Koruna se po ranním posílení pod hranici 27 korun za euro nadále drží na silných hodnotách. Silná zůstává koruna i vůči dolaru, když se dnes posunula pod 23 USDCZK.

Pandemie a nekoordinovaná EU. Připravme se na kreativní destrukci

Evropská unie zareagovala na aktuální pandemii pozdě a nedostatečně. Jinak ale reagovat nemohla, členské státy jí k včasné a účinné reakci nesvěřily potřebné pravomoci. Už teď je zřejmé, že nás nekoordinovaný postup proti pandemii oslabil. To by se nemělo v případě další podobné krize, ohrožující životy a zdraví Evropanů, opakovat, říká v rozhovoru pro server Roklen24 viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar. Reakci českého byznysu naopak chválí a věří, že projevená společenská odpovědnost firem i rychle navázaná spolupráce s univerzitami a jejich společná pomoc státu, pomohou zlepšit pověst byznysu v České republice. Vláda nyní ale musí zabrat. Co jsou podle něj tři věci, které budou určovat, kdo prohraje a kdo vyjde z nadcházející krize s méně šrámy? A jak promění současná situace český průmysl i strukturu hospodářství?

Aktuální pandemie koronaviru zastihla evropské státy nepřipravené a o Evropské unii nebylo dlouho slyšet. Vnímáte to jako selhání Evropské unie?

Je zcela férové říct, že Evropská unie, podobně jako při své reakci na hospodářskou krizi v 2009 a při migrační krizi v roce 2015, zareagovala pozdě a minimálně na začátku zcela nedostatečně. Vysvětlení, proč tomu tak bylo, je jednoduché a stejné, jako při předchozích dvou krizích – státy dosud něčemu takovému nikdy nečelily, takže neměly potřebu přenést na nadnárodní úroveň jakékoli pravomoci, které by Evropské unii umožnily reagovat dostatečně a včas. V tomto ohledu je důležité připomenout, jak Evropská unie po druhé světové válce vznikla. Cílem otců zakladatelů bylo evropské státy mezi sebou obchodně natolik provázat, aby se další válka nikomu nevyplatila. Ta vzájemná závislost nás od té doby nutí, abychom spory řešili sice zdlouhavě a komplikovaně, ale dohodou u jednacího stolu a ne na bitevním poli.

A protože evropským státům od druhé světové války už dost otrnulo, tak se strašně nerady vzdávají dalších pravomocí ve prospěch evropských institucí. A jsou to právě krize, které nám ukazují, jak jsme slabí, když jsme rozdrobení na 27 národních států a jak je v takovýchto vypjatých situacích potřebné, abychom táhli za jeden provaz.

Jaký bude mít probíhající pandemie vliv na budoucnost Evropské unie?

Hospodářská krize před deseti lety ukázala, že není možné, abychom umožňovali státům porušovat pravidla Paktu stability. Abychom si v některých státech nechali zadlužovat banky tak, že když se dostanou do problémů, strhnou s sebou i ostatní. To vedlo ke zlepšení koordinace hospodářské politiky. Migrační krize ukázala, že není možné, aby Evropská unie neměla dostatečně chráněnou společnou vnější hranici, protože když je to v rukou národních států, tak ne všechny její ochranu zvládají a způsobují tak problém ostatním. To pak pomohlo k tomu, aby státy začaly více investovat do společné ochrany hranic a lépe je společně bránily.

Současná pandemie je a bude ten samý případ. Evropa reagovala pozdě a nedostatečně, protože neměla žádné nebo minimální pravomoci. Podobné krizi jsme od vzniku Evropské unie nečelili. Státy si svoje chřipky vždy vyřešily na národní úrovni. Ale teď je tu něco, co zasáhlo celou Evropu. Je potřeba společný, koordinovaný, jasný a striktní přístup. Jsem přesvědčen o tom, že stejně jako u dvou předchozích krizí si to státy uvědomí a povede to ke společnému celoevropskému postupu v oblasti ochrany zdraví a životů evropských občanů. Už několik členských států minulý týden začalo volat po vzniku celoevropských protipandemických plánů a dohledem nad připraveností států na podobné situace.

