Platební karty jsou zde přes sto let. Vydrží alespoň dalších padesát?

Ačkoli většina z nás vnímá karty stále jako poměrně moderní záležitost, jsou s námi ve skutečnosti už déle než 100 let. Již padesát let se pak objevují hlasy varující před jejich smrtí. Počet karetních transakcí ale i tak stále roste. Je to tedy zastaralá technologie odsouzená k zániku, nebo naopak koncept prověřený časem? A jaká bude jejich nejbližší budoucnost?

Poprvé se myšlenka bezhotovostních plateb pomocí karet objevila v literatuře, a to v utopistickému románu Looking Backward od Edwarda Bellamy – psal se teprve rok 1887. Zajímavostí je, že Bellamy v románu opakovaně použil termín kreditní karta, jednalo se však z našeho dnešního pohledu jednoznačně o kartu debetní. Nikoho ale asi nepřekvapí, že první využití pro předchůdce dnešních plastikových karet pro bezhotovostní placení byly ve skutečnosti platby na dluh.    

Ne banky, ale obchoďáky

Předchůdce dnešních kreditních karet (úvěrové mince, medaile a plechové karty) mohli poprvé využít například stálí bonitní zákazníci velkých obchodních domů. První doložený obchodní dům moderního typu založili roku 1872 bratři Lyman a Joseph Bloomingdale, ale úvěrové placení přišlo až počátkem 20. století. Snaha přilákat k sobě více zákazníků v době boomu konkurenčních obchodních domů vedla obchodní řetězec Sears Roebuck v roce 1915 k nápadu nabídnout zákazníkům splátkový prodej – systém „Charge-it“ (připište mi to na účet). Zákazníci se při platbě prokázali mincí se svým číslem a znakem obchodu a útrata jim byla připsána na úvěrový účet s jejich číslem.

Nákup na úvěr nebyl úplnou novinkou, ale nikdy neprobíhal v takto masovém měřítku. Do konce devatenáctého století se větší zakázky a další úvěrové nákupy prověřených zákazníků zapisovaly jednoduše do účetní knihy. Takový systém je fajn, pokud máte udržovat přehled o malém množství zákazníků, špatně se ale škáluje. Problém řešily právě úvěrové mince. Jejich obliba poměrně rychle rostla, lidé totiž u sebe nemuseli nosit větší množství hotovosti a vystavovat se tak zbytečnému riziku. Obchodníci zase udělali více obchodů, lidé totiž na úvěr utráceli více. Pomyslnou třískou v botě bylo u těchto karet jejich omezení na lokální byznys. Problém to byl hlavně z pohledu zákazníků, obchodníci si naopak chválili větší loajalitu. Jiní obchodníci si své kreditní karty naopak navzájem uznávali, například skupina Retail Service Bureau v Seattlu spojovala okolo 1000 obchodů.

V roce 1928 se poprvé objevily plechové kartičky „charga plate“ (sic.), které měly oproti úvěrovým mincím jednu výhodu. Bylo na nich totiž vyraženo jméno a číslo klienta. Při placení tak jednoduše stačilo pomocí kopírovacího papíru a pákového snímače data z karty propsat na účetní doklad.

První věrnostní karty

Za dalšího předchůdce kreditních karet lze považovat papírovou platební kartu American Express Company z roku 1892. Při prokázání se získal klient zvýhodněné nebo bezplatné služby, jednalo se však o kartu, která rozhodně nebyla dostupná pro každého.

První věrnostní platební karta pro masy byla vydána dva roky po potopení Titanicu (v roce 1914) a stála za ní Western Union Telegraph Company. Karta umožňovala posílat na dluh telegramy a telefonovat. Vyúčtování chodilo jednou za měsíc. Motivací k vydání karty byla snaha přimět zákazníky k častějšímu využívání služeb společnosti. Obchodní model slavil úspěchy a začaly se přidávat další společnosti. Roku 1924 nabídla stejný model pro placení pohonných hmot, náhradních dílů a služeb síť čerpacích stanic – General Petroleum Corporation of California (později Mobil Oil). O kartu zákazník žádat nemusel. Pokud splňoval podmínky, byla mu automaticky nabídnuta, bylo ji ale třeba každého čtvrt roku obměňovat. Systém „Nakup teď, plať později“ se rychle ujal, připojovali se další hráči a brzy kartu zvanou Courtesy Card používala více než polovina čerpacích stanic v Americe. Před zapojení Spojených států do druhé světové války bylo Courtesy Card v oběhu milion, válka ale další boom zastavila.

