Finančním trhem v jeho dnešní podobě zatřesou dva faktory – technologie na čele s umělou inteligencí, robotikou a blockchainem. A generace mileniálů. V rozhovoru pro server Roklen24 to uvedl bývalý viceguvernér a výkonný guvernér České národní banky Pavel Kysilka. „Nikdy jsem neměl neklidné spaní, když jsem sledoval, co dělá či nedělá naše přímá konkurence. Klid mne přešel, když jsem viděl potenciál a schopnosti, do kterých investovaly velké technologické firmy typu Google, Facebook, Amazon,“ dodal.
Jako bývalý člen bankovní rady České národní banky, jak se díváte na současný vývoj měnové politiky? Měnová politika se nyní v globálním měřítku normalizuje. Poslední dobou se často skloňuje pojem makro-obezřetnostní politiky, která v praxi znamená především regulaci finančního trhu. Regulace, kromě vyšší stability, s sebou zpravidla přináší i jisté náklady. Převládají v současné chvíli výhody nebo náklady regulace?
Měnová politika se nyní v globálním měřítku normalizuje po dekádě radikálních experimentů, které spustily centrální banky jako recept na řešení následků krize. Časově není tento exit z pokrizových opatření sladěn, Spojené státy mají náskok, ECB teprve přijde, my jsme někde mezi. Ale povaha toho exitu je shodná: opuštěni masivní emise zvané kvantitativního uvolňování ať v podobě nákupů soukromých nebo veřejných dluhových instrumentů ze strany centrálních bank popřípadě nákupu deviz jako v případě ČNB. A samozřejmě sice pomalý ale nezadržitelný nárůst úrokových sazeb, i když jejich hladina má stále daleko od normality: málokde vidíme jejich úroveň nad hladinou inflace.
Co musím ale zdůraznit, centrální banky vesměs svými neortodoxními politikami suplovaly nečinné vlády, zásadně zmírnily dopad krize, ale nevyřešily a ani nemohly, její příčiny. Ty třeba v jižním křídle Evropy existují dál a čekají na politicky odvážnější vlády nesvázané populismem či ideologií a možná až na příští krizi.
Pavel Kysilka bude jedním z přednášejícíh na konferenci Hypotéka 2018
Poslední dobou se často skloňuje pojem makro-obezřetnostní politiky, která v praxi znamená především regulaci finančního trhu. Regulace, kromě vyšší stability, s sebou zpravidla přináší i jisté náklady. Převládají v současné chvíli výhody nebo náklady regulace?
Zvláště v Evropské měnové unii, která nasadila jednotný eurokabát ekonomikám s velmi rozdílnými charakteristikami a cyklem, musí mít každá země další efektivní nástroje, jak přibrzdit nebo přidat plyn. Jsou v podstatě dva: rozpočtová politika a právě makroobezřetní nástroje. Jako ilustraci si připomeňme příklad Irska před krizí. ECB šlapala nízkými sazbami na plyn kvůli pár líným ekonomikám politicky vlivných zemí. Ale Irsko potřebovalo naopak brzdit svůj přehřátý úvěrový trh včetně hypoték. To sice dělalo pomocí rozpočtové restrikce, ale ta má své limity, jak politické tak ekonomické. Irsko nesešláplo brzdu regulace, která by banky přiměla zchladit svoji nenasytnost a apetit třeba zásadním zpřísněním loan-to-value a dalšími obezřetnostními limity. Výsledek známe.
Tím se přikláním k potřebě využívání makroobezřetnostních nástrojů. Ale ptáte-li se, zda regulace v euroatlantickém světě v dnešní podobě sehrává pozitivní úlohu nebo spíše ne, pak říkám, že rozhodně ne. Každá finanční instituce podléhá regulaci z více domácích a nadnárodních institucí, a ta je nutně nekoordinovaná a vnitřně rozporná. Dále – je tak složitá, že představuje nové a vážné riziko svého druhu. Má i řadu iracionálních a škodlivých prvků. A konečně, je neuvěřitelně nákladná. A to nemyslím jen přímé náklady regulačních orgánů a regulovaných bank. Ještě větší jsou náklady ušlých příležitostí a zdeformovaných alokací finančních zdrojů.
Když se bavíme o finančním trhu, co je jeho (nebo bankovního sektoru) největší výzva v následujících letech? Jak digitální technologie a dostatečný kapitál velkých firem mění podmínky pro banky?
Finančním trhem v jeho dnešní podobě zatřesou dva faktory: technologie na čele s umělou inteligencí, robotikou a blockchainem. A generace mileniálů. Nikdy jsem neměl neklidné spaní, když jsem sledoval, co dělá či nedělá naše přímá konkurence. Klid mne přešel, když jsme viděl potenciál a schopnosti, do kterých investovaly velké technologické firmy typu Google, Facebook, Amazon…Ty budou disruptory spíše než malé i když často velmi zajímavé fintechy. Telca by mohla čeřit vodu také, mají data, o jakých se bankám ani nezdá, ale jejich vnitřní kultura a vlastníci jsou pro ně koulí na noze. Bankovnictví bude vzkvétat, ale banky až na osvícené výjimky spíše živořit, než zmizí z mapy úplně. Tak to ale bylo vždycky: z výrobců loučí a svíček se nestali výrobci žárovek, z chovatelů koní producenti aut. Disruptory jsou ti, kterým je vlastní disruptivní technologie a nové obchodní modely.
Současný český ekonomický model naráží na své limity a mezi odborníky je dlouhodobě slyšet názor o nutnosti investic do lepšího infrastruktury nebo například vzdělání. Pokud není ve schopnostech státu takový veřejný statek poskytnout, neměl by na řadu přijít soukromý sektor, například v podobě PPP projektů?
Na PPP nevěřím, nikde není řešením, až na nezajímavé výjimky typu vězeňství. Jednadvacáté století potřebuje celoživotní vzdělávání, které bude vedle základních znalosti rozvíjet sociální dovedností, konkrétně dva až tři jazyky, schopnost otevřené komunikace, spolupráce, vyhledávání a třídění informací a soužití s technologiemi.
Česká školská legislativa poskytuje velmi široký prostor pro rozmanité modely výuky a to, že stále převládá model skvělý pro devatenácté století, je vinou většinově konzervativní části rodičů a zřizovatelů a neosobností v čele příliš mnoha škol a v kabinetech. Potřebujeme dostat nejlepší z mladých lidí na pedagogické fakulty a do škol. Proto potřebujeme nejlepší platy právě pro učitele a učitelky, zhruba na dvojnásobku těch dnešních. A dobrý systém rozvoje učitelů a jejich hodnocení. Kde na to vzít? Propuštěním 70 procent úředníků státní byrokracie a jejich nahrazením digitální státní správou. V té jsme na předposledním místě v EU, což se dalo pochopit v situaci, kdy premiér neumí slovo anglicky, ale hůře se to chápe, když premiér mluví plynule třemi jazyky a úspěšně si osahal, co znamená svět podnikání a práce v jednadvacátém století.
Na závěr spekulativní otázka, kdo si myslíte, že bude nový člen bankovní rady? A koho byste vy osobně preferoval?
Nespekuluji ani na finančních trzích, ani na trhu politických tahů činitelů země. Přivítám kohokoliv, kdo v sobě kloubí teoretické zázemí pro měnovou politiku a regulaci s dostatečnou praktickou zkušeností a je zároveň velmi kredibilní a komunikačně zdatnou osobností. Ať si o nich myslíme, co chceme, zatím všichni tři prezidenti v této oblasti konali velmi odpovědně a zaslouží kredit. Doufám, že tato tradice vydrží.
