do lékárny pro značkový medikament – vždyť bude zanedlouho levnější, tak proč zbytečně prodělat, ne? Že rodiče nebohému dítěti sdělí, že narozeniny s ním oslaví se zpožděním, neboť pak budou hračky levnější. Centrální bankéři zkrátka žijí v roztodivném světě. Ve světě, v němž prodejci dávají do výlohy cedule „sleva“ jen proto, aby zákazníky odradili od nákupu – bude přece ještě levněji. Je ostatně zajímavé, že podobně centrální bankéři neargumentují v případě inflace. A ne že by to nešlo. Vždyť lze přece tvrdit třeba to, že výrobci budou v očekávání vyšších spotřebitelských cen odkládat výrobu – či hromadit zboží ve skladech –, čímž by se kola ekonomiky ovšemže rovněž zadrhávala.

Ano, pravda, lidé zhusta odkládají například koupi bytu, vyhlíží-li zlevnění nemovitostí. Byt je však aktivum, nikoli spotřebitelský statek. Není to lék, není to jídlo, není to hračka k narozeninám. A jeho cena se nezapočítává do indexu spotřebitelských cen.

Každý miliardářem

Právě v kontextu údajné hrozby deflace, tedy toho, že lidé budou odkládat nákup spotřebitelských statků, přicházejí centrální bankéři s opatřeními typu záporných sazeb. Rádi by, aby komerční banky začaly úvěrovat a investovat a kola ekonomiky se roztočila. Jenže co když komerční banky jednoduše nemají do čeho investovat. Co když je právě toto skutečná podstata problému, který v současnosti charakterizuje ekonomiku celého vyspělého světa.

Bývalý šéf americké centrální banky, Ben Bernanke, hovořil už v roce 2005 o „nouzi investičních příležitostí“. Ekonom Robert Gordon zase mluví o příchodu fáze „konce ekonomického růstu“, po staletích hospodářského rozkvětu. Je podle něj fajn, že jsou naše iPhony a tablety menší a menší, stále tenčí a tenčí a zároveň bohatší na funkce, avšak tyto inovace – inovace spíše pro zábavu – nejsou tím, co by opravdu určujícím způsobem zvyšovalo výkonnost té které ekonomiky. Frederic Scherer, profesor ekonomie z Harvardu, mi zase před pár lety říkal o své studii, v níž spočetl, že „kdyby průmyslová revoluce začala už v roce 800 a po celou dobu až do současnosti se udržovalo tempo ekonomického růstu shodné s tím, jež bylo příznačné pro Velkou Británii, kolébku kapitalismu, v době průmyslové revoluce, v letech 1820 až 2000, by z nás všech byli nyní – měřeno příjmem na hlavu – miliardáři, a to prosím včetně nemluvňat!“ Scherer tímto hypotetickým příkladem chtěl ukázat, jak neobyčejný byl růst ekonomik v posledních třech staletích. Dodal tehdy ovšem také: „Byl to prostě zázrak. A jsem skeptický stran toho, že tento zázrak bude stále pokračovat. Bojím se o budoucnost, bojím se, jak na tom bude generace mých vnoučat.“

„Nouze investičních příležitostí“ podle některých názorů pomohla na svět přivést už nedávnou finanční krizi, neboť investiční a komerční banky místo toho, aby investovaly do nových postupů a potenciálních objevů, se v dosud nepoznaném měřítku jali spekulovat v „globálním kasinu“, více méně jen přesouvaly už vytvořené bohatství, a nafoukly tak obří nemovitostní bublinu.

Avšak „nouze investičních příležitostí“ může mít značný dopad i na politiku, i tu domácí. Lidé byli po dlouhou dobu zvyklí, že dobrý politik „uměl“ zajistit ekonomický růst, a zvýšit tak voličův příjem. Když to náhle nikdo z politiků neumí, nevidí za tím volič „nouzi investičních příležitostí“, nýbrž politikovu neschopnost či korupci. Nebohatneme, protože politici jsou zkorumpovaní, protože žijeme v morálním bahně, domyslí si volič. A zvolí někoho jiného. Někoho, kdo slibuje nápravu. Ovšem pokud je problém ve své podstatě ekonomický, pokud je opravdu jeho podstatou „nouze investičních příležitostí“, neudělá s tím nic ani Andrej Babiš, ani Tomio Okamura, ani Karel Janeček ani všemožní další bojovníci proti korupci. Ale neudělá s tím nic ani negativní úroková sazba stanovená ECB. I když má s negativní náladou ve společnosti společný prazdroj. Prazdroj právě v podobě „nouze investičních příležitostí“.

Newsletter