Právě podoba těchto věrnostních platebních karet také později přispěla k vytvoření standardu pro formát dnešních platebních karet.

Letecké společnosti

Další kapitola se začala psát v průběhu Velké hospodářské krize. Až 90 % veškerých letenek tehdy kupovali dobře situovaní obchodníci a manažeři korporací, letecké společnosti se tehdy musely o podobné zákazníky prát. Zavedení výhodné karty pro obchodní cestující tak bylo poměrně logickou volbou. V roce 1936 ji začala nabízet firma American Airlines coby kartu Air Travel Card. Ta je dnes také považována za první historickou předplacenou kartu s předplaceným kreditem. Za zálohu 425 USD získal uživatel karty kredit 2×250 USD. K programu se postupně připojilo 5 dalších leteckých společností. Iniciativa vstoupila do povědomí veřejnosti jako UATP (Universal Air Travel Plan) a její karty Airline Credit Card se roku 1948 staly prvními mezinárodně platnými kartami na světě. V praxi to znamenalo, že je uznávalo 83 leteckých dopravců, mimo tuto síť jste ale s kartou zaplatit nemohli.  

V průběhu let přinesla tato karta ještě jednu důležitou inovaci, jako první totiž přišla v roce 1969 s daty o klientovi uloženými na magnetickém proužku.

Raději první než poslední večeře

Rok 1950 přinesl ještě další mezník. Když si Frank McNamara zapomněl peněženku a zjistil to až při platbě v luxusní restauraci, napadlo ho, že by mohl problém vyřešit prostřednictvím univerzální úvěrové karty. A tak vznikl DinersClub. Klub sdružoval restauratéry a konzumenty. Svým členům vydával úvěrové karty pro placení v nasmlouvaných restauracích, kterým ručil za splacení závazků svých členů. Členství nebylo ani pro jednu zúčastněnou stranu zadarmo, přesto se klub po prvních třech letech provozu dostal do ztráty. Důvodem byl pravděpodobně fakt, že v době vzniku nebyla pořádně ošetřena situace při ztrátě či krádeži karty. Ta navíc neměla horní limit čerpání. Od úpadku klub zachránila banka Sterlink Bank. Boom zažívá DinersClub hlavně v 60. letech, kdy se stává placení jeho kartami módní záležitostí v lepší společnosti a u hollywoodských celebrit.

Banky se probouzí

Banky naskočily do byznysu s platebními kartami až relativně pozdě. Nepočítáme-li nesmělé lokální pokusy, jako je Charge-it karta Flatbush National Bank, kterou bylo možné využívat jen ve značně limitované síti obchodů, je pro nás dalším mezníkem až rok 1958. Tehdy vydává Bank of America první národní kreditní kartu BankAmericard (sic).  Karta je zajímavá nejen tím, že ji vydává velká banka, ale také, že jako první nabídla revolvingové čerpání a že se do projektu zapojilo několik dalších významnějších bankovních institucí. Karta určená drobným podnikatelům a chudší části střední třídy slavila obrovský úspěch. Start se ale neobešel úplně bez problémů. Po čtyři roky byl projekt ve ztrátě, neboť velká část prvních klientů úvěry nesplácela. Roku 1976 se BankAmericard transformovala do projektu VISA a v roce 2007 se jednotlivé regionální podniky VISA sloučily do společnosti Visa Inc, která je od roku 2008 veřejně obchodovanou společností.

Historie konkurenčního Mastercard se začíná psát v roce 1966, důvodem je nedůvěra zbývajících velkých bank. Nelze se jim ostatně příliš divit, vyhodnocování a řízení rizik připomíná z počátku spíše Divoký západ a většina prvních pokusů s kreditními kartami se ocitá rychle ve ztrátě. Ztráty vzniklé špatným managementem zavádění platebních karet se počátkem 60. let pohybovaly okolo 115 milionů amerických dolarů. Nedůvěra bank se nicméně po úspěchu BankAmericard začíná rychle lámat. MasterCard (tehdy se ale vlastně jmenovala MasterCharge) vznikla jako projekt několika kalifornských bank (Wells Fargo, Crocker National, United California Bank a Bank of California.) a jejím cílem bylo vytvořit protiváhu rychle posilující BankAmericard. Zakládají za tímto účelem dokonce asociaci – California Bankcard Association (CBA). Motivací ale nebyla jen vidina možného zisku. Podle McFaddenova zákona nesměly banky působit po celém území USA, ale jen na území sídelního státu. Pro banky tak společná karta představovala prodlouženou ruku, skrze kterou dosáhly dále.