Znamená to, že nesdílíte pohled kritiků v posledních týdnech, že Evropská unie je nečinná a na nic? Václav Klaus v rozhovoru pro Lidové noviny dokonce řekl, že: “Řada lidí je najednou nadšená, že se Evropská unie tak odhalila ve své bezvýznamnosti a bezcennosti. Že to snad už konečně všem dojde a bude konec.” 

Je to přesně obráceně. Tyhle krize, přestože to na začátku může takhle vypadat, vedou naopak k větší popularitě evropské integrace, protože ukazují, jak moc jsme oslabení, když nepostupujeme společně. A zpětně se ukazuje, jak moc může pomoci, když se Evropa nastartuje a něco dělá. Vzpomínám, jak někteří lidé říkali, že v hospodářské krizi Evropa selhala, už jí nemůže nikdo věřit a je to mrtvý projekt. Pak říkali to samé po migrační krizi, že je to absolutní selhání a konec. A čísla ukazují, že je to přesně opačně. Eurobarometr, tedy průzkum popularity evropské integrace napříč celou Evropou, v roce 2018 zaznamenal největší popularitu a podporu evropské integrace za posledních 35 let – na úrovni 67 procent. Lidé prostě vidí, že bychom mohli být mnohem úspěšnější, kdybychom postupovali společně.

To ano, ale Vy cítíte u jednotlivých států, že mají zájem na tom se některých pravomocí vzdát? Teď to spíš vypadá, že vlády současné situace využívají a že jedním z problémů v této konkrétní krizi je, že ostatní země jsou vnímány jako hrozba.

Ano, teď určitě, a já pro to mám pochopení. Myslím si, že například zavírání hranic je naprosto správné. V budoucnu bych byl rád, aby se hranice mohly uzavírat ihned podle jasných a vzájemně odsouhlasených pravidel. Když to není koordinované, tak se například může stát to, že některé státy hranice uzavřou, jiné ne a lidé si mohou přes ty otevřené státy v klidu jezdit dál. Nebo se tvoří fronty na hranicích, protože se okamžitě nespustí pohotovostní plán, který by zajistil zelené pruhy pro kamiony na hraničních přechodech – to jsme tu například pracně domlouvali my. Evropa to už naštěstí přijala a vydala doporučení všem národním státům, ale tohle je potřeba udělat okamžitě a celoevropsky.

Stejně tak je potřeba ve chvíli, kdy je jedna země těžce zasažená a jiná ještě ne, aby si země navzájem pomohly, aby byl koordinovaný výzkum v oblasti léků a aby byly okamžitě uvolněny evropské peníze – což v tuhle chvíli Evropská unie už naštěstí dělá. A pozor, ještě jedna klíčová věc – všem evropským státům zůstali jejich občané v zahraničí. Kdyby Česká republika měla svoje občany dostávat zpátky sama, tak to trvá strašně dlouho a je to hodně drahé. V tomhle si evropské státy pomáhají. Evropská unie na to má již z minulosti mechanismus a ten okamžitě zafungoval.

A co se týče snahy o centralizaci některých oblastí, tam už se děje – devět členských států tlačí na Komisi a Radu, aby začaly připravovat nějaké panevropské plány v oblasti zdravotnictví pro případ další pandemie. Bude to složité vyjednávání a bude samozřejmě potřeba souhlas jednotlivých členských států, ale věřím, že k tomu dojde. Já bych byl například rád, kdyby se podařilo vytvořit celoevropský plán rezerv ochranných prostředků a Evropská komise tak, jak kontroluje, jestli splníme své závazky v oblasti hospodářské politiky, kontrolovala, že všechny státy jsou dostatečně připravené na takovouto pandemii a mají na to potřebné mechanismy, procesy a ochranné pomůcky.

Když by Evropská unie měla víc pravomocí, dokázala by podle Vás zabránit i extrémističtějším přístupům k řešením pandemie, jako to například vidíme v Maďarsku?

Ano, jsem o tom přesvědčen.

Jak vnímáte současná opatření české vlády? V tuto chvíli je samozřejmě zdraví i fungující zdravotnictví prioritou, ale kde je ta hranice, kdy začnou nebo by měly začít převažovat ekonomické a sociální aspekty?

