Podnikání dusí hrůzu pouštějící finanční úřad, který od něho odrazuje. Zatímco ve Velké Británii zdvořile upozorní na nesrovnalost obyčejným dopisem, tady řinčí pokutami a doporučeně. Růst ekonomik, tažených dluhem, brzdí jejich stále větší složitost. Nikoli sazby, nikoli daně, ale tisíce stran neustále se měnících zákonů jsou důvodem dlouhodobého ochabování americké ekonomiky i Evropy, říká v rozhovoru pro Roklen24 při debatě nadace ZET o lokálních ekonomikách ekonom a člen Institutu 2080 Pavel Kohout. Je bláznivým nápadem rozhýbat Česko konkurenčními daněmi?
R24: Dlouhodobě upozorňujete, že růst ekonomik tažených dluhem upadá. Dokažte to prosím na číslech.
Když se podíváme na americkou ekonomiku, ale nejen na ni, vidíme, že hrubý domácí produkt byl vždy tažen expanzí dluhu. Ať šlo o dluh státní, podnikový nebo dluh domácností. Všechny tyto typy dluhu přispívaly k růstu HDP. Platí, že v poválečné době do roku 1979 dluh a domácí produkt rostly shodně přibližně v poměru 1:1. Jeden dolar dluhu vytvořil jeden dolar produktu. Během 80. let ale začala vznikat diskrepance, která se stále rozšiřuje. Dnes jsou na jeden dolar produktu zapotřebí již více než dva dolary dluhu.
R24: Co je důvodem takového poklesu výkonnosti?
K mému překvapení dlouhodobě nehrály úlohu daně. Nebyly to ani úrokové sazby – když byly nízké, nebo naopak vysoké, ať už rostly nebo naopak klesaly, nehrálo to výraznější roli. Ukazuje se, že při vyloučení všech málo významných faktorů zbývá jeden, který význam má: složitost ekonomického systému.
R24: Tvrdíte tedy, že složitost americké ekonomiky – a přeneseně dalších ekonomik – je důvodem, proč ztrácejí sílu růst? A pak: složitost je do složitě představitelný pojem, byť ho asi všichni vnímáme…
Ano. Složitost zákonů a vyhlášek, které regulují ekonomiku, je klíčovým faktorem, který snižuje její výkonnost. Ale tato zákonitost je málo prozkoumaná. Proč?
Protože například úrokové sazby vyjadřujeme v procentech nebo HDP v peněžních jednotkách. Se složitostí je to, nikoli překvapivě, složitější. Pokusy byly ovšem provedeny i s měřením složitosti ekonomiky. Příkladem je míra počtem slov či stránek v regulacích, daňových zákonech. Je to složité, ale možné. Všechny tyto pokusy ukázaly, že složitost americké ekonomiky neustále roste.
R24: Konkrétně?
Složitost vyjádřená počtem milionů slov ve federálních zákonech i vyhláškách. Roste z velké části exponenciálně. Americká ekonomika je zahlcena čím dál tím větším množstvím slov a regulací. Evropa není jiná, možná ještě o něco horší.
Spojené státy, stejně jako EU, jsou v situaci, kdy složitost roste dlouhodobým trendem. Americká ekonomika sice stále roste, ale je to stále pomalejším tempem. Potenciál americké ekonomiky je nadměrnou regulací utlumen o dvě procenta ročně! To už je docela dost. Za deset, dvacet let to dělá opravdu zásadní rozdíl.
Když se potom podíváme zpátky do Evropy, ve svých prezentacích používám výmluvný graf. Francouzský zákoník práce nabobtnal ze 14 stran v roce 1911 na zhruba tři tisíce stran dnes. Pro zaměstnavatele je jasným problémem se v tom vyznat. Největší zátěží je to pro malé a střední podniky, které by mohly růst. Ale kvůli tomuto prostředí nerostou, protože zákoník práce asymetricky zatěžuje podniky, které mají 50 zaměstnanců a více. Ve Francii je mnoho podniků se 49 zaměstnanci, které se raději zřekly růstu, než aby podstupovaly trápení zavedená zákonem.
R24: Jak se k tomu firmy a podnikatelé mohou postavit? A jak se doopravdy stavějí?
Pro řadu firem je pod tlakem tohoto „bezpečnější“ zůstat v kategorii pod 50 zaměstnanců. Obecně: Jednou možností je nechat to být. Druhou najmout experty na daňové právo a začít optimalizovat. To se děje u řady amerických firem, zejména velkých korporací.
Mimochodem, v USA se jasně ukázala plochá Lafferova křivka u daně z podnikových příjmů. Bez ohledu na daňové sazby se na daních vybírá pořád stejné procento k HDP. V podstatě je tak úplně jedno, jak jsou nastaveny daňové sazby. Podniky platí pořád totéž. Otázkou tedy je, proč prostě nezjednodušit americké federální zákony.
Když se mluví o byrokracii u nás, je tendencí na tím mávnout rukou, přehlížet ji. Díváme se na ni jako na nějaký folklór, drobný nešvar. Jenže tak to není. Je to rakovina.
R24: Co byste uvedl jako rakovinu v české ekonomice? Díváte se tak na EET? Kontrolní hlášení?