Celý model fungoval tak, že v každém státě existovalo společné zúčtovací centrum, které vydávalo karty a vybíralo poplatky od obchodníků a na ně se spolupracující banky napojovaly. Samotní obchodníci z pochopitelných důvodů akceptovali jen velké kartové systémy, takže na banky byl vyvíjený strukturální tlak i z této strany barikády. První karetní asociace ale rozhodně neměly na růžích ustláno. Banky se pořád chovaly příliš individualisticky a vystupování pod společnou značkou vnímaly jako ohrožení jejich vlastního postavení. Do CBA se časem začaly připojovat i nekalifornské banky, a tak se nakonec asociace přejmenovala na Western States Bankcard Association. Mezitím na východním pobřeží vzniká Interbank Card Association (ICA), která se zdá být asi nejlépe fungujícím projektem karetní bankovní asociace. ICA a WCA se nakonec spojily a vznikl systém pokrývající celé území USA. Banky tak roku 1967 konečně začínají vystupovat pod jednotnou značkou Master Charge. Velké karetní systémy začínají rychle válcovat trh a vytlačovat obchodní karty s delší historickou tradicí.

Papírové dálniční známky v Česku zmizí do deseti let

Evropa kartám dlouhou dobu nedůvěřovala, důvodem byly finančně nákladné „dětské nemoci“ karetních systémů v USA. Prvními průkopníky byla Británie spolu se Švédskem a Francií, první kartu pak vydala v roce 1951 společnost Finders Service. Zajímavou paralelu k americkým Courtesy Card představují tzv. Fuel Checks německé firmy DKV, ty se ale objevují až v padesátých letech.

Stručná historie placení kartou v Česku

V roce 1965 tehdejší Československo začalo jako první země Sovětského bloku akceptovat platební karty. První platba ale proběhla až v roce 1968, kdy kartu Diners Club někdo použil v pražské pobočce Čedoku. Karty po další dvě dekády používali téměř výhradně cizinci pro platby za lokální služby. S platebními kartami v 80. letech experimentovalo také JZD Slušovice, které jimi umožňovalo platit svým zaměstnancům v podnikových prodejnách. Ostatní si museli počkat až na rok 1989, kdy byla u nás vydána první platební karta použitelná ve standardizovaných bankomatech. Populární kreditní karty a charge karty se na českém trhu začaly objevovat ale až ke konci 90. let. První bezkontaktní kartu v ČR zavedla  Česká spořitelna, stalo se tak v říjnu roku 2011.

Na vlně inovací

Karty od svého vzniku prošly a stále procházejí vývojem. První významnější technologické inovace ale nastupují až v 60. letech. Vedle již zmíněného magnetického pásku jsou to již také zmiňované mechanické imprintery (pro obtisk embosovaných karet). Úplně nové možnosti otevřel kartám vynález bankomatu. Prvotní ideou bankomatu bylo nepřímo rozšířit otevírací dobu bankovních poboček automatizovaným výběrem takzvaně „přes zeď“. Bankomat se objevil na starém i novém kontinentu prakticky současně. Za evropského otce bankomatu je považován Brit John Shepherd-Barron, ředitel De la rue instruments. Američané jako otce bankomatu zase uznávají inženýra Donalda C. Wetzela, který vymyslel dnes tolik populární označení bankomatu – ATM (automatic teller machine).

První bankomaty ale nebyly zdaleka tak sofistikované jako ty současné. Fungovaly na principu mechanických otočných válců a peníze, které byly vyskládány v obálkách po větším počtu, se ve stroji často zasekávaly. Také bylo třeba nejprve zajít na pobočku a vyzvednout si děrný štítek a PIN, čímž mizela půlka kouzla z celého výběru. PIN se časem přesunul v zašifrované podobě na magnetický pásek, který je dnes standardní výbavou karet.