Jde o život a zdraví lidí, ta rychlost a robustnost zaváděných opatření je na začátku naprosto klíčová. Takže nikomu nevyčítám, že se zavřely hranice, že musí lidi do karantény, že se nesmíme shromažďovat. Takový plošný zásah je na místě, aby se zastavilo dramaticky rychlé šíření pandemie. Až to ale zdravotní situace umožní, tak je potřeba přejít k uvolňování a připouštění kyslíku ekonomice, aby se nezadusila a nepřestala fungovat.

Jednou z cest je přechod k chytré karanténě, založené na masivním testování a sledování lidí skrz osobní data, z mobilních telefonů a platebních karet. V tomhle případě je ale pro mě dost důležité téma ochrany osobních údajů a byl bych velmi rád, aby se s veškerou péčí a pozorností, kterou speciálně Evropa věnuje ochraně osobních dat, přistupovalo i k téhle věci. To znamená ano, využít tohle sofistikované trasování, ale za předpokladu, že bude jasně řečené a kontrolované, jak se s těmi daty pracuje, že se nedostanou ven, že budou uchovávány jen po dobu nezbytně nutnou a že to nebude moci do budoucna nikdo zneužít. Dokážu si představit, že pro mnoho mocných tohle může být velmi lákavá možnost získat kontrolu nad lidmi dlouhodobě, i v době, kdy už to nebude potřeba využívat při boji proti pandemii. To je potřeba hlídat.

Jak tohle ale ošetřit? A co celkově dělat pro to, abychom v zápalu boje proti koronaviru neztratili to, co jsme v posledních desetiletích budovali?

V tom je samozřejmě nezastupitelná role politiků, tady potřebujeme politiky s odvahou, kteří udělají, co bude potřeba – a podle mě jsou tři klíčové věci, které vlády a politici musí udělat správně.

Politici musí:

  • reagovat rychle – to jsme my, myslím, zareagovali
  • reagovat masivně – o tom se teď rozhoduje – ať už při záchraně lidí nebo ekonomiky
  • odhadnout, kdy bude situace ze zdravotního hlediska víceméně pod kontrolou a bude možné začít restriktivní opatření ukončovat, protože ty samozřejmě drtivě dopadají na lidi a ekonomiku.

Ti, kteří tyhle kroky zvládnou a správně načasují, zvítězí a jejich státy z toho vyjdou s menšími šrámy, než ostatní.

Co se týče ochrany dat, na tom už by teď měli pracovat i odborníci z Úřadu pro ochranu osobních údajů, protože tohle nejde dělat živelně a po domácku bez kontroly takovýchto profesionálů. Kdyby se nám to podařilo dobře nastavit, mohli bychom pak být v této oblasti inspirací i pro zbytek Evropy. O tom je Evropská unie, že když někdo něco dělá dobře, tak to ostatní můžou převzít. Stejné je to v případě 3D tisku respirátorů, vyvinutých při skvělé spolupráci s ČVUT, kdy posíláme zadarmo vzory a postupy do Itálie, aby si je tam dokázali tisknout taky. Mimochodem, před pandemií se takováto spolupráce univerzit, států a podniků vůbec nedařila. Teď v mnoha projektech běží skvěle.

Může být v použití technologií a ochraně dat inspirací Jižní Korea, kde je součástí tamního úspěchu omezené právo na soukromí? Máme se připravit na to, že dojde k částečné ztrátě soukromí, ale za cenu toho, že když zase přijde další takováto extrémní situace, tak nám to umožní zvládnout jí lépe?

Myslím si, že ano. Já nepatřím k těm, kteří říkají, že ani když jde o životy a zdraví lidí, nesmíme se vzdát nároku na soukromí, to považuji za příliš radikální postoj. Jsem ochoten se vzdát části svého soukromí, aby při takhle životu ohrožujících situacích byli ochránění ostatní a v konečném důsledku i já. Ale chci, aby se to dělalo opravdu lege artis. To znamená, aby stát dával pozor na to, že se k těm datům nedostane nikdo, kdo nemá, a aby to bylo použito jen na dobu nezbytně nutnou. Aby to bylo připravené, abychom jako Asie díky SARSu reagovali na nějakou další epidemii účinněji a rychleji, ale aby tyto věci byly zase utlumené poté, co už to nebude potřeba.

Zpátky k tématu oživování ekonomiky – co jsou v tomto ohledu teď pro Vás jako viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy ty hlavní priority?

