V mnoha zemích světa funguje volební systém, ve kterém strany nejprve sestaví kandidátní listinu a voliči si z následně vybírají preferované kandidáty. Jednotlivé volby se zpravidla liší v možnosti voličů „přeházet“ původní pořadí kandidátů. Mění se tak, do jaké míry o zvolení kandidátů rozhoduje strana a do jaké míry voliči. České komunální i parlamentní volby, přestože se v nich role a možnosti voličů liší, v zásadě patří mezi ty, ve kterých je pořadí kandidátů sestavené politickou stranou zásadní pro samotnou pravděpodobnost zvolení jednotlivců. To znamená, že strany mají silnou kontrolu nad tím, který kandidát bude a který nebude zvolen do zastupitelstva nebo do poslanecké sněmovny.
Silná role strany vytváří prostředí, ve kterém: (i) politické strany snižují informační asymetrii, když předvybírají politiky splňující nastavené hodnotové rámce strany; ale zároveň (ii) vytváří tzv. problém pána a správce (principal-agent problem). Voliči nemohou plně kontrolovat, koho politické strany nominují na volitelná místa kandidátky. Strany tak mohou tuto asymetrii informací využít k naplnění svých zájmů, které se nemusí shodovat se zájmy veřejnosti. Mohou na volitelná místa na kandidátce postavit například kandidáty loajální ke stranickému lídrovi nebo ty, kteří finančně přispěli na volební kampaň. Právě řazení kandidátů na volebním lístku a spojitosti s členstvím ve straně či darem politické straně se věnuje nedávná studie.
Data o českých komunálních a parlamentních volbách prozrazují, že kandidáti, kteří v době kolem voleb poskytli politické straně finanční dar, jsou systematicky řazeni na lepší pozice než ti, kteří žádný nedali. Autoři představují mechanismus jako aukci, kdy stranický lídr „draží“ jednotlivá místa na kandidátce a kandidáti „nabízí“ svoji veřejnou kvalitu (kolik mohou přilákat voličů) a svoji vnitrostranickou hodnotu. Konsistentní s tímto mechanismem je například pozorovaný fakt, kdy kandidáti s vyšší vnitrostranickou hodnotou dostávají relativně méně hlasů než jejich spolustraníci, kteří vnitrostranickou hodnotu nemají.
Důležitým pozorováním podporujícím představený mechanismus je i fakt, že jak roste síla strany, tak roste počet kandidátů s vnitrostranickou hodnotou. Silnější strany mají lepší vyjednávací pozici a mohou „dražit“ více volitelných míst na kandidátní listině. V důsledku toho musí více zájemců o kandidaturu pro stranu „něco“ vykonat a získat tak vnitrostranickou hodnotu.
Celkově se zdá, že politické strany ohýbají zastupitelskou demokracii na základě quid pro quo vztahu s kandidáty. Před silným normativním výrokem je však potřeba promyslet alternativní uspořádání politické mapy. Kandidovat bez silného stranického (finančního) zázemí je komplikované a děje se tak především ve velkých volbách, jako jsou například senátní či prezidentské. Pokud by financování stran nefungovalo nebo strany dokonce neexistovaly, vedlo by to pravděpodobně ještě k větší selekci na základně finančních prostředků kandidátů. Protože jen ti bohatí kandidáti by si mohli dovolit kandidovat. Trochu s nadsázkou tak lze říci, že v současné době musí ti bohatí, aby u voličů uspěli, na sebe nalepit několik dalších šikovných kandidátů.
