Svět je rozdělen závažnou nerovností v bohatství a příjmech: podle Oxfam, organizace bojující proti celosvětové chudobě, nejbohatších 85 lidí na světě vlastní stejné množství prostředků jako chudší polovina světové populace, tedy téměř 4.500.000.000 lidí. Pokud jste jedním z těch, kterým se zdá, že něco je špatně a že by to tak nemělo být, uklidním vás – určitě v tom nejste sami.
Irský zpěvák Bono jednou popsal rozdíl mezi Amerikou a jeho rodnou zemí. „Ve Spojených státech,“ vysvětloval, „se podíváte na chlapa, který žije v zámku na kopci, a pomyslíte si, že když budete tvrdě pracovat, jednou se budete mít stejně dobře jako on, ne-li lépe. V Irsku se lidé dívají na chlapa v zámku na kopci, a přemýšlí, jak by se jen toho bastarda mohli zbavit.“ Jen tak náhodou, nepřipomíná vám to něco?
Alexis de Tocqueville, francouzský myslitel, přišel s trochu odlišnější formulací, ale jeho text z 19. století v podstatě obsahuje stejné pozorování. Při své návštěvě Spojených států se podivoval tomu, jak Američané dokáží udržet svojí závist na uzdě, a vnímat úspěchy druhých jako předzvěst dobrých časů pro všechny.
Dokonce však i ve Spojených státech, které se odlišují od ostatních zemí svojí vírou, že úspěch vyplývá z tvrdého úsilí, v posledních letech začíná být cítit určitá zášť vůči extrémně bohatým. Podle Arhura C. Brookse, prezidenta American Enterprise Institute, je však bezpečné dojít k závěru, že národní posun směrem k závisti by byl více než toxický pro americkou kulturu. Bohužel v důsledku Velké recese takový posun může být v plném proudu, s ohledem na rostoucí obavy o nerovnosti příjmů a rostoucí sympatii k přerozdělování příjmů.
Thomas Perkins, jeden z investorů fondu rizikového kapitálu firmy Kleiner Perkins Caufield & Byers, přirovnal nejbohatší Američany k německým židům a momentální nepřátelství vůči nim k období německého nepřátelství vůči židům předcházející Křišťálové noci.
Osobně tato přirovnání vnímám jako poněkud přehnaná. V globálním měřítku nejsou postoje k bohatým až tak nepřátelské, avšak liší se podle typu bohatství, geografie a ekonomické historie regionu.
Jak jsou bohatí vnímáni, závisí do značné míry na kulturních normách a ekonomických dějinách, kde žijí. Obecně lze tvrdit, že velmi bohatí jsou více přijímáni ve vyspělých zemích nežli v rozvojových ekonomikách. Jedním z důvodů je, že u vyspělých ekonomik je bohatství mnohem transparentnější, nežli tomu je v zaostalejších ekonomikách. Zatímco tedy například ve Střední a Východní Evropě je bohatství vnímáno s větším podezřením, Střední Východ vyniká svojí akceptací bohatých. To může být do jisté míry zakořeněno i v náboženské víře: „Čím více mi budete děkovat (Bohu), tím více vám dám“ je verš z Koránu, jenž si mimochodem jistý saudskoarabský miliardářský princ Al Waleed nechal vyrobit jako vstupní nápis v jednom z jeho hotelů.
Ale zpátky k věci. Důležitou roli v utváření postojů vůči bohatým hraje také fakt, jakou cestou byly tyto bohatství vytvořeny. Takzvaný self-made miliardář, jenž buduje svojí společnost na základě inovativních myšlenek, bude s mnohem větší pravděpodobností vnímán společností pozitivněji, nežli miliardář, jehož mění je založeno na privatizaci státních aktiv, lobbismu, dědictví nebo finančních machinacích. Lidé v rozvojových zemích, mezi něž patří i Česká republika, žijící po mnoho let ve stínu rozvinutých zemí a pod klenbou komunismu, stále více obdivují podnikatele, kteří vytvářejí značky a společnosti přesahující rámec jejich zemí. Rusové si stěžují na skutečnost, že kromě vodky, je jen málo ruských značek mezinárodních.
Přese všechno, faktem je, že způsoby vydělávání peněz jsou bohužel do značné míry předurčeny historií, kvůli které společnost často hůře vnímá bohatství. Západní Evropa má největší počet starých rodinných majetků, jejichž původ sahá až do 15 století. Dědici těchto bohatství jsou často vnímáni jako šťastlivci spíše než jako lidé, jež se svým přičiněním a pracovitostí zasloužili o svou finanční situaci. Jinými slovy, je zde méně podnikatelů, kteří se svojí tvrdou prací a inovativními myšlenkami vypracují v miliardáře, tak jako tomu bylo například u Jana Kouma, který prodal Whatsapp Facebook za několik miliard dolarů. Postkomunistické země stále do jisté míry těží z a vytvářejí bohatství na základě privatizace dřívějších státních aktiv, což vede k obecnému obviňování z nekalých praktik a případně i krádeží: historii je jednoduše těžké uniknout.
Nejlepším způsobem, jakým řešit problematiku sociálních postojů vůči nerovnosti a koncentrovanému bohatství a zabránit bujení závisti není naříkat nad postoji k bohatým. Nejlepším způsobem je vytvořit prostředí, jenž bude mít tendenci plodit bohaté, kteří budou veřejně přijímáni nebo dokonce obdivováni svými krajany – prostředí a podmínky jenž povedou ke zvýšenému výskytu podnikání a inovace. Jen tímto způsobem se zbaví společnost přetrvávajícího stereotypu vůči bohatým a úspěšným. Doufejme v to nejlepší a věřme že se to podaří. Úspěchy druhých jsou přeci jenom předzvěstí dobrých časů pro všechny.