Předně musím říct, že jsem nadšen z reakce byznysu na tuto těžkou situaci. Když se ukázalo, že stát není připraven a že je problém s distribucí ochranných prostředků pro lidi v první linii, tak reakce byznysu, který je zvyklý řešit problémy, je pragmatický, nepanikaří a dokáže reagovat rychle, byla skvělá.

Nám okamžitě začaly chodit desítky emailů typu „Já tu mám čtyři kilometry nanovlákenné membrány, ale nemám stroje, dejte mě dohromady s někým, kdo má stroje a nemá materiál, začneme to společně šít.“ Kluci od Průši začali na 3D tiskárnách tisknout ochranné štíty, Coca-Cola začala okamžitě zadarmo zásobovat nemocnice obrovským množstvím nápojů, v IBM vyvinuli chatbota pro Ministerstvo zdravotnictví, aby lidi nemuseli odpovídat tisícům lidí denně na základní dotazy, které zvládne robot. Škodovka, přestože stojí, začala tisknout 3D respirátory, Rohlík Tomáše Čupra zásobuje lidi uzavřené ve městech v karanténě a tak dále. Takže reakce byznysu byla skvělá a já jsem přesvědčen, že tahle krize kromě jiného pomůže zlepšit v tuhle chvíli nepříliš dobrou pověst byznysu v téhle zemi, protože se ukázalo, že si lidé z byznysu uvědomují svou společenskou odpovědnost a že jsou pro společnost schopni něco udělat.

Co to tedy znamená pro Svaz průmyslu a jaké jsou teď priority?

My jsme s kolegy v představenstvu volenými zástupci českého průmyslu a musíme teď víc než kdy jindy dělat všechno pro to, aby to průmysl přežil a aby z toho vyšel s co nejmenšími šrámy. To znamená, že první, co jsme museli udělat, bylo pomoci podnikům, aby nepropouštěly. Český průmysl, speciálně velcí zaměstnavatelé, projevili v roce 2009 možná největší společenskou odpovědnost ze všech států Evropské unie – tou krizí byli silně postižení a ačkoli krváceli, neměli poptávku, nevyráběli, tak zaměstnance drželi. Tuto snahu vidíme i teď, ale podniky to dlouho samy nezvládnou, proto jsme se pro ně snažili tak rychle vyjednat Kurzarbeit, aby jim s tím vláda pomohla. Musím říct, že vláda na tohle zareagovala velmi rychle, nejsme sice s těmi parametry úplně spokojení, myslíme si, že by mohly být ambicióznější, ale ta rychlost, se kterou to vláda schválila, byla velmi důležitá. To byla priorita číslo jedna.

Priorita číslo dvě je zajistit, aby na naše podniky nezaútočily banky. Šéfové velkých průmyslových podniků mi říkají: Musíte udělat všechno pro to, aby nezačal run bank na podniky. Aby banky projevily pochopení pro to, v jak složité situaci se podniky ocitly a zohlednily to při jednání o provozních úvěrech, půjčkách, a tak dále. Takže teď jednáme s bankami, aby k tomu takto přistoupily a podnikům pomohly. Zatím se zdá, že si to minimálně ty největší domácí banky uvědomují a budou ochotné lidem a podnikům, které byly postižené současnou krizí, vycházet vstříc.

A třetí věc je insolvence. Nesmí se stát, aby tahle země vyšla z další krize s dalším milionem lidí v exekuci. Tím, že jezdím už dva roky po celé republice a debatuji s lidmi o Evropské unii, jsem se o České republice strašně moc dozvěděl. Uvědomil jsem si, že jsem do té doby žil ve velké bublině a neměl jsem ani ponětí o tom, v jak složité ekonomické a sociální situaci mnoho lidí u nás žije. To, že tady máme skoro milion lidí v exekucích, považuji za jeden z největších problémů téhle země a nesmí se stát, že se zdvojnásobí. Takže přestože to vlastně není naše téma, chci být v tom aktivní, aby na tom pracovali právníci z Ministerstva spravedlnosti a aby se zajistilo nějaké přechodné období pro insolvence. Už teď znám lidi, kteří žijí od výplaty k výplatě, kteří mají rozpočet naplánovaný na korunu a už jenom to, že budou posláni domů kvůli překážkám na straně zaměstnavatele a jejich příjem se o pár procent sníží, pro ně může znamenat existenční ohrožení, protože nestihnou splatit všechny půjčky nebo závazky, které mají. Na tohle je potřeba nějakým způsobem, byť na určitou přechodnou dobu, zareagovat.

