Hazard a business s ním spojený jsou jedním z projevů tržního systému, na který se zákonodárci, ale i většinová společnost koukají skrz prsty. Na jednu stranu se jedná o aktivitu, ze které vyplývá mnoho tzv. společensky škodlivých jevů – závislost na hracích automatech, zadluženost, rozpad rodin, kriminalita aj. Na straně druhé se jedná o svobodný projev touhy pokusit své štěstí v herně nebo v kasinu, ze kterého mají obce a stát nemalé příjmy.
Zákonodárci tak mají nesnadný úkol posoudit obě strany mince a vytvořit regulaci, která správně postihne ony negativní jevy, aniž by zároveň zadusila ty pozitivní. Jedním z nástrojů, jak toto zvážit, je výpočet tzv. společenských nákladů hazardního hraní. Aktuální znění tzv. loterijního zákona, nejrozsáhlejší regulace tohoto odvětví od roku 1989, staví na předpokladu, že tyto náklady činí 14,2 až 16,1 mld. Kč. Je však tento odhad v souladu s ekonomickou teorií? A co do těchto nákladů skutečně započítat?
Když dva počítají totéž, není to totéž
Při porovnávání výsledků různých studií se nelze ubránit pocitu, že každý autor měřil jiným metrem. Odhady společenských nákladů na jednoho hráče v USA se totiž pohybují od $2 974 (studie Thompsona a kol. z roku 1997), přes $13 200 (Goodman, 1995), $15 000–33 500 (Grinols a Omorov, 1996) až po $53 000 (Kindt, 1995). Regulátorovi to sice dává možnost si vybrat studii, která podporuje jeho postoj vůči hazardu, nezávislý pozorovatel si však může tak akorát lámat hlavu. V Česku to není o moc lepší – autoři Psychiatrického centra Praha (PCP) v roce 2015 odhadli celkové náklady na již zmíněných 14,2 až 16,1 mld. Kč, Karel Nešpor se dopočítal až na 26,5 mld. Kč a Viktor Mravčík naopak uvažuje, že hazard produkuje čisté společenské výnosy. Pokud tedy nechceme, aby se z výpočtu společenských nákladů stala sázka do loterie, je třeba nalézt společnou metodiku.
Vyléčí ekonomie medicínu?
Metodika, která čerpá z ekonomických principů a která dává konkrétní mantinely přemrštěným výpočtům společenských nákladů, dlouhodobě vytváří Douglas Walker z College of Charleston v Jižní Karolíně. Kritizuje často jednostranné a účelové postupy vědců z oborů medicíny a psychiatrie a přichází s několika jasně danými principy, které je třeba při korektním výpočtu společenských nákladů dodržet.
Prvním takovým pravidlem je předpoklad, že hazardní hráč je v ekonomickém smyslu racionální. Tento předpoklad je často zamítán jako nesmyslný a v rozporu s realitou, jelikož gambler přeci nemůže být racionální, když se takto poddává své závislosti. Určité riziko vzniku závislosti skutečně existuje, avšak hráč, který poprvé zasedne k hracímu automatu, nechce propadnout závislosti, stejně jako se řidič nechce stát obětí dopravní nehody, když usedne za volant. Riziko nelze ani u jedné z těchto aktivit minimalizovat, je tedy nesmyslné arbitrárně považovat hazardního hráče za iracionálního pouze na základě rizika a řidiče nikoliv. I patologický hráč v důsledku reaguje na podněty a je schopen subjektivní ekonomické kalkulace, byť za jiných, značně nepříznivých podmínek, které jsou ovlivněny jeho závislostí a které nelze nahlédnout zvnějšku – je tedy racionální. Mnohé studie, zejména autorů z oboru medicíny, tento předpoklad prvoplánově shazují ze stolu a jednání patologických hráčů automaticky odsuzují.
Druhým principem je nezapočítávání transferů. Společenský náklad je pouze to množství, o které se sníží agregované společenské bohatství. Například prohraná výplata tedy není společenským nákladem – pokud gambler prohraje celou výplatu v herně, společnost o tuto částku nepřijde, pouze se převede z gamblerovy peněženky do pokladny dané herny, která s ní bude dále roztáčet kola ekonomického systému – pozor však na mylnou domněnku, že je třeba takové proudění peněz po ekonomice externě podporovat, jednalo by se o známý klam rozbitého okna, o které už se pořezali i mnozí vystudovaní ekonomové. Přesto prohra gamblerovy výplaty způsobí nové náklady, které by jinak nevznikly – např. zanedbávání hráčových potomků z důvodu nižších příjmů apod., tyto je tedy třeba přičíst do společenských nákladů.
Třetím principem je započítávání pouze tzv. technologických externalit a vyhnutí se internalizovaným nákladům. Externalitou se v ekonomické hantýrce nazývají náklady (nebo naopak výnosy) vyplývající z ekonomické činnosti, které dopadají na jiný subjekt, než je jejich původce. Klasickým příkladem je továrna znečišťující ovzduší nad obcí. Takto „znečišťovat“ může i hazardní průmysl, avšak danou položku lze započítat do společenských nákladů pouze tehdy, pokud daná akce změní produkční funkci celé společnosti a jedná se tedy o tzv. technologickou externalitu. Například ztráta pracovní produktivity (oblíbená to položka v mnohých studiích) dopadne ve výsledku pouze na nespolehlivého hazardního hráče, jelikož je mu adekvátně snížena mzda, produkční funkce celé společnosti se nezmění a jedná se tedy o internalizovaný náklad a nikoliv o náklad společenský.
