Nová kola narušeného světa aneb HDP už k úspěchu rozhodně nestačí

Jak může země ekonomicky vyčnívat nad ostatními, když všechny čelí minimálnímu růstu? Ještě nikdy nebylo tak obtížné určit, kterému státu se daří a kterému nikoliv. Hrubý domácí produkt už jednoduše nestačí, jelikož s jeho použitím by se ukázalo, že neroste vlastně nikdo. Světové regiony tak trpí nejmizernějším obdobím růstového cyklu v celé historii. A proto je potřeba nastavit pravidla nová. Seznamte se tedy s 10 ukazateli, které mnohem lépe odlišují „dobré“ ekonomiky od těch průměrných a špatných. 

Tento nový „řád“ nastolil ve své knize „The Rise and Fall of Nations“ Ruchir Sharma, šéf a hlavní stratég oddělení rozvojových trhů banky Morgan Stanley. Podle něj je možné v dnešním pokrizovém světě uspět, ovšem je k tomu potřeba radikální změna myšlení. Ekonomické, demografické a politické trendy se vyvíjejí zcela opačným směrem, než tomu bylo v předkrizovém světě, a proto je potřeba aplikovat zcela nová měřítka toho, co kvantifikuje ekonomický úspěch a neúspěch.

„Je čas přehodnotit úspěchy. Každá země bude muset osekat své ambice,“ píše Sharma ve své knize. Například: 5% růst čínského HDP by měl být považován za mnohem větší úspěch než 7 % a více, ve které i nadále někteří věří. Pro vyspělé země by se pak tento ukazatel měl srazit z 3 % na 1,5 %.

Za zpomalením globálního růstu stojí podle stratéga tzv. čtyři „D“. Deglobalizace, vinou které zpomalení globálního obchodu a kapitálových toků ochromuje světovou ekonomiku.  Jako další je depopulace, kvůli které pomalý nárůst pracující populace snižuje celkovou pracovní sílu. Problémem jsou ale i dluhy. Světové země musí nutně začít splácet nahromaděných 50 bilionů dolarů v závazcích, které vytvořily od roku 2008. Výčet nakonec uzavírá tzv. de-demokratitace, jež reprezentuje odtažení od svobodných principů směrem k těm autokratickým, které však pouze zvyšující riziko ekonomické nestability.

Na základě toho je potřeba se začít řídit novým měřítky, která vzešla z Sharmovy analýzy dat světových rozvojových trhů.

Kolik nás stojí „strach“ z cizího?

Demografie

Z demografického hlediska Sharma upozorňuje na to, že ekonomiky téměř nikdy nerostou, pokud neroste pracující populace. „Můj výzkum ukazuje, že jakmile pracující populace roste rychlostí méně jak 2 % za rok, ekonomika vykazuje intenzivní roční expanzi (více jak 6 %) pouze v jednom ze čtyř příkladů,“ tvrdí stratég.

Dnes tento požadavek splňují pouze dvě země, a to saudská Arábie a Nigérie, kde pracovní síla vykazuje více jak 2% růst. V dalších státech, kde se naopak populace snižuje, HDP historicky dosahuje v průměru pouhých 1,5 %.

Seznam miliardářů

Sharma tvrdí, že přítomnost tuzemských miliardářů v zemi bývá obvykle spjata s existencí korupce. Proto se zaměřil na seznam světových boháčů od magazínu Forbes, aby tak sestavil výčet zemí, jež jsou nejvíce náchylné k politickým zvratům a k nerovnosti.

V tomto směru bylo bohatství miliardářů vyjádřeno jako procento HDP. Rudý vykřičník by se měl rozsvítit tehdy, překročí-li tento podíl 5 %.

Co je však potřeba, je rozlišovat „dobré“ a „špatné“ boháče. Ti „dobří“, kteří si své jmění zasloužili tvrdou prací, jsou žádoucí. Přesným opakem je pak druhá skupina, jejíž bohatství pochází z dědictví, korupce či politických konexí. Právě takový lidé totiž ve společnosti vzbuzují tu největší zlost.

Index „kamaráčoftů“ aneb když ruka ruku myje

Kdo prchá z potápějící se lodi jako první? Superboháči

Prokletí „cover story“

Sharma je přesvědčen, že mainstreamoví prognostici obvykle stojí za většinou ekonomických zpráv. Na základě své analýzy tak tvrdí, že jakmile jsou předpovědi této skupiny až příliš optimistické, ekonomice hrozí silné nebezpečí, že se ponoří do recese dříve či později.

