Francouzský ekonom Thomas Piketty vzbudil svými názory ve světě opravdu poprask. Jeho nová kniha Kapitál 21. století, podporující tezi kapitalismu vyobrazeného jako hlavní příčinu rostoucí ekonomické nerovnosti, se stala světovým bestsellerem. Částečně lze s Pikettym souhlasit – ano, kapitalismus v určité konstelaci může být brán jako příčina rostoucí nerovnosti, nicméně důležitou věcí opomíjenou Pikettym a všemi jeho stoupenci je fakt, že většina vyspělých demokracií v posledních desetiletích vyznává státní kapitalismus namísto proklamovaného tržního kapitalismu a to je vcelku zásadní rozdíl. Je to právě tento zavádějící pokus skloubení moci státu se soukromým vlastnictvím kapitálu, jenž v posledních několika desetiletích vedl k nárůstu ekonomické nerovnosti.
Ve své knize Piketty, stejně jako Karl Marx v „Das Kapital“ svaluje vinu ekonomického napětí na domnělou opozici zájmů práce a zájmů kapitálu. Podle něj kapitalismus automaticky generuje libovolné a neudržitelné nerovnosti, které radikálně podkopávají meritokratické hodnoty, na nichž jsou založeny demokratické společnosti. To však může být pravdou pouze v případě, kdy volný trh začne být kontrolován či deformován ať už státními nebo soukromě vlastněnými monopoly.
Ve velké míře bylo možné tento jev pozorovat na počátku dvacátého století v USA, kdy trhy čelily manipulaci ze strany monopolních kartelů. To přimělo tehdejší vládu zasáhnout v podobě přijetí série tvrdých antimonopolních opatření, která omezila moc kartelů a která vedla k dosažení silných hospodářských výsledků v prvních třech desetiletích 20. století.
Na rozdíl od USA, socialistické vlády v Británii v období po druhé světové válce využívaly veřejné prostředky k vytvoření státem vlastněných monopolů, podobných těm které existovaly v Sovětském svazu. To mělo za následek dramatický ekonomický pokles, který pokračoval až do roku 1980, kdy byla Velká Británie zachráněna politikou volného trhu Margaret Thatcherové. Její hlavní strategií bylo obnovení individuální svobody skrze rozbití státem vlastněných monopolů a snížení dohledu oborům. Její akce rozpoutaly nebývalé oživení prosperity ve Velké Británii, což bylo posléze napodobováno v mnoha jiných zemích. Politika Thatcherové byla s nadšením přijata v postsovětských zemích jako je Polsko, které se po této implementaci stalo 6. nejsilnější ekonomikou v Evropě.
Historie poskytuje dostatek důkazů, že správné fungování tržního kapitalismu má za následek enormní prosperitu země reflektovanou skrze vysokou zaměstnanost, silnou měnu a rostoucí životní úroveň. Pouze tehdy, když stát manipuluje a reguluje volné trhy, kapitalismus selhává. Nicméně je to právě kapitalismus, na nějž je často svalována vina za škody napáchané etatismem.
Piketty tvrdí, že kapitalismus je „inherentně nestabilní, jelikož soustředí bohatství a příjmy progresivně v průběhu času, nechávajíc za sebou zbídačenou majoritu…“. Mimo jiné také předepisuje i mezinárodní daň z bohatství a vyšší daně z příjmů dosahující až 80 procent, k redistribuci namísto investování úspor. To by v podstatě vytvořilo státní monopol na bohatství. Nicméně, historie má opět tendenci prokázat, že státní monopoly vytvářejí chudobu pro všechny, krom politické elity.
Dokonce i Sovětský svaz, vojenskou supervelmoc, ekonomicky položila právě existence státních monopolů. Tajemníci komunistické strany Andrapov a Gorbačov byli donuceni si uvědomit nutnost zavedení volných trhů. To vedlo ke skupině ekonomických reformních kroků obecně známých jako perestrojka a glasnost, v jejichž důsledku došlo v Rusku k uvolnění trhů.
Pikettyho závěr, že kapitalismus, i když aplikován v pouhých několika málo zemích, povede ke zvyšování chudoby mezi masami po celém světě, si někteří cyničtí pozorovatelé mohou vysvětlit jako pečlivě plánovanou snahu o propagandu k přechodu ke globálnímu socialismu, tak jak tomu bylo u prvních pokusů bolševické Komiterny. Někteří ekonomové se domnívají, že něco takového by mohlo ovlivnit postoje mezinárodních institucí v čele s OSN a Mezinárodním měnovým fondem.
K tomu, aby nastala popisovaná globální změna, národní elity by musely spolupracovat k dosažení takových úrovní ekonomického chaosu a lidského utrpení, že lidé, zoufalí z neúčinné demokracie, by viděli v silných globálních vládách vítané řešení. Někteří z ekonomů se domnívají, že momentální situace okolo světových centrálních bank, jež pokračují ve znehodnocování světových měn v čele s dolarem a eurem a svou aktivitou zamezují ozdravování globální ekonomiky, povede ke zmiňovanému ekonomickému chaosu.
Ti jež advokují silnou globální vládu, si neuvědomují, že něco takového by vedlo k extrémní globální nerovnosti, v níž by jakákoliv eventualita účinné opozice byla jednoduše nemožná. Toto je fašistický obraz, jenž se skrývá pod záštitou líbivé sociální ekonomické propagandy, která z Pikettyho učinila ekonomickou hvězdu nové generace. Doufejme, že její zář brzy pomine.
