Plasty a petrochemie. Fakta a mýty

Žijeme ve světě ovládaném umělou hmotou, protože téměř všechno, co běžně používáme, je vyrobené z plastu nebo obsahuje plastové součásti. Nahromadění plastových odpadů dosáhlo rozměrů vážného ekologického problému, jehož vyřešení není jednoduché a vyžaduje čas.

Úroveň emocí, jakou vyvolává plastový odpad, roste rychleji než poznatky o tom, jak se umělých hmot zbavit, aby to nepřineslo další zátěž pro životní prostředí a klima. Vědecký svět a petrochemický průmysl hledají dlouhodobé strategie, jejichž výhody by převažovaly nad nevýhodami. Základem je správná diagnóza problému. S petrochemií – rychle se rozvíjejícím průmyslového odvětví – je dobře obeznámený pouze úzký okruh lidí a znalostí na toto téma ve společnosti přibývá výrazně pomaleji než emocí.

V PKN ORLEN máme odborné znalosti této oblasti – sledujeme výzkumy, na jejichž základě zpracováváme podnikové strategie. V minulém roce jsem připravili zprávu o výzvách, řešení a budoucnosti plastu, v níž uvádíme odborné poznatky a snažíme se vysvětlit, že jednoduchá řešení jako zákaz plastu jsou přínosná jen zdánlivě. Níže popisujeme několik mýtů o plastech a petrochemii, které podrobněji rozvádíme ve zprávě.

Mýtus: Umělé hmoty jsou dobré a špatné. Dobré jsou v jednorázových injekcích, špatné se používají při výrobě jednorázových tašek

Fakt: Rozdělení plastů na špatné (vytvářející odpad) a dobré (opakovaně použitelný a po opotřebování vhodný k recyklaci) nevyplývá z rozdílů mezi umělými hmotami, ale týká se koncových produktů, které jsou z nich vyráběny, a toho, jakým způsobem jsou používány. Dobrý plast je takový, který přináší společnosti užitek převyšující náklady životního prostředí, špatný – naopak. Polyetylen používaný při výrobě vakuových obalů na maso je „dobrý“, protože díky jeho použití dojde k vyhození menšího množství potravin, což zároveň znamená, že bude muset být vyrobeno méně potravin v jednom z emisně nejnáročnějších odvětví hospodářství – chovu dobytka. Polyetylen v podobě jednorázové tašky bude „špatný“, obzvláště když místo recyklace skončí v oceánu.

Mýtus: Plast biologického původu (tzv. bioplast) se v přírodě rozloží

Fakt: Ne každý plast biologického původu se v přírodě rozloží a ne každý rozložitelný plast je biologického původu. Příkladem nerozložitelného plastu biologického původu je bio-PE. Polyetylen, běžně vyráběný z vytěžených surovin, může vzniknout z etanolu a etanol lze vyrobit z cukrové třtiny, cukrové řepy nebo pšenice. Plast vyrobený tímto způsobem má stejné vlastnosti jako jeho ekvivalent z vytěžených surovin, a to i pokud jde o jeho nerozložitelnost. Plasty biologického původu, které jsou považované za rozložitelné, se také nemusí v přírodě rozložit. PLA (polyaktid, získávaný hlavně z kukuřice, široce používaný náhražka běžně používaných plastových kelímků a brček) potřebuje víc než 50 °C, vysokou vlhkost a přítomnost mikroorganismů, aby se rozložil. Za těchto podmínek mu to trvá 6 týdnů. V pokojových podmínkách to bude opět trvat stovky let.

Mýtus: Papírová taška je pro životní prostředí lepší než plastová

Fakt: Výroba obou tašek nechává stopu v podobě emisí a znečištění životního prostředí. Papírová taška by měla být použita podle různých výzkumů 5x až 44x, aby její vliv na životní prostředí byl menší než podobné používání jednorázové plastové tašky.

Mýtus: Řešením problému plastových odpadů je zákaz výroby plastů

Fakt: Odpad je to, co vyhazujeme, ne to, co vyrábíme. Řešení problému plastových (a veškerých) odpadů spočívá v opakovaném použití, odpovědném sběru a recyklaci, tedy v přechodu od liniového hospodářství k cyklickému. Odpovědnost za plastové obaly neleží jen na straně výrobce umělé hmoty (který může snížit množství emisí při výrobě a její vliv na životní prostředí), ale rovněž na tvůrci koncového produktu (jehož úkolem je vhodně produkt navrhnout), společnosti (která se dožaduje „dobrých“ plastů) a místních samospráv (které zavádějí příslušné systémy sběru a třídění odpadů).

Mýtus: Dá se žít i bez plastů

Fakt: Vynález umělé hmoty umožnil rozvoj mnoha technologií, bez kterých by současná civilizace neexistovala, např. pokrok v oblasti elektroniky by dnes vypadal úplně jinak. Použití plastu rozhoduje nejen o estetickém vzhledu našich elektrospotřebičů, ale také zajišťuje bezpečnost pomocí elektrické a tepelné izolace a tichou práci celého zařízení. Díky plastu jsou zařízení lehčí a přenosná. Jeho využití přispělo rovněž k vzniku tzv. plošného spoje (určeného k osazení elektronických součástek) a CD disků.

Mýtus: Umělé hmoty získávané z biokomponentů místo ropy jsou příznivější pro klima a přírodu

Fakt: Využití biologického materiálu snižuje emise skleníkových plynů během cyklu života produktu, ale potíží biochemie je znečištění životního prostředí v jiných oblastech (hlavně půd a vod). Ani plasty vzniklé z biologických materiálů neřeší problém odpadů. Biochemie představuje přechodné řešení, dobré v období energetické transformace, kdy je dostupnost „zelené energie“ omezená. Nové technologie umožňují úvahy o petrochemii s nulovými emisemi, založené na využití obnovitelné energie a zachycení a využití CO2. Navíc produkce biokomponentů I. generace si konkuruje s produkcí potravin – čím je jich víc, tím větší je pravděpodobnost omezení nabídky potravin. Tímto způsobem dojde ke zdánlivému nahrazení jednoho společenského problému jiným, vážnějším, kterým je hlad.

Mýtus: Petrochemie založená na využití ropy nemá budoucnost kvůli emisím nečistot.

Fakt: Spolu s vývojem civilizace stoupá poptávka po materiálech vyráběných z ropy a zemního plynu a podíl těchto materiálů. Ropa a plyn jsou dvě volně dostupné suroviny, které dokážeme těžit a zpracovávat v užitné produkty způsobem, který je méně škodlivý pro životní prostředí a klima než v případě jiných surovin. Ropa a plyn jsou příliš užitečné, abychom se jich vzdali. Při výrobě materiálů, které společnost potřebuje, se za současného stavu znalostí nedá ropa a plyn nahradit ničím ekologičtějším.

Newsletter