Je stát ve spolupráci s bankami a dalšími institucemi připraven na tyhle priority reagovat dostatečně rychle a efektivně? Protože já už ze svého okolí vím o firmách, které začaly propouštět a mnoho drobných podnikatelů si stěžuje, že některá opatření vlády jsou buď zatím nekonkrétní nebo nedostatečná.

Vláda musí určitě přidat, musí si uvědomit, co se děje, to je naprosto zásadní. My jsme sice rádi, že přijala Kurzarbeit, ale zároveň říkáme, že jeho parametry jsou nedostatečné a všechno bude záležet na implementaci. Pokud to bude znamenat vyplnit dvě stě papírů, oběhnout čtyři úřady a dostat peníze za dva měsíce, přičemž podniky budou muset i nadále platit v plné výši odvody na zdravotní a sociální pojištění, tak je to špatně. To my říkáme vládě každý den a doufáme, že si to uvědomuje. Teď bojujeme o to, aby ta opatření byla dostatečně masivní a implementace dostatečně rychlá a efektivní, aby to skutečně pomohlo.

Jak čekáte, že tahle situace promění český průmysl, český byznys a celkovou strukturu hospodářství?

Mění jí už teď a je potřeba, aby si ti, kteří jsou na tom teď špatně, pomáhali s těmi, kteří jsou na tom naopak líp než před krizí. Proto jsme se rychle snažili ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví, s Ministerstvem průmyslu a CzechInvestem spustit platformu www.spojujemecesko.cz, kde si firmy můžou pomáhat tímhle způsobem. Rohlík, který v tuhle chvíli zásobuje potravinami půlku Prahy, potřebuje lidi, a pak jsou tu firmy v dodavatelském řetězci automobilového průmyslu, které nemají pro své zaměstnance práci, protože jim přes noc spadly zakázky o 90 procent.

Pozitivní věcí ale je, že business věděl, že líp už bylo a že po té konjunktuře dojde k určitému poklesu. A začal se na to připravovat. To znamená, že naše podniky začaly masivně investovat do digitalizace, automatizace a robotizace. Ti, kteří to udělali, kteří zisky z konjunktury neprojedli a dobře investovali, se z krize dostanou daleko lépe. Budou pružnější a nebudou tak závislí na lidech. Věřím, že digitalizace bude probíhat dál a že i firmy specializující se na nové technologie na tom budou dobře. Stejně tak některé sektory jako farmaceutický průmysl.

Myslím, že to povede také k tomu, že čeští zaměstnavatelé konečně ztratí podezřívavost k práci z domova a ke sdíleným úvazkům. Nezapomínejme, že jsme zemí Josepha Schumpetera, který dal celému světu ono sousloví “kreativní destrukce”. Takže ano, bude to strašně těžké, mnoho firem bohužel nepřežije, mnoho sektorů bude citelně zasažených, ale zároveň vzniknou firmy nové, objeví se nové byznysové modely a posílí se některé sektory. Současná krize také zcela jistě povede k rychlejší implementaci všeho toho, čemu říkáme Průmysl 4.0. To znamená k rozvoji robotizace, využívání virtuální reality, nebo 3D tisku.

Ekonomika přežije, ale bude jiná.

Radek Špicar, M.Phil., viceprezident, Svaz průmyslu a dopravy
Absolvoval Univerzitu Karlovu a University of Cambridge. Je bývalým náměstkem místopředsedy vlády pro ekonomiku a později členem managementu Škoda Auto. Několik let také vedl středoevropskou pobočku amerického think-tanku Aspen Institute. V současné době působí jako viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR pro hospodářskou politiku a export. Je propagátorem konceptu „kreativního průmyslu“, ve kterém také podniká a spolumajitelem galerie The Chemistry. Je ženatý a má dvě dcery Antonii a Rozálii. Můžete ho sledovat na twitterové adrese @R_Spicar_SP_CR

Newsletter