V tomto okamžiku máme buď příležitost zafixovat po čtyřech dekádách sazby na maximu současného cyklu, nebo se nacházíme v bodě zvratu, kdy kvůli růstu vládních zásahů dojde v schumpeterovském okamžiku tvořivé destrukce k posunu celého paradigmatu v oblasti hospodářské politiky.
Příležitost, nebo destrukce? Zní to jako jasná volba, ale problém je v tom, že zmíněná příležitost vyplývá ze selhání trhu i ekonomického modelu postaveného na státním intervencionismu, zatímco Schumpeterova tvořivá destrukce je přirozenou součástí procesu ekonomické a společenské evoluce.
Podle nás existují tři možné scénáře s různě vysokou pravděpodobností:
- Příležitost – svět skutečně dosáhl nejvyšších základních sazeb (50 %)
- Růst vládních zásahů – rostoucí počet intervencí a regulací, které budou udržovat nad vodou ekonomiku podle starého modelu (35 %)
- Tvořivá destrukce – návrat ekonomiky k tržnímu rozdělování statků a přijetí úplných tržních cyklů (15 %)
Příležitost
Vzhledem k tomu, že jsou reálné sazby až příliš vysoké, lze předpokládat dopady na sektory a spotřebitele s vyššími finančními potřebami. Tyto dopady už se začaly projevovat mezi firmami, které vsadily na zelenou transformaci, například mezi staviteli větrných elektráren na volném moři, když se ekonomická hodnota jejich projektů při současných úrokových sazbách propadla hluboko do červených čísel.
Spotřebitelé už stihli utratit, co za covidu ušetřili, a vzhledem k tomu, že náklady na kreditní karty, hypotéky a leasing dosáhly dvojnásobku historického průměru, musí začít s utrácením brzdit.
Navíc je tady riziko výběru hotovosti ze strany investorů, protože vlády dál vydávají dluhopisy takovým tempem, že mají jejich tradiční kupci plné kapsy momentálně bezcenných titulů.
Podle nás je teď stejně pravděpodobné ekonomické zpomalení i výběr hotovosti.
Růst vládních zásahů
Psát o budoucím růstu vládních zásahů je poněkud ironické, protože k němu dochází už dnes. Objem nové legislativy je znepokojující, nikoli kvůli jejím záměrům, ale kvůli provedení, které hrozí nekonečnou byrokratickou zátěží.
Evropa zavedla od 1. října tzv. mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (Carbon Border Adjustment Mechanism, CBAM), což je ve skutečnosti jen nový termín pro starou dobrou protekcionistickou celní bariéru. Ve věžích ze slonoviny, kde sídlí politici a centrální banky, se teď nemluví o ničem jiném než o zelených regulacích a ESG opatřeních. Všichni chtějí vypadat, že „něco dělají“, a tak pokřivují řešení a iniciativy soukromého sektoru. A navzdory vlastní neschopnosti změnit směr pak budou tvrdit, že problém nespočívá v přílišné kumulaci regulací a vládních zásahů, ale v tom, že je jich málo!
Možná by potřebovali rychlokurz ekonomie. Neproduktivní podniky krachují, samozřejmě pokud je vlády uměle neudržují při životě. Což je dost pravděpodobný scénář.
Vytlačení soukromého kapitálu a iniciativy nikdy není dobrý nápad. Vede to k rostoucím deficitům, neudržitelnému zadlužení a nutnosti promítnout maximální náklady všeho včetně kapitálu do cen. Jen si představte ceny, nájemné a řízení výnosové křivky, když budou politici centrálně řídit ekonomiku, aby sjednotili a „chránili“ voliče. V takovém scénáři vystoupají konečné sazby výš, patrně na 500-550 bazických bodů u benchmarku, který představují výnosy z amerických desetiletých vládních dluhopisů.
Tvořivá destrukce
Libertariánští ekonomové se neustále vracejí k Schumpeterově teorii ekonomického modelu, který potřebuje opakované lesní požáry, aby přenastavil parametry a mohl znovu postupovat vpřed prostřednictvím inovací a produktivnějších metod. Krize tak pokládá základy pro další vzestup.
S tím je však spojené riziko, že taková krize vychází z rostoucí nerovnosti. Mezi mladou a starší generací, mezi malými a středními podniky a nadnárodními korporacemi i mezi boháči a chudáky. Vážně pochybuji, že se ekonomický model dopracuje až k tomuto scénáři. Do současného přesvědčení, že je třeba udržovat stabilitu a za každou cenu se vyhýbat recesi, už bylo investováno příliš mnoho politického kapitálu.
Je tu však možnost, že už toho mají lidé dost. Právě teď získávají v průzkumech pravicoví voliči, zejména v Evropě, na síle a spolu s nimi i orientace na jednotlivce, nikoli na vládu.
Ostřílenému harcovníkovi, jako jsem já, to připomíná 80. léta, kdy byla mezi ekonomy módou ekonomie strany nabídky Arthura Laffera, či období po globální finanční krizi v roce 2008, kdy přišel Richard Koo s konceptem bilanční recese. A kdo je dnes opět středem pozornosti ekonomů? Laffer a Koo!
Doba 80. let minulého století byla protijedem na léta 70., pro něž byla typická všemocná vláda, cenová regulace, vysoké ceny energií, rozpad Brettonwoodského systému, vysoké platy, inflace a devalvace.
Nepřipomíná vám to něco?
Schválně, jak bude vypadat další cyklus, když platí doktrína, že je často opakem toho, který právě skončil.
Možná ale správná odpověď zní, že během dalších deseti let proběhnou všechny tři scénáře?
Nejprve příležitost, pak růst vládních zásahů a nakonec přechod k Schumpeterově kreativní destrukci.
Tak to alespoň vidím já. Svět chce a nejspíš i dokáže ještě chvíli odkládat nevyhnutelné, ale aby ze současného ekonomického modelu ještě něco vytřískal, musí teď „chránit“ všechno a všechny. To znamená, že už nemůže dál stoupat cena kapitálu, protože jinak zamíříme přímo k schumpeterovskému momentu.
Král je mrtev. Ať žije král.
Zdroj: Saxo Bank
Disclaimer: Tento článek má pouze informativní charakter a neslouží jako investiční doporučení dle zákona č. 256/2004 Sb. o podnikání na kapitálovém trhu. Při zpracování tohoto článku autor vycházel z veřejně dostupných zdrojů. Za případné chyby v textu nebo v datech nenesou společnosti Roklen Holding a.s. ani Roklen360 a.s. zodpovědnost.