Růst cen aktiv

Strach z globální deflace může pozornost světových vlád odvrátit od reálného ukazatele hrozící krize, a to je růst cen aktiv. Například japonský boj s deflací je podle stratéga naprosto unikátní situací v celé poválečné době, jejíž výsledkem je nízké riziko krize. Proč? Protože s krizí bývají úzce spjaty především nafukující se bubliny na trzích aktiv.

„Centrální banky, včetně Federálního rezervního systému, i přesto ignorují hrozbu náhlého růstu cen aktiv a raději se soustředí na hrozbu, která ve skutečnosti neexistuje.“

Smrtelný polibek dluhu

Dluhová krize roku 2008 vyvolala honbu za signály té další. Ty země, jejichž soukromé zadlužení roste rychleji než ekonomika po dobu pěti let, a rovněž dosahuje podílu na HDP o velikosti 40 % a více, by se měly mít na pozoru. Právě u nich totiž hrozí zvýšené riziko vypuknutí další krize.

Sharma uvádí, že tento scénář splňuje třicet světových zemí, přičemž nejhorší situace je v Číně. Od roku 2008 se dluh čínských domácností a firem téměř zdvojnásobil, což dokonce předčilo zadlužení Thajska z roku 1997, které bylo považováno za nejzhýralejší z celé historie rozvojových trhů.

„Jakmile vás dluh jednou políbí, je velice obtížně se vymanit z jeho sevření,“ míní stratég. Zatímco Čína disponuje nástroji a zdroji k odražení finanční krize, „trajektorie jejího růstu je jako pingpongový míček kutálející se ze schodů.“

Co se skrývá pod maskou amerických společností? 

Pravidlo druhého města

Ve středně velkých zemích bývá hlavní město obvykle ne více jak trojnásobně lidnatější, než je druhé největší. Ty státy, jako je například Thajsko, kde hlavní město výrazně zastiňuje zbytek, čelí tak mnohem vyššímu riziku vypuknutí venkovského povstání.

Sledujte místní

Ačkoliv bývají měnové krize nejčastěji spojovány s útěkem zahraničního kapitálu, Sharmův výzkum ukázal, že to jsou místní, kdo prchá pryč jako první. Domácí investoři mají oproti těm zahraničním totiž obrovskou výhodu, a to v podobě interních informací o všech domácích problémech.

 Zatuchlí lídři

Obecné pravidlo zní, že všechny významné ekonomické reformy učiní političtí lídři během svého prvního období. O něco menší pravděpodobnost tohoto scénáře se týká druhého období, nulová šance je pak pozorována u toho třetího.

Trhy tento proces „rozpadu“ pokaždé pocítí. Výzkum ukázal, že i v případě těch nejúspěšnější politických lídrů rozvojových zemí, kteří ustáli minimálně dvě období, se 90 % zisků z trhu objevilo během prvních dvou let.

Dobré vs. špatné investice

Dopad investiční bubliny je nejlépe měřitelný tím, co po ní zbylo. Investice do nemovitostí za sebou nechávají prázdné domy a zadlužené domácnosti. Opačným případem jsou však výdaje do průmyslu a technologií, za kterými zůstanou aktiva použitelná v době další ekonomické obnovy.

Tím pádem je potřeba sledovat nejen ty špatné investice, ale především ty dobré.

Levné je dobré

V roce 2010 prý Brazilci létali na Manhattan na nákupy, které posléze pomocí kontejnerů dostávali zpět domů. Síla brazilského reálu jim dodala pocit bohatství, které šlo ruku v ruce s vrcholem tehdejšího boomu jihoamerické ekonomiky, který však posléze bolestivě ustal. A proto poučení zní, nadhodnocená měna inklinuje k tomu, aby později rozpoutala ekonomickou nerovnováhu.

Sharma tudíž tvrdí, že pro rozvojové trhy je vždy lepší, aby jejich měna byla spíše slabší, a tedy i konkurenceschopnější. V tomto směru je na tom nejlépe Jižní Afrika a Mexiko, jejichž měny v posledních letech nejvíce oslabily. Opačnou stranu pak reprezentuje Čína, jejíž o inflaci očištěný kurz od roku 2006 zpevnil o zhruba 49 %.

Nejlepší a nejhorší vyhodnocení

Shmarman na základě těchto deseti měřítek sestavil seznam rozvojových zemí s nejlepšími výsledky a s těmi nejhoršími. Do té první bez váhání zařadil Polsko a Českou republiku, naopak propadákem se (opět) stala Čína.

Čína: Granát, nebo atomovka?

Temná mračna nad Čínou. Blíží se moment Lehman Brothers?

Newsletter