Vše, co brzdí rozhodnutí jít do vlastního podnikání. Stát podporuje antipodnikatelskou mentalitu. Jako kdyby cílevědomě nutil lidi, aby se spokojili se zaměstnaneckou kariérou. Jenže zaměstnance musí někdo v první řadě zaměstnat. A je to podnikatel, kdo zaměstnance najímá.
Vůbec nejhorší je, že Česko má slabý domácí kapitál. Zisky vytvořené v této zemi zde nezůstávají. Proto jsou Češi chudší, než by nutně museli být. Kapitál možná nemá národnost, ale kapitalisté ano. Zahraniční investoři celkem přirozeně maximalizují své zisky, což není zlé, je to přirozené. Vy byste dělali totéž. Dejme tomu, že budete investovat do výrobní linky v Bangladéši. Bude vám záležet na životní úrovni zaměstnanců? Moc ne, proč by mělo. Maximálně se budete chtít vyhnout skandálům, jako jsou zřícené budovy, úniky jedů nebo vlny sebevražd zaměstnanců.
Zahraniční investoři tedy nepotřebují, aby Češi měli vysokou životní úroveň. Jim jde hlavně o lacinou pracovní sílu.
Zahraniční kapitál si vystačí s lidmi pásu a pár dalšími. Česká republika se pak stává montážní ekonomikou se vším, co k tomu patří. Bez šance na zajímavou práci za zajímavé peníze. Nejzajímavější pracovní místa — ve výzkumu, vývoji, financích, obchodu, marketingu a managementu — jsou v zahraničí. Češi dělají montéry, strojníky, řidiče, účetní, svačinářky a ostrahu.
Stát tu musí být pro podnikatele a ne naopak. Stát domácím podnikatelům šlape na krk, zahraničním umetá cestičku a řadou způsobů je dotuje. Jenže domácí podnikatelé se bojí finančního úřadu. Když něco nezaplatíte, hned máte velké problémy. Stačí maličkost a může po vás jít exekutor.
R24: Je to někde jinak?
Je. Například ve Velké Británii Vás nejprve úřad HMRC vyzve obyčejným dopisem – to je důležité, protože nemusíte nikam chodit a míra doručenosti je přitom stejná – a i když v tom dopise je, že máte zaplatit nějakou pokutu, když dobře zdůvodníte důvod, proč jste prostě opomněli, tu pokutu vám mohou odpustit. Komunikujeme takřka výhradně elektronicky. Když finanční úřad pouští hrůzu, odrazuje od podnikání a to je špatně. Lepší je vstřícný přístup i za cenu, že se vybere méně pokut. Růst zaměstnanosti a ekonomiky to vynahradí.
R24: Jak se díváte na aktuální kondici české ekonomiky?
Vypadá to z povrchního hlediska docela dobře: nízká nezaměstnanost, rozumná úroveň růstu. Co mne ale trápí, že ani při takto příznivých podmínkách se nedaří dosahovat přebytkového rozpočtu.
R24: Bavíme se spolu o srážení síly růst, byrokracii, daních, regulaci, montovnách. Co by podle Vás mohlo nakopnout českou ekonomiku v dalšímu růstu? Co by mohl a měl udělat stát?
Mám ideu, která by tuto zemi přiblížila Švýcarsku. Tou je rozptýlenost daňového systému. I když je mi jasné, že je asi hodně obtížně přijatelná a prosaditelná, takřka nemožné. Ve Švýcarsku má každý kanton jinou sazbu daně z příjmu jednotlivců i společností. Představte si, že u nás by Kladno mohlo platit jinou sazbu, než Praha, Brno, Liberec. Jako obyvatel Prahy teď jsem možná sám proti sobě, ale má to hlubokou logiku. Ve Švýcarsku se platí za prestižní lokalitu, jako je třeba Ženeva nebo Curych. Pokud tu adresu nutně potřebujete k životu nebo k podnikání, zaplatíte vyšší daň. A naopak, když vám stačí třeba kanton Graubünden nebo Solothurn, ušetříte na daních docela dost.
Nevidím důvod, proč by české kraje nemohly stanovit vlastní sazby daní z příjmů podle svého. Ekonomice by to pomohlo, vznikl by spontánní řád a přirozená rovnováha. Byť to na první pohled vypadá jako chaos.
Pavel Kohout chtěl původně být vývojářem počítačových her. Simulační program pro trénink obchodování na burze jej zanesl do světa financí, kde zapustil kořeny v roce 1993. Pracoval postupně ve společnostech Komero, ING Investment Management a PPF.
V roce 2007 se stal jedním ze zakladatelů a majitelů nové finančněporadenské společnosti Partners, ve které je místopředsedou dozorčí rady a hlavním ekonomem. Na starosti má hlavně odborný trénink finančních poradců, rozvojové projekty a psaní článků do odborných i masových médií. Často přispívá do Lidových novin, Hospodářských novin, MF Dnes, Respektu, Eura nebo na svůj blog na serveru aktuálně.cz.
V roce 2009 se stal poprvé členem NERVu (Národní ekonomické rady vlády). Také působil v PES (Poradní expertní sbor ministra financí a ministra práce a sociálních věcí), kde připravoval návrh důchodové reformy.
Je autorem knih o financích a investování, zejména šestkrát vydané Investiční strategie pro třetí tisíciletí nebo knih Vitamíny pro ekonomický růst a Finance po krizi. Hlavním koníčkem Pavla Kohouta je fotografování, svá díla i vystavuje. Volný čas věnuje také svému synovi.