Posledním principem a největší výzvou pro výzkumníky, zabývající se výpočtem společenských nákladů hazardního hraní, jsou tzv. komorbidity. Komorbiditou se myslí základní příčina daného problému. Jedná se tedy o velmi obtížné hledání kauzality – může např. v daném případě za ztrátu zaměstnání patologické hraní nebo naopak jedinec propadl hazardu, jelikož dostal padáka v práci? Z výzkumu z roku 1997 např. vyplynulo, že z 98 členů anonymních gamblerů se 30 účastníků přiznalo k alkoholismu, 25 účastníků ke kompulzivnímu nakupování, 22 účastníků k přejídání, 14 účastníků k problémům s narkotiky a 4 členové trpěli depresemi. Je tedy jasné, že patologické hraní často souvisí s jinými patologickými jevy a do společenských nákladů hazardního hraní patří pouze ty, kde bylo hazardní hraní příčinou, nikoliv následkem.
Co tedy započítat? Skutečnými společenskými náklady v tomto pojetí jsou náklady na vedené soudní řízení, zadržení a uvěznění za činy v přímém důsledku hazardního hraní, stejně jako náklady na policejní zákroky a prevenci relevantní kriminality. Dále jsou to náklady na vymáhání pohledávek a exekuce (avšak nikoliv hodnota samotných dluhů, to je transfer), náklady na léčení a terapie, které nejsou placeny ze zdravotního pojištění, administrativní náklady na vyplacené dávky (nikoliv hodnota samotných dávek), hodnota poškozeného veřejného a soukromého majetku v souvislosti s trestnou činností a konečně psychické a emoční náklady rodiny, zejména dětí. Je tedy zřejmé, že i po tomto „seškrtání“ dílčích nákladů se jedná o velmi obtížný úkol je vyčíslit a objektivně zhodnotit.
Neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí
Lze tedy za těchto pravidel počítat se společenskými náklady hazardního hraní ve výši 14,2–16,1 mld. Kč? Studie kolektivu Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) provedla oponentské posouzení výpočtu společenských nákladů autorů PCP a snížila takto vypočtené náklady na 5,5 – 5,7 mld. Kč, tedy zhruba na třetinu. Provedené výpočty je totiž možné postavit kritickému pohledu – nekonzistentní metodikou, citací vzájemně nekompatibilních zdrojů, nekritickým přejímáním závěrů zahraničních studií (např. pouhým přepočtením výsledků australské studie na českou měnu), nedostatečným postihnutím komorbidit a dalšími faktory, které značně podrývají nejen závěry autorů PCP, ale i celého loterijního zákona.
I přes značné ponížení nákladů se však stále jedná o řádově stamilionové cifry, motivace tvrdě regulovat tento průmysl tedy trvá. Takový výpočet společenských nákladů však stále nebere v potaz druhou stranu mince – společenské výnosy. Autorům PCP se tomuto aspektu podařilo elegantně vyhnout zejména díky předpokladu iracionality jednání hazardních hráčů a díky konceptu studie cost-of-illness a nikoliv cost-benefit. Ekonom se však této stránce vyhnout nemůže, jelikož hazardní průmysl i přes své negativní dopady přináší mnoho dobrého – subjektivní užitek hráčů, užitek vyplývající z turismu ve velkých městech, širší nabídku ve využití volného času atp.
Samostatnou kapitolou, kterou však pochopitelně studie předcházející samotné regulaci nemohla posoudit, jsou společenské náklady, které vyvolává samotná regulace. Uveďme alespoň několik hlavních – přesun hráčů (zejména patologických) do ilegálních heren (jelikož regulace nesnižuje poptávku, ale nabídku), koncentrace odvětví z důvodu vyšších nákladů a rizika v poskytování hazardních her, vyšší nezaměstnanost z důvodu zavírání provozoven, administrativní náklady spojené se zavedením centrálního registru hráčů aj. Jedním z nepředpokládaných dopadů loterijního zákona je např. znemožnění dlužníkům řešit svou finanční situaci hazardními hrami (což je u mnoha zasažených jedinců často jedním z mála legálních zdrojů příjmů). Bude pro ně snazší udělat si rekvalifikační kurz nebo se uchýlit ke kriminálním aktivitám?
Sázka na budoucnost
Diskuze a kritika výpočtu společenských nákladů nijak nezlehčuje problémy spojené s hazardem a už vůbec ne s tím patologickým. V určitých regionech se skutečně jedná o velmi palčivý problém, který v kombinaci s chudobou, nezaměstnaností a nízkou kvalitou života způsobuje mnoho neštěstí. Toto však dlouhodobě nevyřeší regulace plynoucí z povrchního vyčíslení výnosů a nákladů. Převádění dopadů na peněžní hodnotu ve skutečnosti škodlivost dané aktivity ani nijak smysluplně nereflektuje. Je třeba se zbavit předsudků, pídit se po příčinách daného stavu a vždy problematiku analyzovat na konkrétním místě a v konkrétním čase a správně identifikovat příčiny a následky. S tím mohou pomoci nejen odborníci na závislosti a lékaři, ale i ekonomové.
Je tedy zajisté dobrou zprávou, že se předsudků vůči hazardu pomalu zbavuje i samotné Ministerstvo financí ČR. Posunulo totiž účtenkovou loterii do období před volbami, už na tento říjen. Doufejme, že spotřebitelům alespoň u tohoto druhu hazardu nehrozí nebezpečí patologické závislosti.
