Penzijní systémy světa? Tikající bomba v řádech set bilionů

V dnešním vyspělém světě se někteří lidé dožívají věku klidně přes sto let bez toho, aby na ně bylo nahlíženo jako na boží zázrak. Skoro by se chtělo říct, že pomalu, ale jistě směřujeme k vítězství nad smrtelností. To je však pouze jedna strana mince. Jak upozorňuje John Mauldin ve svém článku na Mauldin Economics, otázka, kterou by se nyní měly trápit zejména vlády vyspělých zemí, nezní, jak najít lék na nesmrtelnost, ale kdo to naše šťastné dlouhé stáří zaplatí.

Systém sociálního zabezpečení, přesněji důchodový systém, založený na průběžném financování, který je ve většině vyspělých zemí jeho základem, je založen na podobném principu jako slavné „Ponziho schéma“ odvozené od legendární „investiční operace“ Charlese Ponziho. Stejně jako Ponziho systém, který vyplácel dřívější investory nikoliv z výnosů investovaných prostředků, ale z příspěvků nových investorů, je průběžný důchodový systém bytostně závislý na přísunu nových přispěvatelů, a to ideálně ve stále větším počtu. Pokud se však jejich přísun zpomaluje, nastává problém – dřívějším účastníkům není z čeho vyplácet výnosy a pyramidová hra se hroutí.

Pro hladké fungování důchodového systému PAYG („pay as you go“), jak se průběžnému systému financování penzí také často říká, je tedy důležité, aby se rodily stále silnější (nebo přinejmenším stejně silné) generace ekonomicky aktivních přispěvatelů, kteří těm starším jejich zasloužený odpočinek zaplatí. To je však přesně to, co se ve vyspělých zemích v posledních desetiletích nedaří. Jako nejsou raritou století lidé, tak nejsou raritou ani bezdětná manželství či páry s jedním dítětem. V Evropské unii nedosahuje průměrná porodnost na jednu ženu ani 1,6 dítěte, věk prvorodiček se navíc stále zvyšuje. 

Postrach důchodový systém: Hroutící se Ponziho schéma?

A jsou to právě tyto demografické a společenské trendy, které vytvářejí ze světových penzijních systémů časovanou bombu, která tiká stále rychleji a rychleji. Co se týče stárnutí obyvatelstva, v Evropě je situace vůbec nejhorší. Jak ukazuje následující graf, podíl obyvatelstva nad 65 let zde bude stále růst a bude vyšší než v kterémkoliv jiném regionu. A u populace v produktivním věku (20-64 let) to bude přesně naopak.

Prodlužující se délka života spolu s nízkou porodností pak také bude způsobovat, že počet přispěvatelů na sto příjemců bude u evropských penzijních systémů v následujících desetiletích strmě klesat.

Nedávná studie Světového ekonomického fóra (WEF) pak dokládá na datech z 8 států, že největší světové důchodové systémy jsou již v současné době značně podfinancované, přičemž do budoucna by se měl tento stav ještě zhoršovat. Podle odhadu WEF bude v systémech v roce 2050 chybět na důchodech nejméně 400 bilionů dolarů.

VAROVÁNÍ: Do roku 2050 bude na důchodech chybět přes 400 bilionů

Z agregovaného dluhu 400 bilionů dolarů, který by se měl v penzijních systémech analyzovaných 8 států v následujících třech desetiletích objevit, budou mít zhruba 224 bilionů dolarů na svědomí penzijní systémy ve vyspělých zemích (USA, Velká Británie, Japonsko, Nizozemsko, Kanada a Austrálie). Zbytek pak představuje očekávaný penzijní dluh Číny a Indie.

Částka 400 bilionů dolarů je přitom více než pětinásobek ročního hrubého domácího produktu světové ekonomiky. Lze tedy předpokládat, že důchodové systémy budou pro veřejné rozpočty (nejen) vyspělých zemí stále větší zátěží. Jak ukazuje následující graf s odhady od Citibank, naprostá většina evropských států (včetně České republiky) bude muset v následujících desetiletích vydělit mnohem větší část svého HDP na financování penzí.

Krize důchodového systému. Jak ji vyřešit?

Newsletter