„Opravdu se nevyplatí být příliš starý, varuji vás před tím,“ dočkal jsem se v létě 2009 životní rady od tehdy čtyřiadevadesátiletého Paula Samuelsona, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii. „Ale když chcete pochopit současnou recesi, skutečně se hodí, pokud jste byl naživu už v roce 1929,“ naznačoval dále jistou paralelu mezi velkou hospodářskou krizí 30. let a kulminující světovou finanční krizí. Mladší generace ekonomů podle něj v praxi nikdy nenarazily na problémy pramenící třeba z takzvaného paradoxu úspor. Až právě do příchodu finanční krize. Tehdy se musely naučit tyto „staré“ problémy řešit.
Pokud se určité kritické množství lidí rozhodne naráz šetřit, chybí v ekonomice prostředky na investice, peníze ji tolik neroztáčejí, čehož důsledkem roste nezaměstnanost a klesají příjmy lidí. V důsledku vyhazovů a poklesu příjmů mají nakonec v souhrnu nižší úspory než tehdy, když ještě v takové míře nespořili. To je paradox úspor.
A zrovna tak jako má (podle ekonomů Samuelsonova typu) přehnaná spořivost jednotlivců negativní dopad na úrovni celé ekonomiky, má ji třeba i přehnaná poptávka po bezpečných aktivech. Ta je vlastě jen jedním z projevů excesivně spořivého jednání. Jean-Pierre Landau, ekonom institutu Sciences Po, vysvětluje prostřednictvím přehnané poptávky po bezpečných aktivech (prostřednictvím „pasti bezpečí“, jak říká) nynější extrémně nízkou míru inflace v eurozóně, kterou prý nelze zdůvodnit na základě procesu oddlužování a konsolidace rozvah. Tento proces totiž podle Landaua v širší ekonomice vlastně neprobíhá. Vždyť třeba objem podnikového dluhu je nyní v eurozóně o sedm procent výše než roku 2007.
Bezpečné aktivum dobře uchovává hodnotu. Zároveň by mělo být snadno zpeněžitelné čili likvidní. Když má tedy firma investovat třeba do výstavby nové továrny, jde o všechno jiného jen ne o bezpečnou investici. Fabrika není nejlepším uchovatelem hodnot a už vůbec není dobře zpeněžitelná. Kapitál nyní neproudí do reálné ekonomiky, do nových fabrik, ale spekulativně se točí ve finanční sféře. V ní není tak zásadní vyhýbat se aktivům, kterou nejsou bezpečná, protože extrémně uvolněná politika řady centrálních bank navozuje dojem vysoké likvidity a usnadňuje případný úprk k bezpečnosti. Riziko ve finanční sféře je prostě tlumeno centrálními bankami, zatímco riziko pociťované ve sféře reálné nikoli. Proto také burzy rostou, ale širší ekonomiky spíše stagnují.
Jde o „paradox centrálního bankovnictví“. Každá z centrálních bank se snaží stimulovat „své“, příslušné ekonomické prostředí. V souhrnu ale vytvářejí situaci, kdy je riziko v reálné sféře pokřiveně znevýhodněno před rizikem ve sféře finanční, což v důsledku nevede ke stimulaci, ale k útlumu reálné ekonomiky. Co by asi Samuelson říkal na to, že centrální banky naráz bojují s excesivní spořivostí i ji svým způsobem nepřímo podněcují?
Vyšlo v Euru.