V roce 1972 přichází na trh menší revoluce, banka Lloyds Bank trvale připojuje první (on-line) bankomat na svůj bankovní informační systém. Bankomat tak má k dispozici veškerá aktuální data o stavu klientských kont, a to ihned. K pochopení významu tohoto faktu je třeba si uvědomit, že například v ČR ještě v 90. letech probíhala synchronizace řady bankomatů offline jednou, nebo dvakrát denně. Bylo tak například možné obcházet výběrové limity výběrem z více bankomatů nebo překročit povolenou výši úvěru. K synchronizaci a odhalení došlo až večer, případně druhý den ráno. Ukládání citlivých dat na magnetický proužek se neobešlo bez hledání snadno ověřitelného a přitom dostatečně neprůstřelného šifrovacího algoritmu, tím se stal nakonec  DES (Data Encryption Standard), který je dílem IBM a na trhu se prvně objevil v roce 1979. Trh s bankomaty poměrně rychle ovládl de facto oligopol firem Diebold, NCR a Wincor-Nixdorf.

Bankomaty daly vzniknout ještě jednomu vynálezu, který je dnes stejně populární jako samotné kreditní karty (alespoň v Evropě) – kartám debetním. Debetní karta na rozdíl od kreditní karty neumožňuje majiteli využívat k placení transakcí úvěr, je tak vlastně bezpečnější. První pokus s debetní kartu provedla Arizona Bank v roce 1976. Karta ale nebyla zprvu příliš úspěšná, veřejnost ji vnímala jako šek, u kterého ale musí platit navíc transakční poplatek.

Zajímavá je také historie jednotlivých bankomatových sítí. Z prostorových důvodů je sice musíme vynechat, za zmínku však stojí alespoň dvě, které významně napomohly zrodu bankomatového internetu – síť Cirrus International a Plus, obě z 80. let. Obě sítě si počátkem 90. let mezi sebe rozdělí největší poskytovatelé kreditních karet, síť Plus získává VISA, Cirrus se ocitá v rukou MasterCard. Bankomaty také přispěly k rozmachu plastových karet, do té doby jsme se mohli setkávat s nejrůznějšími druhy materiálů, které sahaly od papíru až po železo.

V roce 1974 se poprvé začalo experimentovat s kartami vybavenými paměťovým čipem, jaký nalezneme například na SIM kartě nebo (pro pamětníky) na telefonních kartách („vynález“ France Telecom). Pravděpodobným duchovním otcem čipových karet je francouzský inženýr a humoristický spisovatel Roland Moreno.

Mastercard chce mít platební karty na blockchainu

Další vývoj již není revoluční, ale jde cestou pozvolné evoluce. Rozvoj e-commerce dal vzniknout virtuální platební kartě (virtuální peněženka) umožňující realizovat bezpečné jednorázové platby na internetu, která se po desetiletí testování konečně prosazuje v ostrém provozu NFC. Ta představuje teoreticky lehký bezpečnostní ústupek, ale přináší bezkonkurenčně jednoduché placení. NFC čip nicméně samotnou kartu už k ničemu nepotřebuje, lze jej tak mít nahraný například v mobilu s NFC podporou, nálepce nebo třeba na NFC klíčence. Odtud je pak už jen krok (psychologický, nikoli inženýrský) k přesunutí karty do mobilního zařízení úplně. Voilà! Mobilní platby se právě zrodily.

A jak bude vypadat ještě vzdálenější budoucnost? „Karty budou fungovat dalších 50 let a více, stále budou existovat karetní účty, ale čeká nás existence různých forem platebních kanálů, některé si možná dnes ještě neumíme představit. Možná to bude nějaká forma plastu, možná mobilní telefon, možná jen nějaký digitální zápis, který budeme jednou za týden kontrolovat. Co ale zůstane, je systém, který podporuje obchodníky a banky, jen v různých formách. V ideálním případě tradiční nosiče úplně zmizí a vy budete platit automaticky a identifikovat se jen pomocí biometrických parametrů nebo určitého chování,“ prozradil pro Roklen24 Miroslav Lukeš, ředitel Mastercard Česká republika, kterého jsme odchytili při otevírání bezhotovostního pop-up tržiště Manifesto.

Newsletter